II. ÚS 1530/09

09. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti I. H., zastoupeného Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem Advokátní kanceláře Drábek & Pezl, sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 458/2009-208 ze dne 11. března 2009, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 24Co 389/2008-198 ze dne 15. září 2008, a usnesení Okresního soudu v Semilech č. j. 8 C 785/2004-181 ze dne 2. července 2008, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Hradci Králové a 3) Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Eurosat CS, spol. s r. o., se sídlem Jamborova 25, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 11. června 2009 a na výzvu Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 22. června 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž bylo usnesením soudu prvého stupně pro opožděnost odmítnuto jeho odvolání proti rozsudku, jímž byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení 10.543 Kč, usnesením odvolacího soudu bylo k jeho odvolání potvrzeno usnesení soudu prvého stupně ve výroku o odmítnutí odvolání, a usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto pro nepřípustnost. Má za to, že mu byla odepřena spravedlnost v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve rekapituluje meritum věci, o němž rozhodovaly obecné soudy, jakož i argumentaci použitou v odvolání. Dále uvádí, že proti prvostupňovému rozsudku podal odvolání dne 20. května 2008, tedy v zákonné lhůtě, a to formou telefaxového podání (v době od 22:59 do 23:02), které doplnil písemným podáním ve lhůtě 3 dnů. Učinil tedy odvolání v souladu s poučením a zákonem. Své tvrzení dokládá fotokopií odvolání s připojeným "hlášením o přenosu" telefaxu a podrobný výpis hovorové korespondence. Domnívá se tedy, že z jeho strany byly všechny zákonné požadavky pro podání odvolání splněny a nechápe, proč obecné soudy prvního a druhého stupně omezily jeho možnost domoci se svého práva. Má za to, že ústavní možnost domoci se svých práv je jasně prioritní nad úvahou, zda provozovatel telefaxového spojení je či není osobou, která má ve smyslu § 57 odst. 3 občanského soudního řádu povinnost doručit podání. Odvolacímu soudu vytýká, že jej poučil, že proti jeho rozhodnutí není přípustné odvolání ani dovolání, protože byl evidentně poslední instancí, která mohla napravit protizákonnost a tím pádem i protiústavnost předchozího rozhodnutí. Dovolacímu soudu vytýká, že porušil zákonný procesního postup, konkrétně § 237 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu. Podle § 237 odstavce 2 písm. a) občanského soudního řádu se totiž nelze dovolat proti rozhodnutí, jehož obsahem je výrok, kterým bylo rozhodnuto o peněžním plnění do 20.000 Kč. Napadené usnesení odvolacího soudu však žádný takový výrok neobsahuje, resp. žádným z napadených výroků nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění. Stěžovatel má tedy za to, že bez ohledu na to, o jakou částku se vede spor, je v otázce přípustnosti dovolání nutné posoudit povahu výroku, vůči kterému dovolání směřuje. Je přesvědčen, že je dovolání přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a byl tedy nesprávně poučen již odvolacím soudem.

3. Z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě a contrario vyplývá, že právo na soud je obecně garantováno jen na jednom stupni soudní soustavy. To nepřímo naplňuje čl. 91 odst. 2 Ústavy České republiky, který působnost a organizaci soudů svěřuje zákonu. Uvedené nelze vykládat jinak, než že byla zákonodárci dána možnost vymezit případy, kdy přístup k vyšším stupňům soudní soustavy bude omezen. Ryze obecně lze tedy na prvém místě uvést, že omezení přístupu k vyšším soudním stupňům může být souladné s ústavním pořádkem, a proto zásada dvojinstančnosti ovládající civilní soudní řízení, nemá vlastní ústavněprávní hodnotu. Nehledě k tomu, že tato zásada stejně jako jiné připouští výjimky. Zákonodárce jako důvod k omezení přístupu k vyšším soudním stupňům zvolil (mimo jiné) kritérium bagatelnosti. To platí jak pro přístup k odvolání (§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu), tak i pro přístup k dovolání [§ 237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu], na něž se přitom zásada dvojinstančnosti ani nevztahuje.

4. Nelze ostatně nepřipomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v druhé instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (srov. sp. zn. IV. ÚS 695/01, sp. zn. IV. ÚS 185/98, sp. zn. III. ÚS 200/05, sp. zn. IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05, aj.).

5. V daném případě ani stěžovatel nepopírá, že se jedná z pohledu § 237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu meritorně o věc bagatelní, neboť jde o plnění do 20.000 Kč. Dovolací soud patrně vyšel z toho, že napadené usnesení je konečným rozhodnutím odvolacího soudu v dané věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3090/2005 ze dne 26. dubna 2006 in SbNS 2008, 6: 538 - č. 59), a protože v ní meritorně šlo o částku nepřevyšující 20.000 Kč, shledal dovolání nepřípustné pro bagatelnost. Pokud by snad šlo se stěžovatelem souhlasit v tom, že v žádném z výroků usnesení odvolacího soudu se ve skutečnosti nerozhodovalo o uplatněném peněžitém nároku (bylo rozhodnutím ryze procesním) pak by to však nutně znamenalo, že ve skutečnosti nebylo dovolání podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu přípustné vůbec. Dovolání je totiž konstruováno v souladu s výše uvedeným ústavněprávně legitimním oprávněním zákonodárce tak, že jím lze napadnout jen určitá rozhodnutí, mezi něž nepatří usnesení odvolacího soudu potvrzující usnesení soudu prvého stupně, jímž bylo odmítnuto odvolání (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H Beck, 2006. str. 1255, srov. též Wintrová, A. a kol.: Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 3 aktualizované vydání podle stavu k 1. 1. 2007. Linde Praha, 2007. str. 707). Stěžovatelem tvrzená přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu navazuje na písm. b) téhož odst., v němž je přípustnost dovolání vztažena pouze k věci samé, přičemž zásadní právní význam má být opět shledáván jen ve věci samé. Kasace usnesení dovolacího soudu by tedy postrádala právní význam (srov. sp. zn. I. ÚS 750/06, N 93/45 SbNU 335).

6. Ze shora vyloženého důvodu je ústavní stížnost v části směřující proti usnesení dovolacího soudu zjevně neopodstatněná. Tento závěr má vliv na rozhodnutí i o dalších částech ústavní stížnosti. Nebylo-li totiž dovolání v daném případě přípustné [lhostejno z jakého důvodu nezávisejícího na uvážení dovolacího soudu - srov. § 72 odst. 4 zákona č. 182/1994 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], pak bylo posledním procesním prostředkem k ochraně práva, který zákon stěžovateli poskytoval, odvolání proti usnesení soudu prvého stupně. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti usnesením obecných soudů prvého a druhého stupně tedy marně uplynula v pondělí dne 15. prosince 2008, tj. šedesát dnů poté, co bylo rozhodnutí odvolacího soudu doručeno právnímu zástupci stěžovatele.

7. Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta, a to v části týkající se usnesení dovolacího soudu pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona a ve zbývající části pro opožděnost podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2009


Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1530/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies