II. ÚS 1830/08

09. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. Z. Š., právně zastoupeného JUDr. Martinem Týle, advokátem se sídlem Kroupova 561, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. 11 Tdo 1322/2007, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2007 sp. zn. 5 To 21/2007 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2006 sp. zn. 9 T 7/2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí. Dle tvrzení stěžovatele byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2006 sp. zn. 9 T 7/2005 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že "v době od 16. 6. 2000 do doby podání obžaloby se snažil uvést Krajský soud v Hradci Králové v omyl tím, že vyhotovil listinu označenou jako "směnka bez protestu" ze dne 26. 5. 1977 znějící na částku ve výši 515.369,20, Kč, kdy na vyhotovení této směnky zneužil Ing. Z. bianco podepsaný hlavičkový papír spol. PPS, a.s. Pardubice, který mu tímto byl předán k jinému účelu a takto se snažil získat neoprávněný prospěch ve výši shora uvedené směnky ke škodě Ing. L. Z." Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Proti rozsudku krajského soudu stěžovatel podal v zákonné lhůtě odvolání směřující do výroku o vině i trestu, ve kterém uváděl výhrady ke způsobu hodnocení důkazů provedených v řízení soudem, zabýval se rozpory ve výpovědi poškozeného s ostatními a rozpory mezi zjištěními soudu a provedenými důkazy, zvláště důkazy listinnými.

Vrchní soud v Praze rozsudek krajského soudu zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle ust. § 140 odst 1 tr. zák. a § 143 tr. zákona a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl za použití § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Do rozsudku Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel v zákonem stanovené lhůtě dovolání, které Nejvyšší soud podle ust. § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.

Nejvyšší soud ve stížností napadeném usnesení podle názoru stěžovatele zcela chybně uzavřel, že z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěnými a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Z pohledu stěžovatele je ve skutkových závěrech krajského soudu i vrchního soudu extrémní a nevysvětlitelný rozpor oproti důkazní situaci. Takovýto zásadní nesoulad pak měl být napraven v rámci rozhodování o dovolání Nejvyšším soudem. Nejvyšší soud však, aniž by se jakkoliv zabýval posouzením skutečností tvrzených stěžovatelem jako dovolatelem, toliko formálně konstatoval, že zde nepřipadá v úvahu postup směřující k přezkoumávání skutkových zjištění.

Z provedených důkazů před obecnými soudy dle stěžovatele vyplývá, že jak skutkové závěry, tak i právní posouzení věci, nejsou v souladu se všemi okolnostmi, které v řízení vyšly najevo a jimiž bylo třeba se při posouzení věci zabývat. V důsledku toho ani napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou v souladu se zákonem. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů svá skutková zjištění opře a které opomene. To, že oba soudy opomněly či správně nehodnotily převážně důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele, je zřejmé z odůvodnění napadených rozsudků. Vrchní soud neprovedl stěžovatelem navržený důkaz odborným vyjádřením RNDr. M. M., z něhož plyne, že krajský soud učinil zcela chybné závěry z vypravovaného znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví technického zkoumání dokladů a písemností. Přitom právě tento znalecký posudek patřil mezi základní důkazy, na kterých prvoinstanční soud postavil své skutkové a právní závěry.

Stěžovatel opakovaně zdůrazňuje, že vůči němu soudy postupovaly v rozporu se zásadami řízení a v rozporu s jemu zaručenými právy. Výrazný nepoměr v neprospěch stěžovatele existuje především v tom, že v důkazním řízení absentuje jakýkoliv důkaz, který by odůvodňoval skutkové zjištění, že to byl právě, jedině a nezpochybnitelně stěžovatel, který měl vyhotovit listinu označenou jako směnka a k jejímu vyhotovení měl zároveň zneužít papír bianco podepsaný ing. Z. V napadených rozhodnutích soudu není jakákoliv zmínka o byť jediném důkazu, z něhož bylo v tomto směru skutkové zjištění obsažené ve výrocích obecných soudů učiněno.

Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se nejprve zabýval konkrétními námitkami stěžovatele vůči usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel v dovolání označil dovolací důvod dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru Nejvyššího soudu však v dovolání konkrétně uplatněné námitky tento důvod materiálně nenaplňují, a proto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl. S tímto závěrem Nejvyššího soudu se Ústavní soud ztotožňuje. K tomu ho vedou následující důvody.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci lze tedy především namítat, že skutek, jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován, či že se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Lze také namítat jiné hmotně právní posouzení (než posouzení skutku), které může být nesprávné, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, jež má svůj základ v hmotném právu, a to jak v hmotném právu trestním, tak případně i v dalších právních odvětvích.

Nejvyšší soud pak - se zřetelem na uvedené ustanovení zákona a na jeho ustálený výklad - dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písmeno g) tr. řádu nebyl uplatněnými námitkami stěžovatele materiálně naplněn. Stěžovatel totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů, nevykonání některých důkazů a v souvislosti s tím také vadný skutkový závěr. Uplatněný dovolací důvod tedy spatřuje stěžovatel v porušení procesních zásad, tzn., že dovolání uplatnil na procesním a nikoliv na hmotně právním základě. Nejvyšší soud proto uplatněné námitky pod uvedený dovolací důvod podřadit nemohl.

Z charakteru stěžovatelovy argumentace předestřené jak v dovolání, tak i v ústavní stížnosti, lze podle přesvědčení Ústavního soudu jednoznačně dospět k závěru, že jeho námitky nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ust. § 265b tr. řádu přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je totiž vždy povinen posoudit nejdříve otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoliv jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 279/03, http://www.nalus.cz).

Pokud tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněné námitky materiálně nenaplňují uvedené dovolací důvody, a proto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, což řádně odůvodnil (i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu), nelze tomuto závěru vytýkat žádné pochybení, zejména ne pochybení ústavněprávní povahy.

Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Za tohoto stavu Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv nebo svobod.

Ústavní soud se dále zabýval ústavní stížností v části, v níž napadá rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže Ústavní soud na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.

Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti jsou ve své podstatě shodné se zásadními námitkami, uvedenými jak v dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze, tak i s námitkami, které stěžovatel, resp. jeho obhajoba, uplatňoval i v předchozích řízeních u krajského a vrchního soudu. Ústavní soud musí konstatovat, že ve věci bylo opakovaně rozhodováno obecnými soudy od roku 2002, že se obecné soudy těmito námitkami zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly.

Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí napadená ústavní stížností nevybočují z mezí zákona. V nich učiněný závěr o vině stěžovatele je z ústavního hlediska akceptovatelný a není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Právo na soudní a jinou ochranu, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by obecné soudy porušily některé z ústavně zaručených práv stěžovatele, kterých se v ústavní stížnosti dovolával a za dané situace není proto oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů.

Ústavní soud s ohledem na shora uvedené posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2009


Stanislav Balík
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1830/08, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies