III. ÚS 1147/09

15. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. T., zastoupeného Mgr. Markétou Zázvorkovou Malou, advokátkou v Mostě, J. Průchy 1915, proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 8. 11. 2006 č. j. 7 C 918/2005-70 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 9. 2007 č. j. 9 Co 426/2007-115, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 4. 5. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozsudků obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatele byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z předložených kopií rozhodnutí v dané věci Ústavní soud zjistil, že okresní soud rozsudkem ze dne 8. 11. 2006 zamítl žalobu stěžovatele na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Krajský soud následně rozsudkem ze dne 11. 9. 2007 potvrdil k odvolání stěžovatele prvostupňový rozsudek, když se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry. Stěžovatel podal dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. To bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 2. 2009 č. j. 21 Cdo 1097/2008-148 odmítnuto pro nepřípustnost.

Dotazem u Okresního soudu v Lounech Ústavní soud zjistil, že rozsudek krajského soudu byl stěžovateli doručen dne 8. 10. 2007 a usnesení Nejvyššího soudu bylo stěžovateli doručeno dne 4. 3. 2009.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podána opožděně.

Stěžovatel podal dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud konstatoval, že v dané věci přicházelo do úvahy pouze dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (stěžovatel ostatně opřel přípustnost svého dovolání právě o toto ustanovení). Dovolací soud uvedl, že přezkum se tedy otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Po přezkumu dovolání dospěl k závěru, že ač stěžovatel formálně uplatnil dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (nesprávné právní posouzení věci), fakticky vznesl pouze námitky proti zjištěnému skutkovému stavu a způsobu hodnocení provedených důkazů soudy (tj. námitky spadající pod § 241a odst. 3 občanského soudního řádu). Protože výtky proti skutkovému stavu věci a hodnocení důkazů nemohou založit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, dovolání odmítl. Konstatoval také, že právní otázky uvedené stěžovatelem vycházejí pouze z jeho vlastní skutkové verze (tj. ze zcela odlišných skutkových závěrů než učinily soudy), příp. jde o právní otázky, které neměly ve věci význam (tj. otázky zcela irelevantní).

Ústavní soud si vyžádal od okresního soudu kopii stěžovatelova dovolání.

S ohledem na znění stěžovatelova dovolání dospěl Ústavní soud k závěru, že postup Nejvyššího soudu, a rovněž výklad procesních předpisů, byl ústavně konformní. Z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních; stěžovatel však v dovolání nevznesl žádnou (relevantní) právní otázku, natož otázku zásadního právního významu.

Ústavní soud konstatuje, že přezkum postupu Nejvyššího soudu provedl toliko pro pořádek věci, neboť stěžovatel v ústavní stížnosti usnesení Nejvyššího soudu nenapadl (petit) a rovněž nevznesl proti tomuto rozhodnutí žádnou námitku (obsah ústavní stížnosti).

Stěžovatel napadl v ústavní stížnosti (toliko) rozhodnutí odvolacího soudu a prvostupňového soudu. Při posouzení ústavní stížnosti je však třeba vycházet z výše uvedených zjištění učiněných ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Podle § 237 odst. 1 občanského soudního řádu platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení, přichází v úvahu jeho odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci [srov. a contrario § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) občanského soudního řádu] - jen v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu kupříkladu není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody. V uvedených případech dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá.

Stejná situace nastává v případě, kdy dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody (resp. námitky). Ani v tomto případě totiž není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení" dovolacího soudu, ale jde o přímý a nevyhnutelný důsledek nedostatků v dovolacích důvodech.

Tak tomu je i v daném případě, neboť přípustnost stěžovatelova dovolání přicházela do úvahy pouze dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, avšak stěžovatel předestřel v dovolání námitky nezpůsobilé naplnit (umožnit) přípustnost dovolání dle tohoto ustanovení (nebyla otevřena relevantní právní otázka, tj. právní otázka vztahující se k podstatě věci). Nutným následkem pak bylo odmítnutí stěžovatelova dovolání, aniž měl Nejvyšší soud příležitost posuzovat jakoukoliv relevantní právní otázku, natož její specifický judikatorní význam ve smyslu § 237 odst. 3 občanského soudního řádu.

"Uvážení" o mimořádném opravném prostředku je přitom podstatné v řízení o ústavní stížnosti z hlediska výše citovaného § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Odmítl-li Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání pro uplatnění nezpůsobilých dovolacích důvodů, zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a nelze proto ve vztahu k odvolacímu rozhodnutí aplikovat § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V takovém případě je pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti třeba aplikovat § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; lhůta počíná běžet již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (zde od 8. 10. 2007). Ústavní stížnost tak byla proti rozhodnutí odvolacího soudu podána opožděně.

Ústavní soud podotýká, že je na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení, tak v řízení o ústavní stížnosti, je zakotvena zásada povinného (právního) zastoupení.

Nad rámec Ústavní soud uvádí, že skutkové i právní závěry okresního i krajského soudu jsou přehledně a podrobně rozvedeny v odůvodnění jejich rozhodnutí; Ústavní soud neshledal v postupu těchto obecných soudů libovůli nebo nedostatky v odůvodnění, ať již jde o nelogičnost či nekonzistentnost, anebo nevypořádání se s provedenými či navrženými důkazy.

S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než postupovat dle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost proti rozsudku okresního a krajského soudu odmítnout pro opožděnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2009

Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 1147/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies