I. ÚS 1016/09

13. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Vytejčka, zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem se sídlem Hráského 406, 256 18 Benešov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2008, č. j. 21 Co 633/2008-23, a proti výrokové části IV. usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 20. 5. 2008, č. j. 4 Nc 2911/2003-16, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že "uložení povinnosti platit náklady exekuce v jakémkoliv rozsahu povinnému v souvislosti se zastavením exekuce je porušením zásady rovnosti vyjádřené v čl. 1 Listiny základních práv. Soudní exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení soudce. Takovéto rozhodnutí je tedy zároveň zásahem do soudcovské nezávislosti zaručené čl. 82, odst. 1 Ústavy". Dále navrhl, aby Ústavní soud zrušil výše uvedená rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle polemizuje s názory obsaženými ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, podobně jak tomu učinil v mnoha svých jiných ústavních stížnostech (z poslední doby srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 837/09, sp. zn. III. ÚS 2688/08, sp. zn. IV. ÚS 853/09, sp. zn. I. ÚS 2644/08, sp. zn. II. ÚS 2643/08, sp. zn. I. ÚS 852/09 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1040/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz/), v nichž použil shodnou argumentaci.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 20. 5. 2008, č. j. 4 Nc 2911/2003-16 (ve výrokové části I.) exekuci na majetek povinného zcela zastavil, (ve výrokové části II.) rozhodl, že oprávněný je povinen zaplatit stěžovateli náhradu nákladů exekuce ve výši 4165,- Kč, uložil (ve výrokové části IV.) povinnému K. Š. povinnost zaplatit stěžovateli odměnu exekutora ve výši 3570,- Kč Kč a zaplatit oprávněnému, tj. Lesům hl. m. Prahy, (ve výrokové části III.) částku 4165,- Kč. K odvolání stěžovatele (výslovně pouze proti výrokové části IV.) Krajský soud v Praze usnesením ze dne 8. 12. 2008, č. j. 21 Co 633/2008-23, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrokové části IV., o odměně soudního exekutora, potvrdil.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se rozumí, že směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Za neopodstatněnou se považuje přitom i taková stížnost, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného práva, které již dříve ve srovnatelných věcech Ústavní soud posoudil a shledal nedůvodným. Tak tomu je i v projednávaném případě.

Ústavní soud se otázkou postavení exekutora a jeho nároky v souvislosti s náklady exekuce zabýval v řadě svých rozhodnutí, z nichž mnohé reagovaly právě na ústavní stížnosti podané stěžovatelem. Ve svých stížnostech stěžovatel opakuje stále stejnou argumentaci směřující proti právním názorům vyjádřeným ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, Pl. ÚS-st 23/06. Proto postačí odkaz na odůvodnění uvedeného stanoviska a na následná rozhodnutí Ústavního soudu (z nichž některá byla také výše uvedena), která se se stěžovatelovými námitkami pečlivě vypořádala.

Stěžovatel tak činí přesto, že z mnoha předcházejících rozhodnutí o jeho ústavních stížnostech mu musí být dostatečně známo, že Ústavní soud neshledal ani v dříve, ani v nyní projednávané věci důvod, aby se odchyloval od názoru vysloveného a zdůvodněného v tomto stanovisku. Z více předcházejících rozhodnutí Ústavního soudu o ústavních stížnostech stěžovatele byl tak stěžovatel s předmětným stanoviskem Ústavního soudu a z něj vycházející judikaturou opakovaně a detailně seznámen.

Stěžovatel byl především mnohokrát informován o tom, že skutečnost, že exekuční řád přenesl některá oprávnění soudu na soudního exekutora, v žádném případě nezakládá jeho rovné postavení s funkcí soudce. Je třeba důsledně odlišovat jeho dvojí postavení v průběhu exekuce, jakým je vlastní exekuční činnost při vymáhání pravomocného rozhodnutí, kdy vystupuje jako veřejný činitel, a jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení. Exekutor je na výsledku exekuce materiálně zainteresován a i při provádění exekuce jsou zásadní rozhodnutí, týkající se exekučního řízení, ponechána na nestranném, nezávislém a na výsledku exekuce hmotně nezúčastněném soudu

Ústavní soud dále, stejně jako v případě usnesení ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 1040/09, konstatuje, že svou kvalitou - vezme-li v úvahu počet odmítnutí ústavních stížností stěžovatele, ve kterých je až na drobné výjimky, dané odlišnými skutkovými okolnostmi případů, obsažena zcela shodná argumentace - jde ve stěžovatelově případě o zjevně svévolnou ústavní stížnost. Nelze samozřejmě jakýmkoliv způsobem vytýkat stěžovatelovi využívání ústavně zaručeného prostředku k ochraně svých práv, byť jeho šance jsou vzhledem ke konstantní pečlivě vyargumentované judikatuře Ústavního soudu pramalé. Za této situace se tedy Ústavnímu soudu jeví přinejmenším jako neetické, aby stěžovatel jakožto soudní exekutor, který vystupuje ve vlastní exekuční činnosti jako veřejný činitel, na něhož je přenesena faktická realizace části soudní pravomoci, sám neprojevoval respekt k rozhodnutím soudní moci, konkrétně k rozhodnutím Ústavního soudu, přestože si s ohledem na všechny okolnosti musí být vědom, že jeho opakované stížnosti budou odmítány. Takovýmto svévolným konáním maří (a to nikoliv v zanedbatelné míře) finanční prostředky i lidské zdroje Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2422/08 dostupné na http://nalus.usoud.cz/), kterému svým kverulantským jednáním odnímá kapacitu pro řešení věcí skutečně závažných.

Za tohoto stavu Ústavní soud shledal, že rozhodnutími obecných soudu k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. července 2009

František Duchoň
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 1016/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies