III. ÚS 554/09 - Ustanovení opatrovníka osobě neznámého pobytu

15. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Při ustanovení opatrovníka osobě, jejíž pobyt není znám, je nutno přísně vážit, aby nedošlo ke kolizi zájmů zástupce a zastoupeného (ustanovení § 22 odst. 2 občanského zákoníku). Opatrovník je osoba, která má v řízení hájit práva a oprávněné zájmy účastníka, kterého zastupuje. Je tedy zásadně nevhodné, pokud je opatrovníkem ustanovena osoba podřízená orgánu veřejné moci, který vede řízení, a to právě s ohledem na pravděpodobný konflikt mezi zájmem zaměstnavatele opatrovníka na co nejrychlejším skončení věci, a zájmem účastníka, kterého má zaměstnanec zastupovat, na plném zachování jeho práv a oprávněných zájmů.

Pokud byla stěžovateli soudem ustanovena jako opatrovník vyšší soudní úřednice, která je zaměstnána u téhož soudu, pak tento postup nelze shledat ústavně konformním, protože je v rozporu s ústavními zásadami, kterých má být ustanovením opatrovníka nepřítomnému účastníkovi dosaženo.

Okolnost, že soud při ustanovení opatrovníka poruší některou z těchto zásad, je nutno pokládat za postup odporující článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 30.07.2009 sp. zn. III. ÚS 554/09)

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 15. července 2009 sp. zn. III. ÚS 554/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. B. proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. března 2002 č. j. 15 C 145/99-44, jímž bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobkyni peněžitou částku, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení.

Výrok

Rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. března 2002 č. j. 15 C 145/99-44 se zrušuje.


Odůvodnění



I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. března 2009, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. března 2002 č. j. 15 C 145/99-44, a to pro porušení článku 1, článku 2 odst. 2 a 3, jakož i článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 C 145/99, jakož i vyjádření tohoto soudu k projednávané věci. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření obchodní společnosti ČEPRO, a. s., k projednávané věci.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. března 2002 č. j. 15 C 145/99-44 byla žalovanému (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) ve výroku pod bodem I. uložena povinnost zaplatit žalobkyni, obchodní společnosti ČEPRO, a. s., se sídlem v Praze 1 (dříve České produktovody a ropovody, a. s.) částku 292 084,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z této částky od 4. ledna 1995 až do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku pod bodem II. tohoto rozsudku bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni, k rukám jejího právního zástupce, částku 23 399 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.



II.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že z napadeného rozsudku okresního soudu vyplývá, že soud měl za prokázané, že mezi stěžovatelem jako žalovaným a žalobkyní byla platně uzavřena kupní smlouva ve smyslu § 409 a násl. obchodního zákoníku, podle které žalobkyně stěžovateli dodala motorovou naftu v požadovaném množství a stěžovatel měl povinnost zaplatit jí za dodané zboží částku ve výši 292 084,80 Kč podle vyúčtování žalobkyně a faktury splatné dne 3. ledna 1995. Tu však stěžovatel žalobkyni nezaplatil, a tak závazek vůči žalobkyni plynoucí z uzavřené smlouvy řádně a včas nesplnil a dostal se do prodlení. Proto byla stěžovateli uložena povinnost uhradit pohledávku v požadované výši a podle § 369 odst. 1 obchodního zákoníku též úrok z prodlení ve výši určené v obchodních podmínkách žalobkyně. Zároveň soud stěžovateli uložil podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu nahradit žalobkyni plně náklady řízení v celkové částce 23 399 Kč. Rozsudek okresního soudu se stal pravomocným dne 16. května 2002.

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvádí, že v tomto řízení byl zastoupen opatrovnicí, vyšší soudní úřednicí Okresního soudu v Ústí nad Labem M. J., kterou mu soud ustanovil. Opatrovnice však byla v řízení zcela nečinná ani nepodala ve věci odvolání, a tak rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem bylo porušeno právo stěžovatele na rovné postavení před soudem, právo na to, aby jeho věc byla projednána v přítomnosti stěžovatele tak, aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům a tvrzeným skutečnostem.

Stěžovatel uvedl, že v dubnu roku 1989 emigroval do zahraničí. V době projednávání předmětné věci již několik let žil v Kanadě a ke dni 17. února 1994 dokonce pozbyl státní občanství České republiky, neboť se stal občanem Kanady. V České republice od doby své emigrace nepobýval a nejezdil ani do České republiky na návštěvy. Nikdy nežádal o živnostenský list a nebyl mu ani žádný živnostenský list vydán. Trvalý pobyt v České republice byl stěžovateli později, po jeho návratu v roce 2007, povolen až dne 29. srpna 2007. Stěžovatel je přesvědčen, že tyto skutečnosti byly známy Krajskému úřadu Ústeckého kraje, o čemž svědčí potvrzení tohoto úřadu, které stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil. Uváděné skutečnosti si však soud neověřil. V důsledku toho soud stěžovateli uložil povinnost k plnění ze smlouvy, kterou nejen s žalobkyní neuzavřel, ale ani ji z důvodu svého pobytu v zahraničí uzavřít nemohl. Soud podle stěžovatele řádně nezjistil, že již v dubnu 1989 stěžovatel emigroval, nezjišťoval řádně pobyt stěžovatele, a tudíž stěžovatele ani řádně nepředvolal k soudnímu řízení. Tím stěžovateli zabránil v tom, aby se vůči žalobě zákonnými prostředky hájil. Namísto toho byla stěžovateli pouze ustanovena opatrovnice, která však zůstala zcela nečinná, neboť jak stěžovatel dodatečně ze spisu zjistil, jednání před soudem se neúčastnila, neučinila nic na jeho obranu a dokonce ani nepodala ve prospěch stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem odvolání. Stěžovatel uvádí, že opatrovnice mu byla ustanovena v rozporu s právem, neboť soud mohl a měl zjistit, že stěžovatel není občanem České republiky, a mohl podrobnějším šetřením zjistit, kde se nachází. Tím bylo porušeno právo stěžovatele na rovné postavení před soudem.

O existenci rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem se stěžovatel dozvěděl až 23. ledna 2009, tedy až tehdy, když byl stěžovateli doručen exekuční příkaz č. j. 124 EX 10562/2008-8 a č. j. 124 EX 10562/2008-9 soudního exekutora JUDr. Ondřeje Mareše, Exekutorský úřad Litoměřice, včetně usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 42 Nc 11 124/2008-11, kterým byla nařízena exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného podle shora citovaného rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem a současně pověřen provedením exekuce JUDr. Ondřej Mareš.

Dne 14. května 2009 bylo Ústavnímu soudu doručeno vyjádření Okresního soudu v Ústí nad Labem, ve kterém předsedkyně soudu Ústavnímu soudu sdělila, že opatrovník byl v řízení žalovanému ustanoven v souladu s ustanovením § 29 odst. 3 o. s. ř. Na adrese uvedené v žalobě byly písemnosti žalovanému ukládány. Soud požádal o doručení písemností žalovanému i Policii České republiky, která soudu sdělila, že se žalovaný na adrese trvalého bydliště zdržuje, ale nepodařilo se ho zastihnout ani po opakované návštěvě (viz č. 1. 11). Dále soud po pobytu žalovaného pátral v Centrální evidenci vězňů, evidenci České správy sociálního zabezpečení, s dotazem na možný pobyt žalovaného se obrátil i na žalobkyni. Pátrání po žalovaném bylo u výše uvedených subjektů negativní. Žádný z výše uvedených subjektů, a to ani Policie České republiky, soudu neavizovala skutečnost, že by se měl žalovaný nacházet v zahraničí či pozbýt české státní občanství, jak sám uvádí. Soud tuto skutečnost v době, která předcházela vydání rozsudku, který je napaden ústavní stížností, nemohl nijak ověřit, resp. tato skutečnost mu nebyla známa ani žádným z výše uvedených orgánů včetně policejního avizována. Protože se soudu všemi dostupnými prostředky nepodařilo zjistit pobyt žalovaného, postupoval podle § 29 odst. 3 o. s. ř. a ustanovil žalovanému opatrovníka. Opatrovnice žalovaného se z jednání nařízeného na 7. března 2002 řádně omluvila, o odročení jednání nepožádala. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žalovanou částku stěžovatel žalobkyni dluží, a proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku pod body I. a II. rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. března 2002 č. j. 15 C 145/99-44. Žádný z účastníků odvolání proti rozsudku nepodal, ten nabyl právní moci dne 16. května 2002. Okresní soud uvedl, že je pouze věcí opatrovnice žalovaného, zda se jednání zúčastnila, či nikoliv, a zda proti rozsudku podala odvolání, či nikoliv. V tom, že opatrovnice žalovaného se jednání nezúčastnila a nepodala odvolání proti rozsudku, soud porušení práva na rovné postavení před soudem nespatřuje. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Okresní soud v Ústí nad Labem navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.

Protože zaslané vyjádření neobsahovalo žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, Ústavní soud je nezasílal stěžovateli k případné replice.

Dne 13. května 2009 bylo Ústavnímu soudu doručeno sdělení právní zástupkyně obchodní společnosti ČEPRO, a. s., že pohledávka, která je předmětem řízení, byla dne 20. listopadu 2007 postoupena společnosti K. R. ELIXÍR, spol. s r. o., IČ: 25125061, se sídlem tř. 5. května 9/1323, 140 00 Praha, spolu se spisovým materiálem, což bylo stěžovateli písemně oznámeno. Z uvedeného důvodu, uvedla právní zástupkyně obchodní společnosti ČEPRO, a. s., se nelze k dané věci vyjádřit s tím, že výzvu předává společnosti K. R. ELIXÍR, spol. s r. o., k vyřízení. Z uvedeného vyjádření Ústavní soud v souladu s poskytnutým poučením dovodil, že obchodní společnost ČEPRO, a. s., se svého účastenství v řízení před Ústavním soudem vzdala, navíc plná moc, kterou udělila své právní zástupkyni a kterou přiložila ke svému sdělení, není udělena výslovně pro řízení před Ústavním soudem.

Přípisem ze dne 9. června 2009 doručeným dne 10. června 2009 požádal Ústavní soud obchodní společnost K. R. ELIXÍR, spol. s r. o., o sdělení, zda v souladu s ustanovením § 76 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, navrhuje, aby jí Ústavní soud přiznal postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 554/09. V tomto přípise Ústavní soud uvedl, že pokud Ústavnímu soudu nebude do 10 dnů ode dne doručení tohoto přípisu zasláno výslovné vyjádření této společnosti, bude Ústavní soud vycházet z toho, že nenavrhuje, aby jí Ústavní soud přiznal postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení. Protože obchodní společnost K. R. ELIXÍR, spol. s r. o., se ve stanovené lhůtě k přípisu Ústavního soudu nevyjádřila, vycházel Ústavní soud z toho, že o vstup do řízení před Ústavním soudem nemá zájem.

Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Předsedkyně Okresního soudu v Ústí nad Labem s upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasila. Protože stěžovatel se ve stanovené lhůtě k této otázce nevyjádřil, předpokládal Ústavní soud v souladu s poskytnutým poučením, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. S ohledem na uvedené rozhodoval Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání.

III.

Před tím, než Ústavní soud mohl přistoupit k meritornímu projednání věci, musel se zabývat otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti stanovené pro podání ústavní stížnosti zákonem o Ústavním soudu. V této fázi zejména zkoumal, zda byla dodržena lhůta 60 dnů pro její podání, resp. zda je ústavní stížnost přípustná. Lhůta pro podání ústavní stížnosti počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Napadený rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem nabyl právní moci dne 16. května 2002 a předmětná ústavní stížnost byla dána k poštovní přepravě až dne 10. března 2009. Uvedená lhůta pro podání ústavní stížnosti však počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není- li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.

V daném případě je zásadním důvodem ústavní stížnosti skutečnost, že stěžovateli byl ustanoven opatrovník a se stěžovatelem nebylo dále jednáno. Odvolání proti napadenému rozsudku nebylo opatrovníkem podáno. Ústavní soud se obdobnou otázkou ve své předchozí rozhodovací praxi již zabýval [viz nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2002 sp. zn. I. ÚS 559/2000 (N 111/27 SbNU 233), srov. dále např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 351/04 ze dne 4. 11. 2004 (N 167/35 SbNU 267), nález sp. zn. II. ÚS 565/03 ze dne 27. 10. 2004 (N 160/35 SbNU 195) a další, dostupné též na http://nalus.usoud.cz]. V těchto nálezech Ústavní soud při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti přihlížel ke skutečnosti, že podstatou ústavní stížnosti byla právě otázka, zda obecný soud postupoval správně při ustanovení opatrovníka, a z tohoto důvodu napadené rozhodnutí účastníkovi řízení nedoručoval; dále soud přihlížel ke skutečnosti, že z důvodu ustanovení opatrovníka nebylo předmětné rozhodnutí stěžovateli nikdy doručeno, a nemohl tak vyčerpat všechny prostředky poskytnuté zákonem k ochraně svých práv. Co se týče lhůty k podání ústavní stížnosti, vzal Ústavní soud v nyní projednávané věci v úvahu, že prvým skutečně prokazatelným termínem, ve kterém se stěžovatel o uvedeném rozsudku dozvěděl, je datum 23. ledna 2009, kdy mu byl doručen exekuční příkaz, resp. datum 4. února 2009, kdy nahlédl do předmětného soudního spisu vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 C 145/99. Stěžovatelova věc byla z hlediska postavení stěžovatele v řízení před nalézacím soudem zcela srovnatelná s výše uvedenými věcmi, a proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem jako přípustnou a přijal ji k meritornímu přezkoumání, neboť neměl důvod se od závěrů v citovaných nálezech odchylovat.


IV.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Z vyžádaného spisového materiálu Okresního soudu v Ústí nad Labem (sp. zn. 15 C 145/99), jakož i z napadeného rozhodnutí soudu vyplývají následující skutečnosti:

Žalobkyně - obchodní společnost ČEPRO, a. s., (původně České produktovody a ropovody, a. s.) podala žalobu o zaplacení částky 292 084, 80 Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Ústí nad Labem vydal dne 14. června 1995 pod sp. zn. RČ 32/95 platební rozkaz, který se však žalovanému (stěžovateli) opakovaně nepodařilo doručit na adresu A. ul., Ústí nad Labem (na vrácené obálce poznámka "nevyžádáno"), ani další na adresu v A. ul., Ústí nad Labem, či Š. ul., Ústí nad Labem. Poté soud požádal o doručení předmětné písemnosti Policii České republiky, které se předmětnou zásilku rovněž nepodařilo adresátovi na adresu A. ul., Ústí nad Labem, doručit. Policie České republiky soudu sdělila, že šetřením bylo zjištěno, že žalovaný se na adrese trvalého bydliště zdržuje, ale nepodařilo se ho zastihnout ani po opakované návštěvě. Okresní soud v Ústí nad Labem dále pátral po pobytu žalovaného v Centrální evidenci obyvatel a v Centrální evidenci vězňů, odkud bylo sděleno, že poslední adresa stěžovatele je A. ul., Ústí nad Labem. Po té učinil okresní soud další pokus o doručení platebního rozkazu na uvedenou adresu. Předmětná zásilka se opět vrátila na soud s tím, že na její zadní straně bylo uvedeno, že adresát na uvedené adrese nebydlí již asi 6 let, nájemnice, která má po adresátovi byt, sdělila, že "snad má být trvale v Německu". Usnesením ze dne 18. ledna 1999 č. j. Ro 1818/95-18 Okresní soud v Ústí nad Labem výše uvedený platební rozkaz zrušil. Poté soud učinil bezvýsledně dotaz na okresní správu sociálního zabezpečení, Centrální evidenci obyvatel a Centrální evidenci vězňů.

Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. srpna 2001 č. j. 15 C 145/99-25 byla opatrovníkem stěžovatele pro toto řízení ustanovena M. J., vyšší soudní úřednice Okresního soudu v Ústí nad Labem, s odůvodněním, že pobyt stěžovatele není znám. Poté obecný soud nařídil na 7. března 2002 jednání, na které opatrovnice řádně převzala předvolání. Z jednání konaného u Okresního soudu v Ústí nad Labem dne 7. března 2002 se opatrovnice stěžovatele pro zaneprázdnění omluvila, o odročení jednání nepožádala. Jednání proběhlo za účasti právního zástupce žalobkyně. Po provedeném dokazování byl vyhlášen rozsudek č. j. 15 C 145/99-45, kterým byla žalovanému (stěžovateli) uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 292 084,80 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Uvedený rozsudek převzala opatrovnice žalovaného (stěžovatele) dne 26. dubna 2002. Dne 16. května 2002 nabyl uvedený rozsudek právní moci, neboť opatrovnice ustanovená žalovanému (stěžovateli) v zákonné lhůtě odvolání proti tomuto rozsudku nepodala.

Ústavní soud považuje za nutné připomenout své závěry vyslovené v dřívějších nálezech [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 27/2000 ze dne 2. 7. 2001 (N 97/23 SbNU 3), nález sp. zn. I. ÚS 204/2000 ze dne 25. 10. 2001 (N 157/24 SbNU 157), sp. zn. I. ÚS 559/2000 (viz výše), nález sp. zn. II. ÚS 629/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 69/36 SbNU 731), nález sp. zn. I. ÚS 3269/07 ze dne 1. 12. 2008 (N 208/51 SbNU 593), nález sp. zn. I. ÚS 2369/07 ze dne 27. 11. 2008 (N 206/51 SbNU 573), nález sp. zn. II. ÚS 843/08 (N 3/52 SbNU 19), nález sp. zn. IV. ÚS 2380/08 ze dne 16. 12. 2008 (N 223/51 SbNU 793), dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz] týkajících se obdobné problematiky. V těchto svých nálezech Ústavní soud opětovně zdůraznil, že i nepřítomnému účastníkovi soudního řízení musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv.

Funkce opatrovníka nebyla zákonem stanovena proto, aby usnadňovala činnost soudu tím, že má kam odesílat písemnosti. Funkce opatrovníka byla vytvořena proto, aby byly do důsledku hájeny zájmy nepřítomného účastníka řízení, což představuje mj. studium spisu, podávání vyjádření a vedení celého sporu za nepřítomného tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce.

Ústavní soud má za to, že soud prvního stupně splnil zákonnou povinnost vyhledávací dostatečně. Ustanovení opatrovníka stěžovateli předcházelo potřebné šetření o faktickém pobytu stěžovatele a o tom, zda jsou dány předpoklady pro zvolený postup v řízení. O tom, že pobyt stěžovatele nebyl soudu znám, není žádných pochyb. Podmínky pro ustanovení opatrovníka stěžovateli tudíž byly ve smyslu § 29 odst. 3 o. s. ř. splněny.

Ke zvolené osobě opatrovníka však Ústavní soud konstatuje, že ze spisu není patrný žádný pokus okresního soudu zajistit stěžovateli opatrovníka z osob blízkých, tedy těch, které by měly zájem na hájení práv stěžovatele.

V souzené věci byla opatrovníkem stěžovatele ustanovena soudem vyšší soudní úřednice zaměstnaná u téhož soudu, který v předmětné věci rozhodoval (navíc přímo se podílející na vyřizování stěžovatelovy právní věci). Takto ustanovený opatrovník hájit práva a oprávněné zájmy účastníka, kterého zastupuje, vzhledem ke svému pracovnímu zařazení však ani nebyl schopen. Nelze totiž očekávat, že pracovník soudu - zaměstnanec - jako opatrovník účastníka řízení ve věci řešené týmž soudem, bude brojit proti postupu a rozhodnutí soudu. Naopak je v takovém případě velmi pravděpodobný konflikt mezi zájmem zaměstnavatele opatrovníka (a tím i jeho samotného) na co nejrychlejším skončení věci, a zájmem účastníka řízení, kterého má zastupovat, na plném zachování jeho práv a oprávněných zájmů.

Při ustanovení opatrovníka osobě, jejíž pobyt není znám, je nutno přísně vážit, aby nedošlo ke kolizi zájmů zástupce a zastoupeného (ustanovení § 22 odst. 2 občanského zákoníku). Opatrovník je osoba, která má v řízení hájit práva a oprávněné zájmy účastníka, kterého zastupuje. Je tedy zásadně nevhodné, pokud je opatrovníkem ustanovena osoba podřízená orgánu veřejné moci, který vede řízení, a to právě s ohledem na pravděpodobný konflikt mezi zájmem zaměstnavatele opatrovníka na co nejrychlejším skončení věci, a zájmem účastníka, kterého má zaměstnanec zastupovat, na plném zachování jeho práv a oprávněných zájmů.

Z těchto důvodů je třeba vhodnou osobu přednostně hledat v okruhu osob blízkých, případně jiných osob, jež jsou schopny skutečně reprezentovat zájmy zastoupeného.

Pokud byla stěžovateli soudem ustanovena jako opatrovník vyšší soudní úřednice, která je zaměstnána u téhož soudu, pak tento postup nelze shledat ústavně konformním, protože je v rozporu s ústavními zásadami, kterých má být ustanovením opatrovníka nepřítomnému účastníkovi dosaženo.

Okolnost, že soud při ustanovení opatrovníka poruší některou z těchto zásad, je nutno pokládat za postup odporující článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny.

Ustanovení opatrovníka se ve zkoumaném případě jeví Ústavnímu soudu jako úkon zcela formální, čemuž odpovídá i skutečnost, že opatrovnice (zaměstnankyně soudu) se nezúčastnila jednání, a není ani patrné, že by se seznámila se spisem. Nepodala žádné vyjádření k žalobě či k provedenému dokazování, ani proti rozsudku soudu nepodala opravný prostředek.

Soud, který opatrovníka ustanovil, přitom zjevně nedostál všem povinnostem, které při jeho ustanovení měl. Pokud opatrovníka coby zástupce účastníka řízení ustanoví soud, odpovídá za to, že opatrovník bude hájit práva a oprávněné zájmy účastníka řízení. Má přitom povinnost zprostit opatrovníka jeho funkce, pokud zjistí, že opatrovník svoji funkci v řízení buďto nevykonává fakticky vůbec (jako v posuzovaném případě), anebo zcela nedostatečně. Postup, kdy je soudem ustanoven a poté tolerován zcela nečinný opatrovník, je nepřípustným formalismem, který ve svém důsledku zcela popírá právo nepřítomného účastníka na spravedlivé řízení.

Jakkoliv si Ústavní soud uvědomuje možnou obtížnost a problematičnost řešení obdobných situací, nelze obecný soud vyvázat z ústavní povinnosti zajistit spravedlivou ochranu oprávněným zájmům účastníků řízení. Obecné soudy mají možnost ustanovit jako opatrovníka nepřítomným účastníkům řízení vedle osob příbuzných a známých i advokáty, notáře či samosprávné celky jako osoby zcela nezávislé jak na ostatních účastnících řízení, tak na soudu samotném. Této povinnosti Okresní soud v Ústí nad Labem nedostál. Tím, že stěžovateli jako opatrovníka ustanovil svou zaměstnankyni, která z povahy věci nemohla účinně hájit jeho práva (což ostatně ani nečinila), znemožnil stěžovateli účast na řízení a možnost domoci se v něm svých práv.

Doručení rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. března 2002 č. j. 15 C 145/99-44 ustanovené opatrovnici tak nelze považovat za doručení řádné. Uvedeným postupem soudu byl porušen článek 36 odst. 1 a článek 38 odst. 2 Listiny.

Pouze pro úplnost zbývá doplnit, že podstatou sporu samotného se Ústavní soud nezabýval, neboť mu to nepřísluší. Posouzení těchto otázek spadá podle článku 90 věty prvé Ústavy do výlučné pravomoci obecného soudu, na kterém tedy bude, aby znovu za dodržení veškerých ústavně zaručených základních práv a svobod účastníků řízení věc posoudil a rozhodl.

S ohledem na uvedené Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadený rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. března 2002 č. j. 15 C 145/99-44 zrušil.


Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 554/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies