I. ÚS 1489/08

16. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) L. H. a 2) H. J., obou zastoupených JUDr. Lilkou Horákovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Drtinova 24, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2007, čj. 28 Cdo 3442/2006 - 143, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2006, čj. 23 Co 92/2006 - 123, a usnesení téhož soudu ze dne 27. 2. 2008, čj. 11 Co 353/2007 - 26, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 11. 2005, čj. 12 C 206/2002 - 100, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 5. 2007, čj. 12 C 69/2007 - 13, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 10. 6. 2008, stěžovatelé navrhli zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými mělo být porušeno jejich právo na obhajobu zakotvené v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").

Z ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že se jednalo o spor o vydání označeného domu se stavební parcelou a zahradou, v němž Obvodní soud pro Prahu 4 (dále "soud prvního stupně") jejich žalobu zamítl rozsudkem ze dne 22. 11. 2005, čj. 12 C 206/2002 - 100. O jejich odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2006, čj. 23 Co 92/2006 - 123, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Řízení o jejich dovolání Nejvyšší soud zastavil usnesením ze dne 31. 1. 2007, čj. 28 Cdo 3442/2006 - 143, protože odvolatelé nebyli zastoupeni advokátem. Toto usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelé napadli žalobou pro zmatečnost, kterou Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl usnesením ze dne ze dne 21. 5. 2007, čj. 12 C 69/2007 - 13. Rovněž toto usnesení stěžovatelé napadli odvoláním, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 2. 2008, čj. 11 Co 353/2007 - 26.

Výhrady proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž zamítl jejich žalobu na vydání označených nemovitostí, spočívají v tom, že rozhodl, aniž vyhověl jejich žádosti o odročení jednání z důvodu zajištění účasti jejich právního zástupce. Nerespektoval skutečnost, že použití obecné promlčecí lhůty je nepřípustné a lhůta k uplatnění nároku podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, byla zrušena nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2/97. Městský soud v Praze (dále "odvolací soud"), který rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, se věcí stěžovatelů řádně nezabýval a došel k nesprávným právním závěrům. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání, ve kterém uvedli, že stěžovatel má vysokoškolské právnické vzdělání a splňuje tak podmínku § 241 odst. 2 písm. a) OSŘ. Přesto bylo dovolací řízení zastaveno. Pokud měl dovolací soud pochybnosti o jejich dosaženém vzdělání, měl si o něm vyžádat doklad. To učinil až poté, co podali proti jeho rozhodnutí žalobu pro zmatečnost. Ta jim byla zamítnuta usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 jako nepřípustná podle § 229 odst. 1 OSŘ. Mimo zrušení všech shora označených rozhodnutí stěžovatelé zároveň navrhli, aby Ústavní soud nálezem zrušil, v ustanovení § 229 odst. 1 OSŘ, slova "prvního stupně nebo odvolacího soudu" pro jejich rozpor s právem na soudní ochranu.

II.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, prověřuje, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu").

Jak vyplývá z ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Tato lhůta počíná dnem následujícím po doručení rozhodnutí, přičemž za poslední procesní prostředek se považuje řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Stěžovatelé svou ústavní stížností napadli shora uvedená rozhodnutí, vydaná ve dvou typech řízení. V prvním byla zamítnuta jejich žaloba na vydání nemovitostí. Toto řízení skončilo u Nejvyššího soudu zastavením dovolacího řízení. Ve druhém se jednalo o řízení o jejich žalobě pro zmatečnost.

Co se týče prvního řízení, Ústavní soud stěžovatele již ve svém usnesení ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. III. ÚS 1748/07, informoval, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně ústavně zaručeného práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Takovýmto rozhodnutím byl, ve věci stěžovatelů, rozsudek odvolacího soudu (čj. 23 Co 92/2006 - 123) ze dne 24. 5. 2006. Lhůta k podání ústavní stížnosti tedy počala běžet dnem následujícím po jeho doručení (14. 7. 2006) advokátovi, který stěžovatele v odvolacím řízení zastupoval (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelé podali proti tomuto rozhodnutí dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu, čj. 28 Cdo 3442/2006 - 143, ze dne 31. 1. 2007, odmítnuto z důvodu nesplnění podmínky řízení, spočívající v povinném zastoupení advokátem.

Posledním rozhodnutím ve věci vydání předmětné nemovitosti, které bylo možno napadnout ústavní stížností, tak bylo právě výše citované rozhodnutí Městského soudu v Praze. Pokud byla ústavní stížnost dána k poštovní přepravě až dne 10. června 2008, je zřejmé, že zákonem stanovená lhůta nebyla zachována a že v této části je ústavní stížnost opožděná.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že požadavek vyčerpat všechny procesní prostředky ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn nejen v případě, že opravný prostředek, který je jim k dispozici, stěžovatelé vůbec nevyužili, nýbrž i tehdy, když tak sice učinili, nikoli však "řádně" (ve smyslu splnění stanovených procesních podmínek pro jeho podání), a tím způsobili, že nemohl být projednán věcně. V této souvislosti se Ústavní soud zabýval obsahem námitek stěžovatelů, směřujícím proti postupu Nejvyššího soudu, který zamítl podané dovolání, protože nebylo projednatelné pro neodstraněné vady (§ 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 OSŘ).

Podle ustanovení § 241 OSŘ musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem; to neplatí v případě, že má vysokoškolské právnické vzdělání. Z odůvodnění zmíněného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatelé byli usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 10. 2006, čj. 12 C 206/2002 - 133, vyzváni, aby si ve lhůtě 20ti dnů od jeho doručení advokáta zvolili. Stěžovatelé tak ve stanovené lhůtě ani později neučinili. Proto Nejvyšší soud řízení zastavil. O zastavení řízení rozhodl až 31. 1. 2007 (tedy po více než 3 měsících). Pokud stěžovatelé namítají, že nebyli dovolacím soudem vyzváni k předložení dokladu o dosaženém právnickém vzdělání, považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že dokazování ve sporném řízení vychází z tzv. zásady projednací, což znamená, že iniciativu při navrhování důkazů mají zásadně účastníci řízení. Ti jsou povinni jednak tvrdit skutečnosti, z nichž vyplývá jimi uplatněný nárok (tzv. povinnost tvrzení), jednak jsou též povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení (tzv. povinnost důkazní - srov. § 79 odst. 1, § 101 odst. 1, § 120 odst. 1 OSŘ).

Pokud stěžovatelé nijak nereagovali na výzvu k odstranění vad dovolání, sami způsobili zastavení dovolacího řízení. Porušili zásadu "nechť si každý střeží svá práva", neboť jim nic nebránilo, aby ozřejmili, že stěžovatel má vysokoškolské právnické vzdělání. Nelze jim tedy dát zapravdu, že nesprávným postupem Nejvyššího soudu jim byla odňata možnost projednání věci v dovolacím řízení a porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu.

Ani u posledních ústavní stížností napadených rozhodnutí (o zamítnutí žaloby pro zmatečnost a o odvolání proti tomuto rozhodnutí) Ústavní soud neshledal podmínky pro svůj kasační zásah, neboť způsob, jakým obecné soudy ve věci stěžovatelů interpretovaly ustanovení § 229 OSŘ, je ústavně konformní a nevybočuje ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován.

Ústavní soud tak uzavírá, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do práva na soudní ochranu stěžovatelů, jak tvrdili v ústavní stížnosti. Proto jejich ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh podaný po lhůtě podle § 43 odst. 1 písm. b), zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Je-li samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka pro projednání návrhu na zrušení části ustanovení § 229 OSŘ. Ústavní soud jej proto rovněž odmítl, podle § 43 odst. 2 písmeno b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. července 2009

František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 1489/08, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies