I. ÚS 1211/07

14. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele J. A. L., zastoupeného JUDr. Bohumilem Záleským, advokátem, Francouzská 54, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 28 Cdo 3527/2006, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. dubna 2006, sp. zn. 20 Co 406/2005, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení specifikované rozsudky obecných soudů. Stěžovatel tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho "právo vlastnit majetek a právo na dědictví" zaručené Listinou základních práv a svobod.

Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 37 C 41/2001 a ústavní stížnosti samé plyne, že stěžovatel podal dne 27. 4. 2001 žalobu, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 9. 3. 2005, č. j. 37 C 41/2001-52, tak, že bylo určeno, že stěžovatel je vlastníkem přesně specifikovaného domu a pozemků v Brně. O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 20 Co 406/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla zamítnuta určovací žaloba stěžovatele a naopak bylo dalším výrokem určeno, že žalovaní jsou bezpodílovými spoluvlastníky uvedených nemovitostí.

Odvolací soud uvedl, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučních předpisů a domáhat se ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po 25. 2. 1948; k nápravě křivd tohoto druhu tu může docházet jen ve věcném a časovém rámci předpisů (restitučních nebo rehabilitačních), které byly za tímto účelem přijaty. Šlo o nemovitosti, které patřily stěžovatelově matce, jež zemřela 21. 9. 1959, a dědictví po ní bylo v řízení od dědictví (vedeném u bývalého Státního notářství v Brně pod sp. zn. 3 D 3732/59) odevzdáno československému státu, když stěžovatel byl v té době (od roku 1948) v cizině, aniž mu byla doručena rozhodnutí vydaná v tomto řízení o dědictví (a k nápravě došlo až v roce 1995, kdy v pokračujícím dědickém řízení bylo nabytí dědictví po matce žalobci potvrzeno). Odvolací soud se dále zabýval tím, zda na straně stěžovatele byl dán naléhavý právní zájem (ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu) na požadovaném určení, protože "jestliže někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci (včetně věcí nemovitých), nemůže uplatňoval své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění". Odvolací soud dále dovozoval, že určovací žaloba v případech, kdy od skutečností, které jsou v ní napadány, uplynulo více jak 50 let, již není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšně využité a je tedy zpochybněna zákonnost v minulosti uskutečněných veřejnoprávních postupů. Pokud ovšem šlo o duplicitní zápis v katastru nemovitostí, "nelze než konstatovat, že tu naléhavý právní zájem na určovací žalobě ze strany žalobce lze dovodit".

Kromě toho odvolací soud uvedl, že z dokazování vyplynulo, že žalovaní koupili nemovitosti od státu v dobré víře a že se jednalo o způsobilý předmět vydržení a že tu byly splněny podmínky vydržení po nepřetržité držbě nemovitostí po dobu 10 let (ve smyslu ustanovení § 130, § 134 odst. 2, § 865 odst. 3 a § 507a občanského zákoníku, ve znění zákona č. 131/1982 Sb.). Stěžovatel se, podle názoru odvolacího soudu, o dědictví po zemřelé matce fakticky nezajímal až do roku 1995.

Stěžovatel proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 28 Cdo 3527/2006, které je rovněž ústavní stížností napadeno, zamítl jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 občanského soudního řádu. Odkázal především na právní závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05.

Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že stát převzal uvedené nemovitosti v roce 1960 bez právního důvodu, neboť původní dědické řízení skončilo pravomocně až dne 30. 11. 1998. Navíc vzhledem k tomu, že stěžovatel nesplňoval podmínku trvalého pobytu v České republice ani podmínku českého státního občanství, nemohl postupovat podle restitučních předpisů. Postupem podle obecných předpisů tak nemohl ani "obcházet jejich smysl a účel," jak uvádí obecné soudy. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že jeho věc je podstatně odlišná od případů, které byly posuzovány v odkazované judikatuře. Ve vztahu k stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 poukazuje na to, že k "zániku" jeho vlastnického práva nedošlo na základě konfiskačních dekretů před 25. 2. 1948.

Rovněž stěžovatel zpochybňuje závěry obecných soudů o trvání dobré víry žalovaných a zdůrazňuje, že postup československého státu, který vedl k odepření dědictví po matce je v rozporu s dobrými mravy, stejně jako ochrana zájmů žalovaných, kteří obecně museli pro zakoupení atraktivní nemovitosti od státu vykazovat "vyšší stupeň" loajality ke komunistickému režimu.

Ústavní soud konstatuje, že Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná svou roli soudního orgánu ochrany (toliko) ústavnosti (čl. 83 Ústavy), neboť není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána.

Po roce 1948 komunistický režim soustavně porušoval základní lidská práva i své vlastní zákony. Majetkové křivdy se týkaly fyzických i právnických osob a byly výsledkem cílené politické persekuce i prosté svévole. Soudkyně zpravodajka předesílá, že nebyla přítomna při přijímání stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st.21/05 a nesouhlasí s paušální aplikací jeho závěrů na všechny případy , kdy stát, lhostejno či na základě formálního právního důvodu či zcela bez něj převzal nemovitosti již nejen před 25.2.1948, ale prakticky kdykoliv v tzv. rozhodném období před rokem 1989 ve smyslu restitučních zákonů. Uvedeným stanoviskem jsou podle §23 zákona o Ústavním soudu vázáni všichni soudci Ústavního soudu bez ohledu zda byli přítomni při hlasování nebo přímo vyjádřili svůj nesouhlas v disentních stanoviscích.

V nyní posuzované věci, kromě poukazu na nemožnost "obcházení smyslu a účelu restitučního zákonodárství" a argumentace související, se Krajský soud v Brně podrobně zaměřil i na otázku vydržení vlastnické práva na straně žalovaných, přičemž na základě důkazů provedených před soudy I. i II. stupně dospěl k závěru o oprávněné držbě po kvalifikovanou dobu u způsobilého předmětu vydržení na straně žalovaných. Z provedených důkazů, které stěžovatel v ústavní stížnosti hodnotí odlišně, soud nedovodil narušení dobré víry žalovaných v oprávněnou držbu od roku 1964 (viz rozsudek odvolacího soudu str. 2 dole a str. 3). Tato zjištění považuje nyní Ústavní soud za určující, přičemž není úkolem Ústavního soudu skutková zjištění obecných soudů přehodnocovat a činit z důkazů, zejm. dopisu žalovaného na str. 23-24 spisu, vlastní nové závěry, neboť podrobně vyložené úvahy Krajského soudu v Brně nelze považovat projev svévole, která by ve spisovém materiálu neměla oporu.

Co do vztahu restitučních speciálních a obecných právních předpisů lze odkázat na již zmiňované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 v rozsahu, jak to učinil ve svém rozsudku Nejvyšší soud (str. 5).

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu spisu obecného soudu a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejším účastníkem řízení.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. července 2009

František Duchoň, v.r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 1211/07, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies