III. ÚS 744/09

14. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 14. července 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatelky M. V., zastoupené Jitkou Stanoevovou, advokátkou se sídlem Chládkova 3, 616 00 Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2008 č. j. 53 Co 274/2008-67 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. ledna 2008 č. j. 15 C 184/2007-41, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

V záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu stěžovatelky, požadující, aby jí stát, Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, zaplatil ve výroku přesně vyčíslené částky. Těch se domáhala z právního titulu způsobené škody, jež vznikla jejímu manželovi vazbou a trestním stíháním.

Uplatněný nárok odůvodnila stěžovatelka skutkově tím, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2004 sp. zn. 31 T 8/95 došlo ke zproštění obžaloby (spolu)obžalovaných v označené trestní věci z důvodu, že stíhaný skutek není trestným činem, přičemž manžel stěžovatelky, jakožto jeden z obžalovaných, zemřel dne 5. června 2001 a citovaného rozhodnutí se nedožil. Jeho trestní stíhání bylo pro uvedené vyloučeno k samostatnému projednání a usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. července 2001 sp. zn. 48 T 10/2001 zastaveno. Stěžovatelka se v této souvislosti dovolávala rovněž i obsahu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve smyslu práva na projednání věci bez zbytečných průtahů.

V důsledku toho požadovala náhradu částky vynaložené na obhajobu manžela, ušlý zisk za období jeho vazebního stíhání, ušlý zisk za dobu propuštění z vazby, pokrývající trestní stíhání a blíže vymezené částky za poškození zdraví manžela v důsledku výkonu vazby a trestního stíhání spojené s následným úmrtím. Dále se domáhala částky kvalifikované jako skutečné škody, která vznikla odebráním blíže identifikovaných loveckých zbraní Policií ČR.

Obvodní soud pro Prahu 2 opřel rozhodovací důvody označeného rozsudku o § 2 a § 5 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., když dle § 2 právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají ti, kdo jsou účastníky řízení a byli poškozeni nezákonným rozhodnutím vydaným v tomto řízení, a dle § 5 odst. 1 právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má vůči státu ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno nebo byl-li obžaloby zproštěn. Nalézací soud konstatoval, že stěžovatelka není k podání žaloby aktivně legitimována, neboť toto právo by svědčilo toliko jejímu manželovi. S námitkou promlčení vznesenou žalovanou vůči náhradě za (blíže identifikovanou) kulovnici vypořádal se tak, že již v květnu 1997 byl manžel stěžovatelky informován policií o zničení této zbraně a pokud požadovala náhradu za (přesně označenou) brokovnici, vyšel z toho, že sama uvedla, že tuto zbraň darovala.

K podanému odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu nalézacího jako věcně správné potvrdil. Ve vztahu k námitce stěžovatelky spočívající v poukazu na § 20 zákona č. 58/1969 Sb. ve spojení s § 579 obč. zák. odkázal na to, že dikce § 2 a § 5 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. je úpravou speciální ve vztahu k občanskému zákoníku, a že z ní vyplývá, že nárok uplatněný žalobou je vázán pouze na osobu jejího zemřelého manžela a jeho úmrtím na žalobkyni (stěžovatelku) nepřešel. Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvého stupně o promlčení ohledně náhrady za předmětnou kulovnici a stran náhrady týkající se brokovnice upřesnil, že byla vydána v souladu se zákonem dobrovolně stěžovatelkou policii, přičemž stěžovatelka netvrdí jednak, že by neexistovala, jednak ani, že by se domáhala jejího vydání, a ani že by byla zadržována policií bez právního důvodu.

Předmětná rozhodnutí obecných soudů stěžovatelka napadla včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1, odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Mělo se tak stát z toho důvodu, že z § 5 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. dle přesvědčení stěžovatelky nevyplývá omezení nároku na náhradu škody pouze na osobu, která byla ve vazbě, aniž by byl vyloučen jeho přechod v případě smrti na dědice. Namítla, že nedošlo k zohlednění práva jejího manžela plynoucího z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod na projednání věci v přiměřené lhůtě, pročež se dovolávala aplikace § 36 ve spojení s § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Ohledně promlčení se údajně odvolací soud nezabýval jí navrženými důkazy (jež v ústavní stížnosti neoznačila ani co do specifikace či časového okamžiku jejich navržení), které odmítl.

Z těchto důvodů se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].

Za účelem posouzení opodstatněnosti námitek obsažených v ústavní stížnosti si rovněž vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp.zn. 15 C 184/2007.

Samotná interpretace § 20 ve spojení s § 2 a § 5 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., vedoucí k vyloučení aplikace § 579 obč. zák., o níž obecné soudy své vývody opírají, je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 677/07, IV. ÚS 1181/07), přičemž ani není v daném případě výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

Zákon č. 58/1969 Sb. (stejně jako zákon č. 82/1998 Sb.) je oproti občanskému zákoníku veřejnoprávním předpisem, v němž (svrchovaný) zákonodárce projevil svou vůli spočívající v tom, že předpokladem založení v dané záležitosti v úvahu přicházejícího právního titulu, a to ohledně jeho (dílčího) komponentu aktivní legitimace (ve smyslu ustanovení § 2 i § 5 odst. 1) jsou jen a pouze osoby v nich uvedené. Ústavnímu soudu nepřísluší (zřetelně vyjádřenou) vůli zákonodárce mimo meze své působnosti zpochybňovat a v tom rámci hodnotit kupříkladu správnost, ideovou vyváženost či věcnou vhodnost přijaté zákonné úpravy (kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 34/03), ledaže by senát pro jím případně nahlížený nesoulad s ústavními kautelami dospěl k závěru o důvodnosti postupu ve smyslu § 64 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (podání návrhu na zrušení zákonného ustanovení v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti). Ve věci rozhodující senát dostatečné ústavně obhajitelné argumenty k realizaci uvedeného postupu, resp. prostor pro něj neshledal a ani stěžovatelka zrušení relevantního jednoduchého práva v důsledku tvrzené protiústavnosti nenavrhla (§ 74 zákona č. 182/1993 Sb.).

Není-li stěžovatelka aktivně legitimována v řízení před obecnými soudy, potom i nevyhovění jakýmkoliv důkazním návrhům (připínajícím se k prokázání příslušných nároků) ze strany obecných soudů je logickým důsledkem tohoto závěru.

Ve vztahu k promlčení týkajícímu se uplatněného nároku za předmětnou kulovnici se ze spisu obecného soudu podává, že stěžovatelka žádné důkazní návrhy v podaném opravném prostředku nepřednesla (č. l. 47-48 spisu obecného soudu) Problematika opomenutých důkazů se tak v dané věci k posouzení neotevírá a rozhodnutí soudu v tomto ohledu prvky svévole tudíž nevykazuje (čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR).

Pro uvedené bylo mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. července 2009


Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 744/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies