II. ÚS 964/09

09. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. M. L., právně zastoupeného Mgr. Ing. Markem Švehlíkem, advokátem se sídlem Platnéřská 2, Praha, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 10. 2. 2009 č. j. 1 KZN 923/2008 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Východočeského kraje ze dne 8. 1. 2009 č. j. PVC-284-29/TČ-2008-050082, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Policie ČR dne 8. 1. 2009 vydala usnesení napadené ústavní stížností, kterým odložila věc podezření ze spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 trestního zákona, porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 trestního zákona a zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 trestního zákona. Krajské státní zastupitelství poté zamítlo napadeným usnesením stížnost stěžovatele proti cit. usnesení Policie ČR jako nedůvodnou.

Stěžovatel nesouhlasí s výše uvedenými usneseními, jelikož jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva a navrhuje zahájení trestního stíhání proti D. K. a P. N. dle trestního oznámení ze dne 8. 8. 2008, podaného Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Takovou fyzickou nebo právnickou osobou je ta, která byla účastníkem v řízení před orgánem veřejné moci, jehož rozhodnutí se jí má dotýkat a jímž bylo současně porušeno její ústavně zaručené právo.

K nyní projednávané věci lze v obecné rovině konstatovat, že usnesením o odložení věci nebylo autoritativně zasaženo do právní sféry stěžovatele a obsahově rozhodováno o jeho právech či povinnostech. Právo domáhat se trestního stíhání fyzické či právnické osoby, coby ústavně zaručené subjektivní veřejné právo, platný právní řád nezná a nezakládá (k tomuto srov. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 84/99, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, str. 291). Ústavnímu soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti ani nepřísluší posuzovat, zda určitým jednáním byla naplněna skutková podstata trestného činu, neboť o tom, zda někdo spáchal trestný čin a jaký, nerozhoduje subjektivní náhled jednotlivce ale výlučně k tomu orgány z ústavních předpisů (čl. 90 Ústavy ČR) a zákona povolané. Případný nesouhlas s autoritativním rozhodnutím těchto orgánů je (sám o sobě) zcela nerozhodný a nemůže bez dalšího založit opodstatněnost ústavní stížnosti.

Řečeno poněkud jinými slovy, „z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho trestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh „satisfakce“ v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá“ (usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 361/96, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 345). V rozhodnutí o odložení věci podle § 159a odst. 1 trestního řádu nelze tudíž spatřovat porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, neboť subjektivní veřejné právo fyzické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, resp. aby určité jednání bylo klasifikováno jako konkrétní trestný čin, neexistuje (obdobně usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 549/02 ze dne 27. září 2002).

V projednávaném případě stěžovatel především napadl způsob hodnocení důkazů, jak jej provedly orgány činné v trestním řízení, rozvedl svůj náhled na provedené důkazy a polemizuje se závěry týkajícími se možného trestního stíhání prověřovaných osob, aniž by však věc svými argumenty posunul do ústavněprávní roviny. Vzhledem ke shora uvedenému je zřejmé, že napadenými rozhodnutími nemohlo dojít k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Lze konstatovat, že jak policejní orgán, tak i státní zastupitelství svůj závěr o odložení věci dle § 159a odst. 1 trestního řádu opřely o provedené důkazy a řádným způsobem jej ve svých rozhodnutích odůvodnily, přičemž poukázaly na subsidiariru trestní represe odkazem na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu (např. I. ÚS 69/06, podle něhož Ústavní soud „chápe trestní právo jako právo ultima ratio, tedy právo, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je zjevně neúčelné“).

S ohledem na takto vyložené důvody proto Ústavní soud ústavní stížnost usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2009


Stanislav Balík
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 964/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies