III. ÚS 768/08

15. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. V. K., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Procházkou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Palackého 202, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 13. 12. 2007 č. j. 3 Ads 125/2007-114, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení a za účasti Krajského soudu v Ostravě a České správy sociálního zabezpečení, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť jím mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 36 odst. 1, odst. 2 a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž k porušení článků 3 a 4 Ústavy ČR.

Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, podal stěžovatel dne 31. 10. 2005 u Krajského soudu v Ostravě žalobu proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 23. 8. 2005, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek § 38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"). Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 5. 2007 č. j. 21 Cad 113/2005-70, žalobu stěžovatele zamítl jako nedůvodnou dle § 78 odst. 7 s. ř. s. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel ještě kasační stížnost, kterou však Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne 13. 12. 2007 jako nedůvodnou podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.

V obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti stěžovatel jednak namítal, že krajský soud v původním řízení zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces, neboť rozhodoval v nepřítomnosti stěžovatele jako žalobce, ač ten se ze zdravotních důvodů omluvil a včas požádal o odročení jednání. Stěžovatel výslovně trval na tom, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti, neboť si přál vyjádřit se ke všem provedeným důkazům, zejména k posudkům posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen "MPSV").

Stěžovatel dále namítal, že krajský soud porušil zásady uvedené v ust. § 132 o. s. ř. a § 77 s. ř. s., neboť provedl dokazování toliko posudky posudkových komisí MPSV a odmítl vyžádat revizní znalecké posudky nezávislého soudního znalce příslušného oboru. Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti k této vadě dokazování nepřihlédl. Dle názoru stěžovatele jde o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu jím citované judikatury Ústavního soudu. Stěžovatel má rovněž za to, že Nejvyšší správní soud v jeho věci postupoval odlišně než v jiných obdobných věcech a v rozporu se svými dříve vyslovenými právními názory. Stěžovatel dále zdůraznil, že kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu byla podána z důvodu ust. § 103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud však dle názoru stěžovatele tuto stížnost projednal jen v omezeném rozsahu. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel rekapituloval těžkosti, jimž již po léta údajně čelí kvůli stavu obecné justice, což mělo závažný dopad na jeho zdraví a vedlo k jeho invaliditě. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy odmítají poskytnout ochranu jeho právům.

II.

Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení a rovněž spis vedený u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 Cad 113/2005. Ve svých vyjádřeních Nejvyšší správní soud a Krajský soud v Ostravě vyslovily nesouhlas s námitkami stěžovatele a v zásadě rekapitulovaly obsah svých rozhodnutí. Rovněž Česká správa sociálního zabezpečení navrhla zamítnutí, resp. odmítnutí ústavní stížnosti.

Stěžovatel ve své replice na argumentech projednávané ústavní stížnosti setrval a z valné části její obsah zopakoval. Stěžovatel vytkl obecným soudům zejména to, že se ve svých rozhodnutích nezabývaly tím, jak a jakým způsobem se projevil a měl vliv na posouzení zdravotního stavu stěžovatele dlouhodobý stres, jemuž je v důsledku soudních řízení vystaven již od roku 1993. Stěžovatel shrnul své osobní zdravotní obtíže v minulých letech a proběhnuvší zdravotní vyšetření. Stěžovatel dále rozvedl svá tvrzení o neobjektivním a zaujatém charakteru posudků posudkových komisí MPSV, které dle jeho názoru straní České správě sociálního zabezpečení proti stěžovateli jako žalobci. Zejména však stěžovatel opět zdůraznil a rozvedl tvrzení o porušení jeho práva na přítomnost u jednání, neboť stěžovatel neměl možnost reagovat na výzvu soudu k doložení důležitých okolností pro odročení jednání, neboť mu ve vyzvednutí této výzvy zabránil nutný pobyt na léčení.

III.

Na základě spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz článek 83, článek 90 Ústavy ČR). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, porušeny základní práva a svobody navrhovatele. Takové porušení Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.

Pokud jde o námitku tzv. opomenutí důkazů, Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zdůraznil, za jakých podmínek obecný soud může zamítnout důkazní návrh účastníka a popsal okolnosti, za nichž lze ignorováním důkazních návrhů či provedených důkazů zasáhnout do práva na spravedlivý proces. Ústavní soud rovněž opakovaně konstatoval, že obecný soud nemá povinnost provádět důkazy zjevně nadbytečné a irelevantní (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02 a mnohá další, dostupná v databázi NALUS). Krajský soud v původním rozsudku vysvětlil, proč mu nepřísluší zabývat se otázkou zdravotního stavu stěžovatele v době po vydání rozhodnutí správního orgánu. Soud v projednávané věci velmi podrobně popsal důkazní postup a vyložil, proč návrhu stěžovatele na vyžádání dalšího znaleckého posudku nelze vyhovět.

Krajský soud při posouzení dochované pracovní schopnosti stěžovatele k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí vedlejší účastnice vycházel z posudku Posudkové komise MPSV v Ostravě ze dne 31. 3. 2006, doplněného posudkem ze dne 20. 10. 2006, a dále z posudku Posudkové komise MPSV v Brně ze dne 17. 1. 2007. I v ústavní stížnosti znovu uplatněná argumentace stěžovatele s poukazem na údajnou neobjektivitu posudkových komisí má spíše spekulativní charakter a staví Ústavní soud do role další instance správního soudnictví. Obecné soudy se s těmito námitkami podrobně zabývaly (viz str. 7 odst. 3 rozsudku Krajského soudu v Ostravě, str. 5 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Porušení základních práv stěžovatele by bylo v daném případě možno dovodit jen tehdy, pokud by obecný soud vyžádání dalšího znaleckého posudku zamítl navzdory závažným rozporům v závěrech posudkových komisí či jiných znalců, popř. pokud by dosavadní posudky jevily závažné obsahové či formální vady, zejména co do srozumitelnosti a vztahu k meritu věci (srov. již nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 92/95). Taková situace v případě stěžovatele dána nebyla. Naopak spekulace stěžovatele o apriorní podjatosti posudkových komisí by dovedeny do důsledků nutně vedly k absurdním závěrům, neboť by tyto orgány bez dalšího návazného přezkumu nezávislými znalci vůbec nemohly svou úlohu vykonávat.

IV.

Ústavní soud se dále věnoval výtce stěžovatele, že krajský soud odmítl odročit ústní jednání a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Ústavní soud se v minulosti ve svých rozhodnutích problematikou práva na přítomnost u jednání ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny, jakož i otázkou odročování jednání k žádosti účastníka řízení nebo jeho právního zástupce zabýval již mnohokrát (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 83/96, II. ÚS 68/97, II. ÚS 242/97, I. ÚS 136/99, III. ÚS 238/2000, II. ÚS 102/03, III. ÚS 480/06, II. ÚS 1696/07, II. ÚS 2778/08 a další, dostupná v databázi NALUS). Ústavní soud opakovaně zdůraznil význam tohoto základního práva a nutnost jeho co nejširšího uplatnění (viz např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 238/2000, popř. I. ÚS 136/99). Zároveň však ve svých rozhodnutích konstatoval, že z citovaného článku Listiny nelze bez dalšího dovodit povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení či jeho právního zástupce (srov. např. již nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 83/96). Dle závěrů vyslovených v nálezu sp. zn. II. ÚS 68/97 se rovněž "zásad spravedlivého procesu nemůže dovolávat ten účastník řízení, který, ač řádně a zavčas o jednání obecného soudu vyrozuměn, toto jednání zmeškal, a to pro příčiny tkvící v jeho nedostatečné procesní obezřetnosti nebo ten, kdo řádné a včasné uplatnění svých procesních práv zanedbal". Závěry posledně citovaného nálezu lze do značné míry (s odkazem na obecnou právní zásadu vigilantibus iura) vztáhnout i na věc stěžovatele.

V rovině práva jednoduchého lze v projednávané věci totiž konstatovat následující: Dle ust. § 49 odst. 1 s. ř. s. nařídí předseda senátu k projednání věci samé jednání a předvolá k němu účastníky tak, aby měli k přípravě alespoň deset pracovních dnů. Dle § 49 odst. 3 s. ř. s. nebrání neúčast řádně předvolaných účastníků projednání a skončení věci, nejsou-li důvody pro odročení podle § 50. Dle posledně citovaného ustanovení může být jednání odročeno z důležitých důvodů. Soud může odročit jednání též tehdy, jestliže to účastníci shodně navrhnou. Srov. také ust. § 119 odst. 1 o. s. ř., podle nějž může být jednání odloženo jen z důležitých důvodů, které musí být sděleny. Ústavní soud v předchozích rozhodnutích konstatoval, že posouzení "důležitých důvodů" k odročení je v zásadě věcí soudů obecných. Takové posouzení však nesmí nést znaky libovůle, a má být postupováno tak, aby rozhodnutí v nepřítomnosti účastníka nemělo překvapivý charakter (viz např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 102/03).

Zároveň však nelze přehlížet právo druhé strany soudního procesu na projednání věci bez zbytečných průtahů, rovněž ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny (k tomu viz např. usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 2778/08 či III. ÚS 480/06, II. ÚS 1596/07). Každý jednotlivý případ odročení je nutno posuzovat samostatně a žádost o odročení jednání, ať už pro důvody na straně účastníka řízení nebo jeho právního zástupce, hodnotit individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. "Důležitým důvodem", vedoucím k odročení ústního jednání, může být samozřejmě i zdravotní indispozice účastníka či jeho právního zástupce (viz např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 136/99 či sp. zn. II. ÚS 102/03, srov. např. i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 5/2005). Takovouto skutečnost je ovšem třeba soudu náležitě doložit.

V projednávané věci se ze spisového materiálu podává, že ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 Cad 113/2005 se konala po opakovaných odročeních na žádost stěžovatele tři ústní jednání (22. 6. 2006, 7. 12. 2006, 17. 5. 2007), přičemž ve dvou případech se stěžovatel ústního jednání neúčastnil, byl však zastoupen svým právním zástupcem z řad advokátů. Ze spisu obecného soudu se dále podává, že předvolání k ústnímu jednání nařízenému na 17. 5. 2007 bylo stěžovateli řádně doručeno, resp. bylo mu uloženo k vyzvednutí dne 13. 4. 2007 a stěžovatel je převzal dne 30. 4. 2007. Právnímu zástupci ustanovenému stěžovateli bylo předvolání k ústnímu jednání doručeno dne 19. 4. 2007 (viz č. l. 60). Stěžovatel přípisem ze dne 4. 5. 2007 soudu sdělil, že si přeje, aby ústní jednání bylo odročeno. Tuto žádost odůvodnil tak, že si sice přeje jednání soudu osobně zúčastnit, což však "nyní není možné, neboť se (stěžovatel) v současné době léčí za použití nových léků, a to za účelem stabilizace svého zdravotního stavu". Stěžovatel byl obecným soudem obratem vyzván k předložení lékařského potvrzení o neschopnosti se ze zdravotních důvodů účastnit jednání. Současně byl soudem prvního stupně poučen o následcích, pokud potvrzení nepředloží (viz záznam na č. l. 62). Jak plyne z doručenky na č. l. 62, byla zásilka s uvedenou výzvou soudu držitelem poštovní licence již dne 11. 5. 2007 uložena, stěžovatel si ji však vyzvedl až dne 28. 5. 2007 (tedy až poté, kdy ve věci krajský soud rozhodl). Stěžovatel následně přípisem ze dne 29. 5. 2007 (č. l. 69) samosoudkyni obecného soudu sděloval, že si zmíněnou výzvu soudu nemohl vyzvednout, neboť se nacházel na pravidelném léčení, které dle svého vyjádření podstoupil proto "aby mohl alespoň s určitými problémy žít a čelit sviňárnám páchaným orgány státu pod patronací justice". Stěžovatel zdůraznil, že se chtěl osobně zúčastnit ústního jednání, aby "čelil pitomostem v posudku MPSV". Stěžovatel v uvedeném přípise poukázal na to, že jako nepojištěná osoba nemá nárok na vystavení nemocenské, protože nepobírá nemocenské dávky.

Z uvedeného má Ústavní soud za dostatečně prokázané, že krajský soud postupoval s plným respektem k právu stěžovatele na projednání věci v jeho přítomnosti. Smyslem a účelem zásady bezprostřednosti soudního jednání dle článku 38 odst. 2 věta první Listiny je zajistit, aby soud přinejmenším v jedné soudní instanci s účastníkem vešel či mohl vejít (požaduje-li to účastník) v osobní kontakt, a aby účastník mohl soudu bezprostředně a přímo sdělit svoji verzi toho, co je předmětem rozhodování, a poukázat na skutečnosti svědčící ve prospěch své verze. Zároveň však nelze s ohledem na jiné výše uvedené aspekty práva na spravedlivý proces dopustit, aby některý z účastníků neúměrně řízení prodlužoval nedůvodnými žádostmi o odročení. Bylo nejen v souladu s účelem právní úpravy ve smyslu ust. § 50 s. ř. s, ale i v souladu s povinností soudu dle článku 4 Ústavy, pokud se obecný soud nespokojil s pouhým tvrzením překážky ze strany stěžovatele, ale požadoval, aby stěžovatel překážku v účasti na jednání doložil řádným lékařským potvrzením. Tu je mimo jiné vhodné poukázat i na skutečnost, že stěžovatel byl v řízení nejen zastoupen advokátem, ale že i on sám je osobou s laickými sice, leč rozsáhlými zkušenostmi s procesními pravidly s ohledem na množství soudních sporů, které již řadu let vedl a vede (ke dni 8. 6. 2009 stěžovatel podal jen u Ústavního soudu 40 návrhů na zahájení řízení, sám v kasační stížnosti na č. l. 89 uvádí, že se účastnil více než 200 soudních sporů před obecnými soudy). Výše uvedený postup krajského soudu, zejména výzva k doložení překážky lékařským potvrzením, mohl být tudíž pro stěžovatele jen stěží překvapivý. Ve svém přípise ze dne 4. 5. 2007 stěžovatel obecnému soudu navíc ani nesdělil, že se v místě svého bydliště nebude zdržovat a poštu nebude přebírat. Za této situace, kdy stěžovatel na výzvu soudu k doložení "důležitých důvodů" dle § 50 s. ř. s. nereagoval, postupoval obecný soud zcela v souladu s právním předpisem i v mezích ústavněprávních garancí, pokud konal ústní jednání v nepřítomnosti stěžovatele a za této situace ve věci i meritorně rozhodl. Je zároveň třeba zdůraznit, že věc stěžovatele je diametrálně odlišná od skutkového stavu popsaného v nálezech, na něž stěžovatel v rámci citací judikatury Ústavního soudu odkazuje (III. ÚS 238/2000, I. ÚS 136/99 a další). V těchto případech totiž účastníci k ústnímu jednání buď vůbec nebyli obesláni (či bylo vůbec rozhodnuto bez ústního jednání), popř. se řádně omluvili s doložením pracovní neschopnosti.

Pro úplnost je konečně třeba uvést na pravou míru i výtku stěžovatele ohledně rozsahu, v němž Nejvyšší správní soud jeho kasační stížnost projednal. Ústavní soud se ztotožňuje s podřazením argumentace stěžovatele, uvedené v kasační stížnosti, pod důvod uvedený v ust. § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud se ve svém rozhodnutí zabýval všemi relevantními námitkami stěžovatele.

S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2009


Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 768/08, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies