IV. ÚS 588/09

14. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. F. P., právně zastoupeného Mgr. Radimem Struminským, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Havířov, Svornosti 2, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 7. března 2008, č.j. 2 T 247/2004-408, a usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2008, č.j. 4 To 114/2008-444, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. prosince 2008, č.j. 7 Tdo 1452/2008-490, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo nebýt stíhán a zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zaručeným v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž právo na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně mělo dojít k porušení čl. 90 Ústavy ČR.

Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Opavě byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 a 2 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků podmíněně odloženému na zkušební jednoho roku. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Ostravě zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením odmítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že rozsudkem Okresního soudu v Opavě, ze dne 3. března 2005, č.j. 2 T 247/2004-251, byl zproštěn obžaloby. K odvolání státního zástupce však Krajský soud v Ostravě usnesením, ze dne 19. srpna 2005, č.j. 4 To 133/2005-285, rozsudek zrušil a věc vrátil k novému projednání. Novým rozsudkem Okresního soudu v Opavě, ze dne 19. února 2007, č.j. 2 T 247/2004-350, byl stěžovatel znovu zproštěn obžaloby. K odvolání státního zástupce opětovně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. dubna 2007, č.j. 4 To 81/2007-384, rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc vrátil k novému projednání. Poté vydal Okresní soud v Opavě rozsudek napadený v ústavní stížnosti a následně byly vydána i shora citovaná usnesení Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu ČR.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal především to, že odvolací soud ve zrušujících usneseních nikdy neprováděl dokazování, nevyslýchal svědky ani znalce. V případě druhého zrušovacího usnesení měl odvolací soud podle stěžovatele porušit zásadu, dle níž nesmí být v rozhodnutí o odvolání pokyny pro soud prvého stupně, jakým způsobem je třeba provedené důkazy hodnotit. Krajský soud vytkl soudu prvého stupně způsob hodnocení důkazů přičemž měl některé z nich upřednostnit (k tomu stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 49/06).

Na základě striktních pokynů změnil soud prvého stupně své hodnocení věci, když dokazování doplnil pouze o výslech znalkyně. Právě působení znalkyně při výslechu poškozené však považuje stěžovatel za rozporné s trestním řádem. Znalkyně nebyla, podle jeho přesvědčení, přibrána do řízení řádně, neboť jemu, ani jeho právnímu zástupci, nebylo nikdy doručeno opatření o přibrání znalkyně. V tomto směru měl nepřesně argumentovat i Nejvyšší soud ČR, když v napadeném usnesení uvedl, že stěžovatel, ani jeho obhájce, nikdy neuplatnili námitky a ve vztahu ke znaleckému posudku se zaměřili na polemiku s jeho obsahem a závěry a domáhali se nového posudku. Stěžovatel přitom požadoval jen zachování procesního postupu daného trestním řádem.

Zároveň stěžovatel namítl porušení zásady zákazu deformace důkazů, protože krajský soud vycházel pouze z části závěrů soudního znalce a zbytek pominul. Takový postup je, dle jeho názoru, v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/99. S ohledem na tyto skutečnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Opavě sp. zn. 2 T 247/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud ze zabýval tvrzenými námitkami stěžovatele, které však neshledal jako oprávněné. Odvolací soud v případě druhého zrušujícího usnesení nařídil soudu prvého stupně doplnit dokazování, nově hodnotit důkazy a závěry, k nimž dospěje na základě provedeného dokazování, a závěry, k nimž dospěje, řádně odůvodnit. Rozhodnutí odvolacího soudu však neuvádělo, jak má soud nalézací důkazy hodnotit, obsahovalo pouze pokyn hodnotit důkazy ve světle všech provedených důkazů.

Z předloženého spisu se podává, že stěžovatel, resp. jeho obhájce, namítli neexistenci dokladu o doručení opatření o přibrání znalce až ve vyjádření ke druhému zrušovacímu usnesení odvolacího soudu. K tomu bylo uvedeno, že očekávají znovu doručení opatření o přibrání znalkyně, s nímž spojují možnost předložení námitek proti její osobě. Ustanovení § 105 odst. 3 trestního řádu ale deklaruje možnost podat námitky přímo ze zákona bez ohledu na doručení opatření o přibrání znalkyně. Této časově neomezené možnosti podání námitek ale stěžovatel nevyužil, ačkoliv uvedl, že tak učiní. V tomto směru jsou závěry Nejvyššího soudu zcela na místě.

Z napadeného rozhodnutí soudu prvého stupně jsou patrné důvody vedoucí k vydání odsuzujícího rozsudku a Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele o diametrální změně. Naopak soud prvého stupně teprve v napadeném rozsudku hodnotil veškeré provedené a neodmítnuté důkazy a své závěry založil na jejich posouzení samostatně i ve vzájemné souvislosti. Nevycházel už z hypotéz a domněnek, jako v případě předchozích zprošťujících rozsudků. Pokud tedy jde o provádění důkazů a jejich hodnocení, nelze opomenout skutečnost, že soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou České republiky, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestanný (čl. 82 odst. 1).

Ústavní soud rovněž nedospěl k závěru, že by v projednávaném případě došlo k tvrzené deformaci důkazů odvolacím soudem. Ten se zjevně vypořádal námitkami stěžovatele předloženými v odvolání a odůvodnil, proč je neshledal jako relevantní. Ani postupem Nejvyššího soudu nedošlo, jak výše zmíněno, ke zkrácení stěžovatele v jeho zaručených právech, když i tento soud se vypořádal s námitkami dovolání.

Stěžovatel tedy neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. července 2009

Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 588/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies