II. ÚS 1625/09

09. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného JUDr Jindřichem Vališem, advokátem se sídlem Opatovická 4, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2009, č. j. 11 Cmo 13/2009-226, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2008, č. j. 49 Cm 105/2005-214, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Městského soudu v Praze ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve výroku, kterým se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení. Dovozuje, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal, aby mu Česká republika-Ministerstvo financí a Česká národní banka společně a nerozdílně zaplatily náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Tvrdil, že mu vznikla škoda nesprávným úředním postupem nuceného správce při prodeji podniku Investiční a poštovní banky, a. s., (nyní společnosti IP Exit, a. s.) Československé obchodní bance, a. s., v jehož důsledku došlo k poklesu hodnoty akcii Investiční a poštovní banky, a. s., které vlastnil v počtu 3.700 kusů. Městský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem žalobu zamítl s odůvodněním, že byla podána předčasně, neboť proti společnosti IP Exit, a. s., probíhá konkurzní řízení a s ohledem na to nelze do jeho skončení jednoznačně uzavřít, jakou škodu znehodnocením svých akcií stěžovatel utrpěl. Proto se také dále nezabýval splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu. Uvedeným rozsudkem rozhodl též o povinnosti stěžovatele zaplatit žalované České republice -Ministerstvu financí, která byla zastoupena advokátem, náklady řízení ve výši 42.665Kč.

Proti výše uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém napadl pouze výrok o náhradě nákladů řízení. Uvedl, že praxe žalované, která se nechává zastupovat zahraničními advokátními kancelářemi, ačkoliv má dostatek kvalifikovaných právníků, směřuje pouze k zastrašení poškozených od podávání žalob. Poukázal na to, že řízení o náhradě škody proti státu je osvobozeno od placení soudních poplatků. Navíc mu bylo přiznáno osvobození od placení soudních poplatků, a proto na jeho straně byly splněny podmínky pro postup podle § 150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a žalovanou Českou republikou potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že je nepřiznal ani jedné ze stran odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci v souladu se zákonem. Právo zvolit si advokáta v civilním řízení není pro stát, stejně jako pro jakéhokoliv jiného účastníka řízení nijak omezeno, což vyplývá z dikce § 25 odst. 1 věta první o. s. ř. ("Zástupcem si účastník může vždy zvolit advokáta"). Proto sama okolnost, že se stát nechal zastupovat advokátem, i když disponuje právníky v zaměstnaneckém poměru, není důvodem pro použití § 150 o. s. ř. Důvodem pro použití tohoto ustanovení není bez dalšího ani osvobození od soudních poplatků.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl stejnou argumentaci, jakou uplatnil v odvolání. Poukázal opětovně na to, že Česká republika - Ministerstvo financí má dostatek kvalifikovaných právníků, kteří ji mohli v předmětném sporu zastupovat, a pokud se nechává zastupovat advokáty, pak je to jen proto, aby odstrašila poškozené od podávání žalob o náhradu škody proti státu. Taková praxe je podle jeho názoru v rozporu se smyslem a účelem zákonné úpravy odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup a s dobrými mravy. Současně uvedl, že nezpochybňuje právo státu, nechat se v civilním řízení zastupovat advokátem, ale v takovém případě nelze považovat náklady právního zastoupení za účelně vynaložené náklady, k jejichž úhradě by bylo možno zavázat druhého účastníka sporu ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. V ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud zrušil výrok rozsudku Městského soudu v Praze ohledně nákladů řízení a usnesení Vrchního soudu v Praze ve výroku, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně povinnosti stěžovatele zaplatit náklady řízení, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny a článku 1 Ústavy.

Zákon o Ústavním soudu, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud sice ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 2929/09 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) vyslovil názor, že "je-li stát k hájení svých právních zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, kterým byl v přezkoumávaném případě advokát", avšak tuto právní větu nelze oddělovat od důvodů, které vedly k jeho vyslovení a které jsou vyjádřeny v odůvodnění. Zde totiž Ústavní soud uvedl, že jedním z principů řádného procesu, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Tento požadavek se samozřejmě týká i odůvodnění výroku o nákladech řízení.

Co jsou účelně vynaložené náklady řízení, přísluší hodnotit pouze obecnému soudu, nikoli soudu Ústavnímu. Pokud obecné soudy v tomto konkrétním případě v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, že stát v postavení právnické osoby má právo na zastoupení advokátem, což ani stěžovatel nezpochybňuje, pak jediným důvodem pro nepřiznání nákladů řízení jsou okolnosti zvláštního zřetele hodné vyplývající z ustanovení § 150 o. s. ř. Za situace, kdy obecné soudy, a v tomto případě zejména soud odvolací, vyložily důvody proč použití ustanovení § 150 o. s. ř. nepřichází do úvahy, není zde žádný prostor pro derogační zásah ze strany Ústavního soudu. Podmínky řádného procesu ve vztahu k namítaným výrokům rozhodnutí obecných soudů byly totiž dodrženy a jejich rozhodnutí nenese rysy libovůle.

Ostatně stěžovatel uplatnil stejné námitky, které nyní uplatňuje v ústavní stížnosti, již v odvolání a odvolací soud se s nimi beze zbytku vypořádal. Stěžovatel ve svém podání neuplatnil žádnou ústavněprávní argumentaci a ve skutečnosti se tak snaží dosáhnout přezkumu rozhodnutí, jakoby ústavní stížnost byla dalším opravným prostředkem. Takový postup je však nepřípustný, neboť jak bylo výše uvedeno, Ústavní soud není vrcholem soudní soustavy obecných soudů, ale orgánem ochrany ústavnosti.

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud, s ohledem na argumentaci stěžovatele uplatněnou v ústavní stížnosti poznamenává, že náklady řízení plní dvě významné funkce, jak dovozuje právní nauka. Jde o funkci preventivní a o funkci sankční. Přístup k soudnímu řízení bez nutnosti jakýchkoliv výdajů s sebou nese riziko jeho zneužívání (zbytečného či svévolného souzení, sudičství). Proti takovým případům by měla právní úprava nákladů řízení působit preventivně. Účastník řízení, který zapříčinil, že druhá strana musí bránit svá práva v soudním řízení, zásadně ponese sankci v podobě povinnosti nahradit náklady řízení, které takto vzniknou (Winterová, A. a kol.: Civilní právo procesní. 5. aktualizované vydání doplněné o předpisy evropského práva. Linde Praha, 2008. str. 331).

Ústavnímu soud tak nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2009


Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1625/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies