III. ÚS 1691/08

15. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. H. P., zastoupené JUDr. Janou Ondráčkovou, advokátkou v Olomouci, Hněvotínská 44, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 2008 č. j. 26 C 255/2007-34 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. 4. 2008 č. j. 12 Co 218/2008-47, jež je vedena pod sp. zn. III. ÚS 1691/08, a ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů PhDr. H. P. a T. F. P., obou zastoupených Mgr. Lucií Trnkovou, advokátkou v Olomouci, tř. Svobody 956/31, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2008 č. j. 26 C 255/2007-92 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 1. 2009 č. j. 12 Co 639/2008-101, jež je vedena pod sp. zn. III. ÚS 1160/09, takto:

I. Ústavní stížnosti vedené pod spisovou značkou III. ÚS 1691/08 a III. ÚS 1160/09 se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod spisovou značkou III. ÚS 1691/08.

II. Ústavní stížnosti se odmítají.


Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 7. 7. 2008 PhDr. H. P. (dále jen "stěžovatelka") napadla a domáhala se zrušení usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 2008 č. j. 26 C 255/2007-34, kterým nebylo stěžovatelce - jakožto první žalobkyni (druhým žalobcem byl T. F. P.) v řízení o žalobě na plnění povinností dle ustanovení § 3 občanského zákoníku podané proti Národnímu památkovému ústavu - přiznáno osvobození od soudních poplatků a vyhověno jejímu návrhu na ustanovení zástupce z řad advokátů, a dále usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. 4. 2008 č. j. 12 Co 218/2008-47, kterým bylo ke stěžovatelčině odvolání výše citované usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Svá rozhodnutí tyto obecné soudy odůvodnily tím, že na straně žalobců jde o svévolné, a zároveň zřejmě bezúspěšné uplatňování práva [§ 138 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")].

Ústavní stížností ze dne 5. 5. 2009 stěžovatelka a již jmenovaný T. F. P. (dále jen "stěžovatel") napadli a domáhali se zrušení usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2008 č. j. 26 C 255/2007-92, kterým bylo výše uvedené soudní řízení podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zastaveno, a kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení, a dále usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 1. 2009 č. j. 12 Co 639/2008-101, kterým bylo k odvolání stěžovatelů výše citované usnesení soudu prvního stupně potvrzeno a kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Podle § 112 odst. 1 o. s. ř. soud může v zájmu hospodárnosti řízení spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků.

Obě ústavní stížnosti se týkají týchž účastníků (stěžovatelky, Okresního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci) a vedlejšího účastníka (Národního památkového ústavu), také spolu skutkově souvisí, neboť směřují proti rozhodnutím obecných soudů, jež byla vydána v témže řízení (vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 26 C 255/2007) a rovněž na sebe bezprostředně navazují. Proto je Ústavní soud podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s § 112 odst. 1 o. s. ř. spojil ke společnému řízení.

V ústavní stížnosti ze dne 7. 7. 2008 stěžovatelka uvádí, že soud prvního stupně měl za to, že jde z její strany o tzv. šikanozní návrh, neboť jí nejde o výsledek sporu, ale o projednávání věci před soudem. Tato skutečnost měla vyplynout z toho, že se mohla svého práva domáhat zcela identickou žalobou v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 106/2005, kde jí osvobození od soudních poplatků bylo přiznáno a kde jí byl ustanoven zástupce (jehož ustanovení bylo později zrušeno s tím, že je schopna si hájit svá práva sama); v uvedeném řízení byla její žaloba zamítnuta, v odvolání proti zamítavému rozhodnutí pak stěžovatelka požádala o ustanovení nového zástupce, což se stalo usnesením ze dne 31. 1. 2007 č. j. 12 Co 87/2008-196, dne 12. 2. 2007 pak vzala svou žalobu zpět. Dle soudu prvního stupně jde o bezúspěšné uplatnění práva, neboť její žaloba byla v řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 106/2005 zamítnuta, byť toto rozhodnutí bylo s ohledem na zpětvzetí žaloby zrušeno. Stěžovatelka s těmito názory vyslovuje nesouhlas; tvrdí, že obě žaloby nebyly zcela identické (lišily se nejen ve skutkových tvrzeních, ale i v petitech), navíc pokud by jí byl ustanoven právní zástupce, mohla by svůj nárok lépe odůvodnit. Zpětvzetí žaloby nebylo zcela bezdůvodné. I Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ve svém usnesení ze dne 31. 1. 2007 č. j. 12 Co 87/2007-196 konstatoval, že jí nelze právní zastoupení v takto složité věci odepřít. Z jejího vývoje prý byla stěžovatelka natolik "zmatená", že zpětvzetí považovala v daný okamžik za nejlepší řešení, přičemž rozhodnutí o ustanovení právního zástupce krajského soudu ze dne 31. 1. 2007 jí bylo doručeno až dne 16. 3. 2007. V době zpětvzetí tedy o ustanovení zástupce nevěděla a nemohla s ním svůj krok konzultovat. Pokud jde o druhý důvod (zjevně neúspěšné uplatňování práva), stěžovatelka takový závěr pokládá za předčasný a neodůvodněný, přičemž poukazuje na zrušení zmíněného rozsudku ze dne 19. 10. 2006 č. j. 15 C 106/2005-180 a na obsah doplnění svého odvolání ze dne 10. 4. 2007, jež bylo sepsáno její právní zástupkyní. Z něho má plynout, že byla "značná šance" v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 26 C 255/2007 uspět. Tím, že jí obecné soudy nevyhověly, měly postupovat v rozporu s jejím právem na přístup k soudu a na spravedlivý proces, resp. měly porušit čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

V ústavní stížnosti ze dne 5. 5. 2009 stěžovatelé nejprve uvádějí, čeho se svou žalobou ze dne 19. 10. 2007 domáhali, a popisují průběh příslušného soudního řízení, jež vyvrcholilo vydáním rozhodnutí napadených touto ústavní stížností. Dále poukazují na své právo ve smyslu čl. 12 Listiny s tím, že v důsledku "šikanozního" chování žalobce, který zasahuje do jejich soukromí a neumožňuje dodávky vody a elektřiny, jsou nuceni pohybovat se během dne mimo prostory bytu a jejich finanční situace je krajně nepříznivá, a to v důsledku skončení pracovního poměru a probíhajících soudních sporů a nutnosti placení výživného pro dvě starší děti a nájemného v prostorách na Bouzově. Stěžovatel nemá druhého rodiče, který by mu byl oporou a byl by schopen zajistit mu lepší ochranu než jeho matka (stěžovatelka). V návaznosti na to stěžovatelé poukazují na ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích a tvrdí, že v jejich případě existovalo nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by jim mohla vzniknout újma, a že okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují, sdělili soudu a doložili, že bez své viny nemohou poplatek zaplatit. Napadenými rozhodnutími tak mělo dojít k zásahu do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavních stížností (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Jde-li o rozhodování ve věci osvobození od soudních poplatků, obecné soudy dospěly k závěru, že jde jak o svévolné, tak o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, a že tudíž osvobození od soudních poplatků nelze stěžovatelce přiznat. Je třeba připomenout, že samotný stěžovatelčin nesouhlas s jejich závěry opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže; jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum (věcné) správnosti vydaných rozhodnutí. Předpokladem ingerence Ústavního soudu do činnosti obecných soudů by byla přítomnost závažných vad v daném rozhodovacím procesu (v obecném smyslu), spočívajících zejména v nesprávném posouzení dopadu ústavně zaručených základních práv a svobod na danou věc, případně také v libovůli (svévoli) spočívající v nerespektování zcela jasně znějící kogentní normy "jednoduchého" práva či "neodůvodněnosti" jejich rozhodnutí.

Nic takového zjištěno nebylo. Z napadených rozhodnutí je patrno, že obecné soudy své zamítavé rozhodnutí opřely o zákonné důvody a své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s principy logiky, odůvodnily. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně poukazuje na rozdílnost žalob vedených pod sp. zn. 15 C 106/2005 a sp. zn. 26 C 255/2007. Ústavní soud však z příslušných soudních spisů zjistil, že obě žaloby jsou v podstatě totožné. Stěžovatelka se dále v ústavní stížnosti snaží vyvolat dojem, že zpětvzetí žaloby v řízení sp. zn. 15 C 106/2005 bylo výsledkem její bezradnosti vyvolané postupem příslušných soudů. Z příslušného soudního spisu je ale patrno, že stěžovatelka dne 1. 12. 2006 podala proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2006 sp. zn. 15 C 106/2005-180 odvolání a požádala o ustanovení zástupce pro odvolací řízení (konkrétně se mělo jednat o advokátku Mgr. J. K.), uvedený soud usnesením ze dne 7. 12. 2006 č. j. 15 C 106/2005-187 tento návrh zamítl. Stěžovatelka dne 13. 12. 2006 proti tomuto usnesení podala odvolání, soudem prvního stupně pak byla vyzvána k odstranění jeho vad, a současně podrobně poučena o tom, jak má postupovat. Stěžovatelka vady návrhu odstranila podáními ze dne 5. 1. 2007 a 10. 1. 2007 a odvolací soud o podaném odvolání rozhodl dne 31. 1. 2007, ke zpětvzetí žaloby došlo dne 12. 2. 2007. S ohledem na obsah stěžovatelčiných podání nelze usuzovat, že by stěžovatelka byla v daném řízení natolik dezorientována, aby alespoň rámcově nechápala smysl či právní význam (dopad) úkonů, jaké obecné soudy i ona sama činí, konkrétně pak to, že podáním odvolání ze dne 13. 12. 2006 může dosáhnout ustanovení zástupce z řad advokátů pro odvolací řízení, se kterým by mohla své další kroky (včetně případného zpětvzetí žaloby) konzultovat. Ústavní soud na základě výše uvedených skutečností nemůže konstatovat, že by obecné soudy interpretovaly a aplikovaly příslušné zákonné ustanovení mimo jeho smysl a účel. Stejně tak i druhý zákonný důvod, pro který obecné soudy stěžovatelce nevyhověly v návrhu na přiznání osvobození, má racionální jádro, neboť co může svědčit o zřejmé neúspěšnosti "nové" žaloby více než to, že (téměř) stejná žaloba byla již soudem zamítnuta.

K tomu Ústavní soud dodává, že si stěží lze představit, že by takovým způsobem postupovala rozumně uvažující osoba za situace, že by si náklady řízení musela hradit sama. Stručně řečeno, Ústavnímu soudu není z ústavní stížnosti patrný žádný pádný důvod, proč by obecné soudy měly stěžovatelce poskytovat možnost vedení bezplatného řízení, jestliže jí to již jednou umožnily (a ona této možnosti ani dostatečně nevyužila), a to navíc za situace, kdy v něm s největší pravděpodobností nemůže být úspěšná.

Pokud jde o rozhodnutí obecných soudů o zastavení řízení, stěžovatelé namítají, že bylo porušeno ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích. V prvé řadě je třeba připomenout, že stěžovatelé v daném řízení podali návrh na nařízení předběžného opatření, který byl Okresním soudem v Olomouci usnesením ze dne 25. 10. 2007 č. j. 26 C 255/2007-13 zamítnut poté, co uvedený soud dospěl k závěru, že "není potřeba prozatímně upravovat poměry mezi účastníky, protože potřeba upravit vztahy mezi účastníky není naléhavá", kterýžto pak podrobně odůvodnil. Soud prvního stupně tedy evidentně neměl za to, že by zde hrozilo nějaké "nebezpečí z prodlení". Skutečnosti, že by zde existovalo takovéto akutní nebezpečí, ostatně zcela odporuje to, kdy spor mezi stěžovatelkou, resp. stěžovateli a žalovaným vznikl, resp. jak dlouho trvá, a jakým způsobem stěžovatelka postupovala v předchozím řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 106/2005 (viz výše). Zbývá dodat, že pokud byli stěžovatelé jiného názoru než soud prvního stupně, tedy že ve smyslu citovaného ustanovení hrozí "nebezpečí prodlení", mohli jej (formou námitky) uplatnit v rámci svého odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení; pokud tak neučinili, z hlediska obsahového nevyčerpali tento řádný opravný prostředek (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud obě ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) [event. také odst. 1 písm. e)] zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2009


Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 1691/08, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies