III. ÚS 1568/09

15. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti S. W. G., právně zastoupeného JUDr. Andreou Šnytovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Dejvická 46, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. 6 Tdo 102/2009, a proti postupu Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 77/2007, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. 6. 2009, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2009, neboť tímto usnesením a řízením jemu předcházejícím mělo dojít k porušení základních práv stěžovatele, garantovaných článkem 8 odst. 5, článkem 36 a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně mělo dojít k porušení článku 4 a článku 90 Ústavy ČR, článku 2 odst. 2 Listiny a rovněž článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud ČR zakázal Nejvyššímu soudu ČR, jakož i Krajskému soudu v Praze a Vrchnímu soudu v Praze pokračovat v průtazích v řízení o jeho trestní věci a v porušování jeho práv.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, je stěžovatel orgány činnými v trestním řízení stíhán pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona. Pro tento trestný čin byla na stěžovatele podána obžaloba u Krajského soudu v Praze, který však usnesením ze dne 26. 6. 2008 sp. zn. 1 T 77/2007 rozhodl tak, že se trestní stíhání stěžovatele pro skutek v citovaném usnesení popsaný zastavuje dle ust. § 188 odst. 2 tr. řádu za použití § 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu. O stížnosti, kterou proti tomuto usnesení podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 8. 2008 sp. zn. 12 To 70/2008, jímž tuto stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch stěžovatele, v němž uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. řádu. Z podnětu tohoto dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. řádu výše citovaná usnesení krajského a vrchního soudu zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. řádu Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V odůvodnění projednávané ústavní stížnosti stěžovatel především namítal, že délka trestního řízení je nepřiměřená a je tak porušováno jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, zaručené v článku 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel poukázal na to, že je stíhán skutek, kterého se měl dopustit v letech 1994 až 1995, tedy před téměř patnácti lety. Ačkoli bylo stěžovateli sděleno obvinění pro trestný čin již dne 29. 4. 1996, nebyl dosud postaven před soud. V přípravném řízení docházelo k závažným pochybením a porušením procesních práv stěžovatele, což po podání obžaloby vedlo k opakovanému vrácení věci státnímu zástupci k došetření soudem ve smyslu ust. § 188 odst. 1 písm. e) tr. řádu. Zastavení trestního stíhání nalézacím soudem reagovalo na extrémní délku tohoto řízení a s ní spojený nepřiměřený zásah do základních práv stěžovatele. Kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu znamená, že je v těchto zásazích opět pokračováno, přičemž ani v době podání ústavní stížnosti nebylo ve věci nařízeno hlavní líčení. Tím dochází i k porušování práva stěžovatele na obhajobu a na zákonného soudce, neboť stěžovateli ani po třinácti letech stíhání nebyla dána možnost obhájit se před soudem.

Stěžovatel dále poukázal na to, že průtahy v uvedeném trestním řízení ovlivnily i další řízení týkající se jeho osoby, a to vydávacího řízení do Polské republiky k trestnímu stíhání pro trestnou činnost, jíž se měl stěžovatel v Polsku dopustit. Ministr spravedlnosti ČR dne 7. 3. 2007 vydání stěžovatele do Polska povolil, ale jeho realizaci odložil do doby po skončení trestního stíhání v ČR, resp. do doby po skončení případného výkonu trestu odnětí svobody, bude -li uložen. Stěžovatel byl v souvislosti s vydávacím řízením držen od 31. 1. 2007 do 23. 8. 2007 ve vydávací vazbě.

II.

Na základě odůvodnění návrhu a jeho příloh dospěl Ústavní soud k závěru, že projednávanou ústavní stížnost je třeba považovat za zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud především konstatuje, že na věc stěžovatele prakticky bezezbytku dopadají závěry vyjádřené již v usnesení sp. zn. II. ÚS 32/03 (dostupném v on-line databázi NALUS). Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým tento soud zrušil rozhodnutí nalézacího soudu o zastavení trestního stíhání a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, nemá Ústavní soud, co by tomuto rozhodnutí v rovině ústavněprávního přezkumu vytkl. Ústavní soud se naopak plně ztotožňuje je závěry Nejvyššího soudu v tom smyslu, že zastavení trestního stíhání dle ust. § 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu nemůže sloužit jako nástroj k nápravě průtahů, k nimž v řízení došlo. Aplikace tohoto ustanovení je podmíněna dosažením účelu trestního řízení, což musí být v konkrétním případě zřejmé "vzhledem k významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu". Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí velmi srozumitelně vysvětlil, proč tato podmínka v trestní věci stěžovatele dosud naplněna nebyla. Poukázal přitom zejména na mimořádně závažný charakter, resp. následek stíhané trestné činnosti. Jednáním stěžovatele měl být porušen zájem na ochraně majetkových práv mimořádně vysokého počtu poškozených, a škoda více jak dvanáctinásobně přesáhla hranici škody velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. Stěžovatel se k trestné činnosti nedoznal a ani nepodnikl kroky k nápravě jejích následků, zejména pokud jde o náhradu škody poškozeným (viz str. 8 až 9 usnesení Nejvyššího soudu). O naplnění účelu trestního řízení (viz § 1 odst. 1 tr. řádu) tudíž nemůže být ani řeči. Ač jsou průtahy, k nimž v řízení docházelo, skutečností nanejvýš negativní, Ústavní soud považuje za vhodné poznamenat, že zastavení trestního stíhání ve věcech závažné majetkové a hospodářské kriminality nelze paušálně pokládat za adekvátní prostředek nápravy. Vždy je třeba též zvažovat hledisko generální prevence zločinnosti, spojené s otázkou zachování či obnovení důvěry občanů ve vymahatelnost práva.

Ústavnímu soudu dále nezbývá než zopakovat to, co již vyslovil v řadě svých rozhodnutí předchozích: Porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle článku 6 odst. 1 Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy (viz např. rozhodnutí ve věci IV. ÚS 487/03, nebo již sp. zn. IV. ÚS 215/96, dostupná v databází NALUS). Právní řád umožňuje napravit či kompenzovat zásah do práva obviněného neodůvodněnými průtahy též jinak než zastavením stíhání (srov. § 174a zákona o soudech a soudcích a dále § 13 odst. 1 věta třetí, § 22 odst. 1 věta třetí a § 31 zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, dále např. přiměřeným snížením trestu, viz nález ve věci srov. sp. zn. I. ÚS 554/04). Ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva nejsou průtahy v řízení důvodem pro zastavení trestního stíhání, ale toliko pro spravedlivé zadostiučinění stěžovatelů formou finanční náhrady.

Pokud jde o druhou část návrhu (bod V. odst. 2 ústavní stížnosti), v níž se stěžovatel domáhá vyslovení zákazu, aby obecné soudy pokračovaly v průtazích v řízení, Ústavní soud může opět jen odkázat na závěry vyslovené v obdobné věci pod sp. zn. II. ÚS 32/03. Individuální ústavní stížností lze brojit proti průtahům jako proti jinému "zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu ust. § 72 odst. písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), spočívajícím v omisivním jednání takového orgánu, kdy průtahy v době podání ústavní stížnosti dosud trvají, a porušují tak subjektivní veřejná práva stěžovatele (k tomu podrobně viz např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 471/06). V takových případech je Ústavní soud oprávněn přikázat příslušnému orgánu veřejné moci nepokračovat v dosavadních průtazích v řízení, a ve věci rozhodnout.

Ve věci nyní projednávané se však stěžovatel na Ústavní soud obrací až bezprostředně poté, co Nejvyšší soud shora označeným rozhodnutím nařídil orgánům činným v trestním řízení ve věci konat - znovu ji projednat a o jejím meritu rozhodnout. Za této situace by Ústavní soud mohl nanejvýš v akademické rovině konstatovat dosavadní průtahy, nemohl by však bránit právo stěžovatele proti zásahu (průtahům), který již fakticky netrvá. Skutečnost, že hlavní líčení ve věci nebylo dosud nařízeno v průběhu několika málo týdnů od vydání napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, nelze vzhledem ke zjevně značné složitosti trestní věci s mezinárodním prvkem ještě považovat za příznak dalších průtahů ústavněprávní relevance.

Za této situace byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2009


Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 1568/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies