III. ÚS 1575/08

15. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti J. Ž., zastoupeného Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Laurinova 1049, proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 1 T 139/2007 ze dne 10. 3. 2008 a usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 11 To 151/2008 ze dne 24. 4. 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení ústavně zaručených práv (čl. 8 odst. 2, čl. 37, čl. 38 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech) a čl. 90 Ústavy ČR, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl společně s B. H. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona za to, že dne 27. 3. 2007 v době mezi 11.39 hod až 11.45 hod společně v Bělé pod Bezdězem na Masarykově náměstí vstoupili maskováni kuklami a ozbrojeni blíže nezjištěnými krátkými střelnými zbraněmi do pobočky České spořitelny, kde pod pohrůžkou použití střelných zbraní donutili přítomné pracovnice pobočky k vydání finanční hotovosti ve výši nejméně 75.100,- Kč, přičemž České spořitelně způsobili ještě další škodu. Za uvedené jednání byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let nepodmíněně.

Jak je patrno z obsahu spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 1 T 139/2007, vydal jmenovaný soud po provedení řady důkazů poprvé dne 22. 11. 2007 odsuzující rozsudek, přičemž svůj závěr o vině obou obžalovaných opřel především o záznam kamerového systému pobočky České spořitelny, z něj pořízených fotografií nemaskovaných pachatelů před vstupem do pobočky a o odborné vyjádření z oboru pachové identifikace osob, jímž byly porovnány zajištěné pachové stopy se srovnávacími pachovými konzervami odebranými od obžalovaných, z nichž u stěžovatele byla zjištěna pachová shoda. Již v tomto svém prvém rozsudku se soud I. stupně provedenými důkazy velmi podrobně zabýval a zevrubně vyložil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů a proč obhajobě stěžovatelů, popírajících svou účast na přepadení, neuvěřil.

Odvolací soud ve svém v pořadí prvém rozhodnutí v této věci konstatoval, že soud I. stupně provedl všechny důkazy, na nichž byla postavena obžaloba a nad její rámec provedl i další důkazy, přitom způsobu hodnocení jednotlivých důkazů ničeho nevytkl, naopak konstatoval velkou pečlivost při hodnocení provedených důkazů i zdůvodnění rozhodnutí. V provedeném dokazování však postrádal znalecký posudek z oboru forenzní antropologie, a proto za účelem jeho provedení rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Poté soud I. stupně řízení v uvedeném směru doplnil. Podle závěru podaného znaleckého posudku nebylo možno posuzované osoby jednoznačně identifikovat, neboť nebyl zjištěn potřebný počet shodných identifikačních znaků (znalec zjistil pouze 11 shodných antropologických znaků u spoluobžalovaného H. a 6 shodných znaků u stěžovatele, přitom k jednoznačnému závěru je třeba 40-50 shodných antropologických znaků), žádný z hodnocených znaků však neměl vylučující charakter a znalec proto ani nevyloučil možnost, že zkoumané osoby jsou obžalovaní. Podle následujícího závěru soudu I. stupně tento znalecký posudek nijak nezpochybnil skutková zjištění učiněná při prvním projednání věci a ačkoliv závěry posudku s ohledem na zmíněné okolnosti nejsou dostačující pro stoprocentní identifikaci osob na porovnávaných snímcích, jsou ve spojení s důkazy již dříve provedenými podle soudu dostačující k závěru o vině obou obžalovaných. Tento rozsudek byl opětovně odvoláním napaden oběma obžalovanými. Odvolací soud tentokrát odvolání obou obžalovaných ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl. Jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, na rozdíl od obhajoby se nedomnívá, že by podaný znalecký posudek nic nepřinesl. Jeho závěry sice nejsou jednoznačné, nicméně jen v důsledku nedostatku potřebného počtu shodných identifikačních znaků, což je podle jmenovaného soudu dáno tím, že znalec mohl posuzovat jen pravou stranu hlavy mužů zachycených kamerou, resp. její část nezakrytou pokrývkou hlavy, a jinak je z něj zřejmé, že všechny znalcem hodnocené antropologické znaky osob zachycených na fotografiích pořízených z kamerového systému vykazovaly typovou shodu se znaky osob na srovnávacích fotografiích a žádný z hodnocených znaků neměl vylučující charakter. I v tomto svém rozhodnutí konstatoval, že prvý soud se náležitě vypořádal s obhajobou obou obžalovaných i s výpověďmi svědků potvrzujících jejich údajné alibi a, pokud jde o provádění dokazování, jeho zhodnocení i návrh na doplnění, odkázal na své předchozí rozhodnutí, v němž zaujal stanovisko, které neměl důvodu měnit.

Třeba dále uvést, že spoluobžalovaný stěžovatele B. H. podal proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které bylo dovolacím soudem usnesením sp. zn. 3 Tdo 1587/2008 ze dne 18. 2. 2009 podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto s odůvodněním, že námitky dovolatele neodpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265 odst. 1 písm. g) trestního řádu. Možno také dodat, že v uvedeném rozhodnutí dovolací soud mimo jiné uvedl, že nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování měly ve svých hodnotících úvahách správně dospět k závěru, že spáchání projednávaného skutku nebylo dovolateli prokázáno, resp. že se jej nedopustil.

Proti uvedeným rozhodnutím soudu nalézacího a odvolacího soudu směřuje podrobná ústavní stížnost, v níž stěžovatel z důvodů v podstatě shodně uvedených již v jeho prvém odvolání proti rozsudku soudu I. stupně porušení shora označených práv stručně shrnuto spatřuje konkrétně v tom, že došlo k odsouzení, přestože provedené důkazy nejsou jednoznačné, vzbuzují pochybnosti a mnoho různorodých interpretací, obecným soudům, jež dle jeho názoru nectily zásadu in dubio pro reo, vytýká, že se opíraly pouze o nepřímé důkazy a to ještě v případě pachové stopy provedené nezákonným způsobem, neprovedly navrhovaný důkaz kamerovým záznamem pořízeným uvnitř pobočky a po podání znaleckého posudku, podle jehož závěru nebylo možno porovnávané osoby identifikovat, v podstatě v případě fotografií z kamerového záznamu se z jejich strany jednalo o pouhé tipování. Došlo tak k porušení zákonnosti trestního procesu zakotvené v § 2 odst. 1 trestního řádu, porušení zásady presumpce neviny vyjádřené v § 2 odst. 2 trestního řádu i zásady volného hodnocení důkazů, jak o ní hovoří § 2 odst. 6 trestního řádu, kterážto porušení tak měla za následek porušení shora označených základních práv.

Po té, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 1 T 139/2007, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. V intencích takto limitovaného přezkumu byla posouzena i nyní projednávaná ústavní stížnost.

Ústavní soud již ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 395/2005 vymezil z pohledu ústavněprávního zobecňující podmínky, na něž i zde možno odkázat, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V uvedeném rozhodnutí také konstatoval, že řízení o ústavních stížnostech lze co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jakož i to, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 376/03, IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03). Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.

Rozhodnutí obecných soudů jsou řádně, logickým, racionálně - s ohledem na obsah spisu - obhajitelným způsobem a v dostatečném rozsahu odůvodněna, a to i ve vztahu ke stěžovatelem vytýkanému hodnocení důkazů, podle něj svědčících ve prospěch obhajoby (výpovědí svědků I. M., L. K., R. S. a Ing. P. R.), tj. svědků, kteří měli prokázat alibi obžalovaných na kritickou dobu spáchání trestného činu. V tomto směru možno poukázat na to, že již soudem I. stupně bylo mimo jiné zdůrazněno, že tyto výpovědi jsou, pokud jde o uváděné časové údaje, v rozporu se samotnými výpověďmi stěžovatele. Odvolací soud se pak dostatečně, důvody v jeho rozhodnutí rozvedenými, vypořádal i s důkazem, jímž bylo řízení doplněno znaleckým posudkem z oboru forenzní antropologie. Z předpokladu, že tohoto odborného posouzení v daném řízení nebylo třeba v původním řízení vycházel již soud I. stupně, který v této souvislosti odkazoval nejen na výpověď policisty B., který stěžovatele na fotografii poznal, ale i na výpověď svědka R. o tom, že po zveřejnění fotografií nemaskovaných pachatelů loupeže v deníku Blesk poznaly jeho zaměstnankyně (svědkyně M. a K.) v jednom z mužů spoluobžalovaného B. H. Pokud jde o tvrzený vadný postup při získání pachové stopy stěžovatele - namítané ovlivnění výsledku zkoumání pachových stop přítomností policisty B. - pak třeba uvést, že jistě bylo možno vyhovět návrhu na promítnutí kamerového záznamu, nicméně jeho neprovedení nelze soudu vytýkat za situace, kdy měl za zjištěno a nasvědčuje tomu i obsah spisu, že odběr srovnávacích pachových stop stěžovatele provedla osoba odlišná - policista Š. a odběr otisků na místě činu pak technik Z., přitom již v původním řízení před nalézacím soudem bylo zjištěno, což ústavní stížnost pomíjí, že ohledání místa činu a zajištění stop provedl nejprve tento technik a že v té době policista B. na místě ohledání nebyl. Také fakt, že podle výsledků odborné expertízy nebyla na místě činu zjištěna pachová stopa u spoluobžalovaného H., byl, s poukazem na výpověď specialisty v daném oboru JUDr. M. K., soudem vysvětlen tím, že stopa z materiálu, na němž byla snímána - šlo o desku z umělého mramoru - mohla být snesena. Možno tak uzavřít, že obecnými soudy provedené dokazování a učiněné hodnocení důkazů není extrémním excesem při realizaci důkazního procesu, spočívajícím v racionálně neobhajitelném úsudku o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními ve smyslu judikatury Ústavního soudu.

Namítané porušení základních zásad trestního procesu a zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele tak Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal a z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2009


Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 1575/08, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies