III. ÚS 721/09

09. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 9. července 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Kaufland Česká republika v. o. s., se sídlem Praha 4, Pod Višňovkou 25, zastoupené JUDr. Ing. Igorem Kremlou, advokátem v Praze 4, Pod Višňovkou 25, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 7. 2008 č. j. 10 Ca 99/2008-43 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009 č. j. 2 Afs 103/2008-86, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 25. 3. 2009 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdila, že v příslušném soudním řízení bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, a dále že byl porušen čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, stěžovatelka žalobou napadla rozhodnutí Celního ředitelství České Budějovice ze dne 23. 11. 2007 č. j. 5228/07-030100-21, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu České Budějovice ze dne 23. 7. 2007 č. j. 5708/07-036100-24/RZ, na jehož základě byly podle § 42 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, zajištěny výrobky - lihoviny, které stěžovatelka koupila od Trade IN Praha, s. r. o. Tato žaloba a posléze podaná kasační stížnost byly zamítnuty ústavní stížností napadenými rozhodnutími.

V ústavní stížnosti stěžovatelka především uvádí, že předložila doklady prokazující řádné zdanění zajištěných výrobků, neboť tyto obsahovaly náležitosti dle § 5 odst. 3 zákona o spotřebních daních v příslušném znění; její povinností není prokazovat skutečnosti a předkládat jiné doklady, neboť důkazní břemeno nese podle § 31 odst. 8 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), správce daně. Dle stěžovatelčina názoru tak celní orgány musí vyvrátit pravost či pravdivost jí předložených listin. Dostatečným důvodem pro zajištění nemůže být pochybnost o pravdivosti a průkaznosti příslušných dokladů. Dále pak stěžovatelka zdůrazňuje dočasnou povahu daného opatření a v této souvislosti poukazuje na to, že předchozí rozhodnutí o zajištění bylo zrušeno soudem pro nepřezkoumatelnost, že věc je v šetření déle jak 3 roky a že je oddalováno zahájení daňového řízení. V řízení má tedy docházet k neodůvodněným průtahům na úkor jejích oprávněných zájmů, kdy je neúměrně dlouhou dobu omezován výkon jejího vlastnického práva. Kromě toho dle stěžovatelky mělo dojít k porušení zásady dvojinstančnosti (celního) řízení, neboť celní ředitelství rozhodnutí o odvolání doplnilo o skutečnosti a důkazní prostředky. Pokud ale celní orgán znal důvody zajištění, měl povinnost je uvést do svého rozhodnutí, a pokud byl spis v průběhu odvolacího řízení doplňován, měl ji (stěžovatelku) s nimi seznámit. V důsledku takového postupu stěžovatelka neměla možnost se bránit řádným opravným prostředkem.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrno, že obecné soudy se předně zabývaly otázkou, zda celní orgány splnily svou povinnost ve smyslu § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu a vyvrátily správnost stěžovatelkou předložených dokladů, přičemž dospěly ke kladnému závěru, který rovněž podrobně odůvodnily. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti s tímto závěrem vyslovuje nesouhlas a domáhá se tak, aby Ústavní soud přezkoumal správnost těchto závěrů, opodstatněnost ústavní stížnosti tím založit nemůže. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně poukazuje na to, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je však v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ze stejného důvodu Ústavní soud je nucen odmítnout námitku nepřezkoumatelnosti prvostupňového celního rozhodnutí, resp. porušení dvojinstančnosti daného správního řízení, protože i touto otázkou se obecné soudy zabývaly a řádně se s ní vypořádaly. K tomu lze jen poznamenat, že Ústavní soud nahlíží na předchozí řízení jako na jeden celek, přičemž zkoumá, zda je lze z tohoto hlediska považovat za spravedlivé. Stěžovatelka přitom měla dostatečný prostor, jestliže byla - jak tvrdí - postupem celních orgánů zkrácena, bránit svá práva před obecnými soudy.

Stěžovatelka také v ústavní stížnosti namítá, že v řízení docházelo k neodůvodněným průtahům. Ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ale ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Podle § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu je stěžovatel povinen přiložit k ústavní stížnosti kopii rozhodnutí o takovém posledním procesním prostředku, příp. vyrozumět Ústavní soud o tom, že se domáhal ochrany svého práva jinak. V posuzované věci za takové prostředky lze považovat "ochranu před nečinností" podle § 34c daňového řádu a návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu § 174a zákona o soudech a soudcích, avšak z ústavní stížnosti není patrno, zda jich stěžovatelka využila. Lze také poukázat na možnost domáhat se náhrady škody podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. V této části tak nelze ústavní stížnost pokládat za přípustnou.

S ohledem na výše uvedené důvody, a také s odkazem na svá předchozí usnesení ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 3148/08 a ze dne 16. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 869/09, jež byla vydána v obdobných stěžovatelčiných věcech, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2009


Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 721/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies