I. ÚS 763/08

13. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora se sídlem Bryksova 763/46, 198 00 Praha 9, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábř. 39/51, 150 00 Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2008, č. j. 64 Co 482/2007-27, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 5. 2007, č. j. 25 Nc 11521/2002-13, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností a jejím doplněním navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu. Argumentuje v podstatě tím, že jej Městský soud v Praze zbavil, jako soudního exekutora, práva na náhradu nákladů exekuce, protože potvrdil v záhlaví citované rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů exekuce povinnou osobou. Osoba povinná je ovšem insolventní a exekuce byla právě pro nedostatek majetku zastavena. Stěžovatel tvrdí, že napadená usnesení porušila řadu jeho základních práv zakotvených v hlavě páté a v čl. 4 odst. 1, čl. 11 a čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel se domáhá přiznání náhrady nákladů řízení proti oprávněné Pražské energetice, a.s. Ústavní soud k tomu konstatuje, že tato věc byla konstantní judikaturou Ústavního soudu typově vyřešena v tom smyslu, že žádné základní právo soudního exekutora na přiznání nákladů exekuce proti oprávněné osobě podle zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění do 31. 12. 2007, neexistuje. V tomto směru odkazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS st.-23/06, ze dne 12. 9. 2006 (viz www.judikatura.cz). Ústavní soud důsledně v judikatuře odlišuje, na jedné straně případ, kdy soud rozhodl, že exekutor nemá proti žádnému účastníkovi právo na náhradu nákladů exekuce (jak tomu bylo např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 372/04 ze dne 8. 8. 2005, viz www.judikatura.cz) a na straně druhé případ, kdy nákladový výrok zní tak, že povinnost k náhradě má vůči exekutorovi povinný, byť by i existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky. Ostatně "aktuálně" solventní nemusí být nutně ani oprávněný a dnes nesolventní povinný jím nemusí být později. Stěžovatel by se mohl domáhat nároku na náhradu nákladů proti oprávněné osobě jen tehdy, bylo-li by možné takové osobě přičítat, při zahájení exekučního řízení, nedostatek náležité opatrnosti při návrhu na podání exekuce (viz cit. judikatura).

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvedl, že ustanovení § 89 zákona č. 120/2001 Sb. bylo zákonem č. 347/2007 novelizováno tak, že pro případ zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. "Vzhledem k tomu, že novelizovaná právní úprava byla účinná již v době rozhodování odvolacího soudu a vzhledem ke spornosti způsobu interpretace předmětného ustanovení exekučního řádu, domnívá se stěžovatel, že měl účastník k nové právní úpravě přihlédnout a rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 ohledně napadeného výroku změnit tak, že náklady exekuce je povinen stěžovateli uhradit vedlejší účastník 1" (Poznámka: tj. oprávněná Pražská energetika, a.s.). Stěžovatel tedy
poukazuje v případě napadeného usnesení Městského soudu v Praze na rozpor se zásadou zákazu pravé retroaktivity. Je zřejmě toho názoru, že za situace, kdy v zákoně č. 347/2007 Sb. absentují intertemporální ustanovení, je nutno exekuční řízení zahájená před nabytím jeho účinnosti (tj. před dnem 1. ledna 2008) posuzovat hledisky dikce § 89 exekučního řádu ve znění platném a účinném od dne 1. ledna 2008.

Ústavní soud v daných souvislostech připomíná vlastní judikaturu řešící neexistenci explicitních intertemporálních ustanovení (srov. zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 38/06, IV. ÚS 314/09). V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/06 Ústavní soud v této souvislosti judikoval, že za situace, kdy zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle předchozí úpravy zachován, tak k aplikovatelnosti nové úpravy, je třeba přijmout takový výklad (sp. zn. II. ÚS 444/03, II. ÚS 37/04, I. ÚS 287/04, I. ÚS 344/04, IV. ÚS 178/04), který "šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě práva na legitimní očekávání. Opačný aplikační či interpretační postup znamená porušení čl. 4 odst. 4 Listiny" a je proto "ve svém důsledku výkladem retroaktivním". V dané věci pak Ústavní soud otázku intertemporality posoudil použitím metody analogie legis. Dle § 129 zákona č. 120/2001 Sb. se výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí vydaného před účinností tohoto zákona uskuteční podle dosud platných právních předpisů. Vycházeje z přístupu obdobného, jejž Ústavní soud aplikoval ve věci sp. zn. Pl. ÚS 38/06, a vycházeje dále z úvahy, dle níž není dán rozumný důvod pro odlišení účelů sledovaných zákonem č. 120/2001 Sb., exekučním řádem, a jeho novelou provedenou zákonem č. 347/2007 Sb., je nutno pro posouzení intertemporality založené předmětnou novelou analogicky použít maximu vyjádřenou v ustanovení § 129 exekučního řádu a výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí vydaného před účinností zákona č. 347/2007 Sb. posoudit dle exekučního řádu ve znění platném a účinném do 31. prosince 2007. Ústavní soud proto i v souzené věci uvádí, že z pohledu ústavně konformní interpretace intertemporality, založené novelou exekučního řádu zákonem č. 347/2007 Sb., jakož i se zřetelem k ústavně konformní interpretaci ustanovení § 89 exekučního řádu, ve znění platném do 31. prosince 2007, je třeba výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí vydaného před účinností zákona č. 347/2007 Sb. posoudit dle exekučního řádu ve znění platném a účinném do 31. prosince 2007. Zde Ústavní soud odkazuje na důvody, podrobněji rozvedené v nálezu pod sp. zn. IV. ÚS 314/09. Ústavní soud proto s odkazem na citovaný nález (a také na další judikaturu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 969/09) uzavírá, že v případech, kdy byl návrh na exekuci podán za předchozí právní úpravy (normující zákonnou povinnost úhrady nákladů exekuce povinným), nelze o nákladech rozhodovat jinak, než podle právní úpravy dřívější.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k názoru, že napadenými usneseními obecných soudů k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. července 2009

František Duchoň
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 763/08, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies