IV. ÚS 1536/09

13. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou se sídlem Nová Paka, K. J. Erbena 1266, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. dubna 2009 č. j. 2 As 95/2008-51, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. září 2008 č. j. 30 Ca 100/2008-26, rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 6. srpna 2007 č. j. 12327/ZP/2007-So a rozhodnutí Městského úřadu Hořice ze dne 2. července 2007 č. j. ZP/17069/2007/RJ, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. června 2009, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími zasaženo do jeho práva podle čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Ústavní soud z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 30 Ca 100/2008 (dále jen "soudní spis"), že Městský úřad Hořice rozhodnutím ze dne 2. července 2007 č. j. ZP/17069/2007/RJ uložil stěžovateli po provedeném správním řízení podle ustanovení § 64 odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti (dále jen "zákon o myslivosti"), pokutu za porušení § 3 odst. 2 zákona o myslivosti ve výši 20 000,- Kč. Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Městského úřadu Hořice Krajský úřad Královéhradeckého kraje zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil rozhodnutím ze dne 6. srpna 2007 č. j. 12327/ZP/2007-So. Správní rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou u soudu, kterou Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. září 2008 č. j. 30 Ca 100/2008-26, ve spojení s opravným usnesením ze dne 4. listopadu 2008 č. j. 30 Ca 100/2008-39, zamítl. Stěžovatelem podanou kasační stížnost pak Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 10. dubna 2009 č. j. 2 As 95/2008-51 zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že ve věci rozhodující orgány nesprávně posoudily právní otázky v souvislosti s tím, že mu správní orgán svým rozhodnutím stanovil závazné počty kusů zvěře v honitbě Obora Úhlejov (dále jen "obora"). Stěžovatel nesouhlasí s tím, že zvěř, kterou si koupil a dopravil do své obory, je považována za obnovitelné přírodní bohatství státu. Napadenými rozhodnutími, stejně jako i tím, že státní správa v oblasti myslivosti rozhoduje o tom, kolik a jaké zvěře bude moci chovat a lovit, se cítí poškozen. Podle názoru stěžovatele nelze aplikovat závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/03 (publ. 49/2007 Sb.) na jeho případ, tak jak je uvedeno v napadených rozhodnutí, neboť jde o oboru jejímž je vlastníkem. Stěžovatel sice uvedl, že podle jeho názoru je ustanovení § 3 odst. 2 zákona o myslivosti a i ustanovení § 2 písm. a) zákona o myslivosti v rozporu s ústavním pořádkem, avšak zrušení uvedených ustanovení dle ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu nenavrhl.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatele s rozhodovacími důvody, které ve svých rozhodnutích uvedly ve věci rozhodující správní orgány a soudy. Stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí však vyplývá, že příslušné orgány se celou věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelně a argumentačně přesvědčivá a v závěrech učiněných ve věci rozhodujícími soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že závěry učiněné Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 34/03, na které v odůvodnění svých rozhodnutí odkazují ve věci rozhodující soudy, na věc stěžovatele nedopadají. Jak Krajský soud v Hradci Králové (č. listu 27 a 28 soudního spisu), tak i Nejvyšší správní soud (č. listu 54 a 55 soudního spisu) stěžovateli přiléhavě vysvětlily, že nelze ztotožňovat vlastnické právo k pozemku s vlastnickým právem ke zvěři, přičemž k dosažení svého účelu zákon o myslivosti stanoví celou řadu povinností, v prvé řadě ty, jež se týkají mysliveckého plánování.

Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každému účastníkovi řízení dostat rozumnou příležitost prezentovat svůj názor na věc, a to za podmínek, které nejsou ve srovnání se situací jeho protistrany zjevně nevýhodné (srov. např. rozhodnutí ESLP ve věci Kressová proti Francii ze dne 7. 6. 2001 in ASPI) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků předkládat stanoviska a důkazy, které považují za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení (srov. např. rozhodnutí ESLP ve věci Blücher proti České republice ze dne 11. 1. 2005 in ASPI). Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlivého procesu, zakotvená v Listině a v Úmluvě, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zaručených práv nebo svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených ve věci rozhodujícími orgány ani toto hodnocení nahrazovat (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 66).

Jak plyne z obsahu soudního spisu, stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a byla mu zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva, z ústavní stížnosti nelze pak dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou ani Úmluvou.

Ústavnímu soudu a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. července 2009

Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1536/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies