II. ÚS 1247/09

14. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Tělovýchovné jednoty Mittal Ostrava, se sídlem Varenská 3098/40a, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, zastoupené JUDr. Richardem Mencnerem, advokátem, se sídlem Milíčova 12, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. prosince 2008, č. j. 37 C 135/2006-90, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Napadeným rozsudkem bylo v řízení vedeném na základě § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o sdružování"), o určení souladu rozhodnutí orgánu žalované (stěžovatelky) se zákonem a stanovami rozhodnuto tak, že rozhodnutí Prezídia žalované, které je blíže specifikováno ve výroku I. napadeného rozsudku, je v rozporu se stanovami žalované a v rozporu se zákonem. Výrokem II. byla žalované stanovena povinnost zaplatit žalobci (Mgr. P. V.) náhradu nákladů řízení. V poučení o opravných prostředcích Okresní soud v Ostravě uvedl, že proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti výkladu stanov, který provedl Okresní soud v Ostravě a namítá porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vedle toho vyjadřuje nesouhlas se závěrem, že Okresní soud v Ostravě nepřipustil proti svému rozhodnutí odvolání. V této souvislosti poukazuje na to, že podala proti napadenému rozsudku odvolání v tom smyslu, že nebyla řádně poučena o možnosti jej podat.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku na vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.

V dané věci podala stěžovatelka ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě, který rozhodoval na základě § 15 odst. 1 zákona o sdružování a nepřipustil proti svému rozhodnutí odvolání. Stěžovatelka přesto, jak uvádí v ústavní stížnosti, podala dne 12. června 2009 proti tomuto rozhodnutí odvolání, což si Ústavní soud ověřil z databáze infosoud (http://infosoud.justice.cz - navštíveno dne 8. července 2009) a dotazem na Okresním soudu v Ostravě. Z údajů získaných Ústavním soudu vyplývá, že odvolání bylo podáno v tříměsíční lhůtě, kterou je stanovena v § 204 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") pro případ nesprávného nebo chybějícího poučení o odvolání.

Zákon o sdružování možnost podání opravných prostředků nezmiňuje. Pouze konstatuje, že funkčně příslušný pro projednání žaloby na určení je okresní soud a že postupuje v řízení podle občanského soudního řádu (§ 15 odst. 2 zákona o sdružování). Judikatura ohledně možnosti podat odvolání v řízení podle § 15 odst. 1 zákona o sdružování rovněž není jednotná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu 30 Cdo 375/2002, které říká, že řízení na přezkoumání některého rozhodnutí sdružení je jednoinstanční; na straně druhé např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 967/2004, z něhož vyplývá, že opravné prostředky proti rozhodnutí soudu prvního stupně akceptoval). Přesto lze vypozorovat tendenci, že obecné soudy možnost podání opravných prostředků v řízení vedeném na základě § 15 odst. 1 zákona o sdružování občanů spíše připouštějí. Ke stejnému závěru se ostatně přiklání i právní teorie (viz Zákon o sdružování občanů s komentářem; Břeň, Jan, Jemelka, Luboš; ASPI 2007; str. 57). Uvedený závěr lze nakonec dovodit i z toho, že v případě rozhodování ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, kam spadá i orgán zájmové nebo profesní samosprávy se postupuje podle části páté občanského soudního řádu (§ 244 a násl o. s. ř.). V tomto řízení se možnost použití opravných prostředků přepokládá (viz § 245 a § 249 o. s. ř.).

Pokud tedy stěžovatelka podala ústavní stížnost v situaci, kdy je dle názoru Ústavního soudu odvolání přípustné, přičemž její souběžně podané odvolání by nemělo být posouzeno s ohledem na znění § 204 odst. 2 o. s. ř. jako opožděné, je třeba konstatovat, že dosud nevyčerpala všechny prostředky, které k ochraně svého práva má. Ústavní stížnost je podána předčasně, a proto je nepřípustná. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů tak začne stěžovatelce běžet až dnem doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práv poskytuje (může jím být odvolání příp. i dovolání). Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím odvolacího soudu, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí odvolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení.

Jestliže by bylo odvolání stěžovatelky i přes výše uvedené odmítnuto pro nepřípustnost, zůstane jí možnost obrátit se opětovně na Ústavní soud s ústavní stížností zachována. Ústavní soud by její opětovné podání (pokud by splňovalo všechny ostatní náležitosti stanovené zákonem o ústavním soudu) neodmítl, neboť by se jinak dopustil vůči stěžovatelce odepření spravedlnosti.

Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 14. července 2009


Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1247/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies