III. ÚS 1694/09

15. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti R. Č., právně zastoupeného Mgr. Janem Špalkem, advokátem se sídlem v Plzni, U Radbuzy 4, proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. ledna 2009 sp. zn. 10 Nt 266/2008 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. dubna 2009 sp. zn. 6 To 125/2009, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 6. 2009, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv vyplývajících z článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž k porušení článku 90 Ústavy ČR.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, zamítl Okresní soud Plzeň-město ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze dne 5. 1. 2009 dle § 283 písm. d) tr. řádu návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci rozsudku téhož soudu ze dne 15. 12. 2006 sp. zn. 4 T 82/2006, jímž byl stěžovatel ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 4. 2007 sp. zn. 6 To 80/2007, uznán vinným ze spáchání tr. činu maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 171 odst. 2 písm. b) tr. zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku. Navazujícím usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 4. 2009 došlo k zamítnutí stížnosti stěžovatele, směřující proti prvně citovanému rozhodnutí soudu prvého stupně.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil své přesvědčení, že v původním řízení vedeném u jmenovaného okresního soudu pod sp. zn. 4 T 82/2006 bylo vůči němu jako obviněnému postupováno diskriminačně v porovnání s jeho spolupachatelem R. R., s nímž stěžovatel uprchl z výkonu trestu odnětí svobody a který zůstal nepotrestán. Důvody obnovy dle ust. § 278 tr. řádu stěžovatel spatřoval v důvodech beztrestnosti R. R., které nebyly v době původního rozhodování o vině stěžovatele trestným činem dle § 171 odst. 2 písm. b) tr. zákona obecným soudům známy. Proto stěžovatel v rámci návrhu na povolení obnovy usiloval o provedení důkazu rozhodnutím, jímž bylo trestní stíhání R. R. pro trestný čin dle výše uvedeného ustanovení trestního zákona zastaveno. Stěžovatel zdůraznil, že R. R. byla beztrestnost poskytnuta až po vynesení rozsudku nad stěžovatelem a šlo tedy o novou skutečnost, kterou obecný soud v době rozhodování neznal. V neprovedení uvedeného důkazu stěžovatel spatřuje porušení základního práva na spravedlivý proces.

Stěžovatel dále polemizuje s odůvodněním napadených rozhodnutí a tvrdí, že došlo k porušení principu rovnosti účastníků řízení, neboť stěžovatel byl potrestán za tentýž skutek, za nějž byla R. R. zajištěna beztrestnost. Orgány činné v trestním řízení stěžovateli nebyly s to vysvětlit, proč on má za svůj skutek pykat, zatímco trestní stíhání jeho spolupachatele R. R. byla zastaveno, a to dle názoru stěžovatele za ne zcela jasných okolností.

II.

Na základě odůvodnění návrhu a jím napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zdůraznil charakter obnovy řízení jako mimořádného opravného prostředku, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. V řízení obnovovacím (iudicium rescidens) se vychází ze správnosti pravomocných rozhodnutí a je v zásadě na navrhovateli, aby nové skutečnosti a důkazy ve smyslu ust. § 278 odst. 1 tr. řádu označil. Ústavní soud proto v případech ústavních stížností směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu ust. § 277 a násl. tr. řádu zejména posuzuje, zda se obecné soudy nedopustily libovůle, když hodnotily charakter navrhovatelem předkládaných důkazů a argumentů dle kritérií uvedených v ust. § 278 odst. 1 tr. řádu. Ústavní soud však opakovaně zdůraznil, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1103/03, sp. zn. III. ÚS 361/07, III. ÚS 3077/07 dostupná v databázi NALUS).

V projednávané věci je již ze samotné argumentace stěžovatele zřejmé, že se stěžovatel povolení obnovy řízení nedomáhá poukazem na důkazy či skutečnosti, které by byly způsobilé odůvodnit jiné rozhodnutí o vině ve smyslu ust. § 278 odst. 1 tr. řádu. Jak již uvedly obecné soudy v napadených rozhodnutích, nezpochybňuje stěžovatel svou vinu trestným činem ani jeho právní kvalifikaci, ba nebrojí ani proti výměře trestu. Podstatou námitek stěžovatele je de facto nesouhlas s nepotrestáním R. R., s nímž společně uprchl z výkonu trestu. Stěžovatel ve své argumentaci tudíž zaměňuje ústavní princip rovnosti účastníků soudního řízení dle článku 37 odst. 3 Listiny s obecnou trestněprávní (či trestně politickou) zásadou paribus delictis par imponenda est poena ("za stejné zločiny nechť jsou ukládány stejné tresty"). Taková námitka by mohla mít relevanci jen tehdy, pokud by stěžovatel zároveň tvrdil, že vůči němu mělo být dle platných předpisů postupováno stejně jako vůči R. R. Stěžovatel však sám uvádí, že trestní řízení proti R. R. bylo zastaveno v souvislosti s jeho zadržením německými orgány na území SRN a následným vydávacím řízením. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně je zřejmé, že na stíhání R. R. českými orgány pro tr. čin dle § 171 odst. 2 tr. řádu měly zásadní vliv výhrady německé strany v rámci vydávacího řízení, opřené o ustanovení mezinárodních smluv o justiční spolupráci v trestních věcech, závazných pro Českou republiku (viz i zásadu speciality dle článku 14 Evropské úmluvy o vydávání, publikované pod č. 549/1992 Sb., srov. např. Fenyk, J. - Kloučková, S.: Mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech. 2. aktualizované a doplněné vydání, Linde, Praha, 2005, str. 135 a násl.). Otázka trestního stíhání R. R. je tudíž z hlediska posouzení trestní odpovědnosti či přípustnosti trestního stíhání stěžovatele zcela irelevantní. Již z tohoto důvodu nemůže mít stěžovatelem navrhovaný důkaz rozhodnutím o zastavení tr. stíhání R. R. charakter důkazu či skutečnosti dle § 278 odst. 1 tr. řádu, což obecné soudy správně konstatovaly a v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě odůvodnily.

S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2009


Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 1694/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies