I. ÚS 2510/08

14. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného JUDr. Martinem Köhleren, advokátem, se sídlem České mládeže 135, 460 08 Liberec VIII - Dolní Hanychov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 5. 6. 2008, č. j. 54 Nt 5/2006-60, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2008, sp. zn. 7 To 97/2008, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 10. 2008, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 5. 6. 2008, č. j. 54 Nt 5/2006-60 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým byl zamítnut jeho návrh na obnovu řízení ve věci vedené krajským soudem pod sp. zn. 54 T 13/2004. Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 4. 8. 2008, sp. zn. 7 To 97/2008 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnosti proti usnesení krajského soudu.

Stěžovatel v prvé řadě uvádí, že je nadále přesvědčen, že existují takové skutečnosti, které obnově řízení svědčí. Provedené svědecké výpovědi zpochybňují, že by se dopustil pokusu trestného činu vraždy dle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Vyplývá z nich, že mezi odsouzeným a poškozeným došlo k určitým sporům osobně-obchodního charakteru, kdy vše vyvrcholilo v inkriminovaný den vzájemným konfliktem. Věc byla vykonstruována ve smyslu zvýšení intenzity jednání odsouzeného tak, aby bylo možno jeho jednání podřadit pod § 219 trestního zákona. Skutečnosti, že v daném případě nešlo o pokus trestného činu vraždy, nasvědčuje i znalecký posudek, který konstatoval poškození na zdraví maximálně kosmetického rázu. Své násilné jednání vůči poškozenému nepopírá, nicméně mu nikdy nechtěl způsobit těžkou újmu na zdraví natož pak smrt. Ve vztahu k právní kvalifikaci jednání odsouzeného se měl příslušný soud zabývat zejména jeho motivem, na což bylo poukazováno již v rámci veřejného zasedání dne 5. 6. 2008, přičemž obžalobě se motiv odsouzeného uspokojivě vysvětlit nepodařilo. Odsouzený je tak přesvědčen, že v dané věci vyšly najevo nové skutečnosti, které plně odůvodňují obnovu řízení dle § 284 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád").

Za porušení svých ústavně zaručených práva pak stěžovatel označuje především to, že mu nebylo umožněno provést veškeré navrhované důkazy a tato skutečnost nebyla náležitě zdůvodněna. Krajský soud nepovolil výslechy svědka K. a poškozeného T., jejichž výpovědi by byly v daném řízení klíčové a toto svoje rozhodnutí neopřel o jakékoliv zdůvodnění.

Dále stěžovatel namítá, že jako občan maďarské národnosti neovládá náležitě český jazyk, což zásadním způsobem ztížilo možnost jeho obrany. Problémy stěžovatele s českým jazykem jsou dobře patrné jak z jeho ústního projevu, tak i z jeho psané korespondence. Měl být náležitě poučen o svém ústavně zaručeném právu a měla mu být umožněna asistence tlumočníka maďarského jazyka.

Stěžovatel poukazuje na právo na rovnost a důstojnost zaručené čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na rovnost účastníků v řízení zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 4 Listiny. Napadená rozhodnutí navrhuje zrušit.

II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Krajský soud odkázal na spisový materiál a dodal, že svědkové P. K. a J. T. byli opakovaně vyslechnuti v přípravném řízení i před soudem a k opakování těchto již dříve provedených důkazů nebyl žádný důvod.

Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem - Pobočka v Liberci poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužilo.

Vrchní soud toliko odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že na námitky stěžovatele dostatečně reagovalo.

Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.

Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.

III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od krajského soudu předmětný spis sp. zn. 54 Nt 5/2006 (dále jen "spis krajského soudu"). Po jeho prostudování a po zvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud úvodem v obecné rovině konstatuje, že obnova řízení je, na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona a dovolání, mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních. V řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda došlo k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit dosavadní výroky napadeného rozhodnutí. Podle ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolí, "vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu." Obnova řízení ukončeného pravomocným rozsudkem tedy řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, trestu, či náhradě škody. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 178/03 [Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 20, str. 417]). Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu, což znamená, že obecné soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/04 [Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 19, str. 409]).

Ke stěžovatelově argumentaci směřující proti hodnocení důkazů Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Těmto požadavků v projednávané věci obecné soudy dostály, když neprovedení navrhovaného důkazu řádně odůvodnily, konkrétně pak skutečností, že svědci, jejichž výslech stěžovatel žádal, již byli opakovaně vyslechnuti v původním řízení a není důvod se domnívat, že by došlo ke změně jejich výpovědí (viz str. 2 usnesení krajského soudu).

K tvrzenému porušení čl. 37 odst. 4 Listiny, dle kterého kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka, Ústavní soud připomíná, že právo na tlumočníka, jako jedno z práv tvořících v souhrnu fair proces, garantuje nejen Listina v citovaném ustanovení, ale také Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 6 odst. 3 písm. e). Jak Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, smyslem tohoto práva je zajistit, aby účastník řízení, který neovládá jazyk, v němž jednání probíhá, tímto nebyl znevýhodněn a mohl komunikovat se soudem v jazyce, kterému rozumí a kterým hovoří. Je však na daném účastníkovi řízení, aby prohlásil, že jazyk, jímž s ním soud komunikuje, neovládá. On musí vyvinout iniciativu k uplatnění uvažovaného práva (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 40/06 in http://www.usoud.cz). Stěžovatel ani netvrdí, že by takovéto prohlášení učinil. Ostatně nelze ani přisvědčit stěžovatelovu tvrzení, že jeho problémy s českým jazykem jsou zřejmé; ani že ze stěžovatelových jednotlivých podání, založených ve spise krajského soudu, se nejeví, že by český jazyk dostatečně neovládal.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. července 2009

František Duchoň
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 2510/08, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies