I. ÚS 1798/09

16. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. F., zastoupeného JUDr. Josefem Chrástem, advokátem se sídlem Brno, Moldavská 11, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2008, čj. 11 Cm 186/2007 - 29, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2009, čj. 4 Cmo 89/2009 - 71, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, z nichž prvým Krajský soud v Brně, jako soud prvního stupně, rozsudkem pro uznání uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci R. Š. částku 253.000,- Kč s úroky z prodlení a náklady řízení. Vrchní soud v Olomouci rozsudek krajského soudu potvrdil.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že mu byla uložena povinnost zaplatit tak vysokou dlužnou částku a náklady řízení. Zdůraznil, že požadavek žalobce nikdy neuznal. Oprávněně očekával, že proběhne spravedlivé jednání před soudem prvního stupně, kde se vše objasní. Proto podal proti platebnímu rozkazu v zákonné lhůtě odpor. Ten neodůvodnil z důvodu nedostatku času, složitosti věci a rovněž proto, že zákon odůvodnění odporu nevyžaduje.

Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem pro uznání stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci 253.000,- Kč s úroky z prodlení a náklady řízení ve výši 61.242,40 Kč. Rozhodl tak po zjištění, že žalobce prodal žalovaným, tj. stěžovateli a J. O., na základě kupní smlouvy ze dne 26. 6. 2007, prodejní sortiment novinových stánků za sjednanou kupní cenu ve výši 103.000,- Kč. Ta však nebyla zaplacena, proto žalobce zažaloval její zaplacení a uhrazení tří smluvních pokut, každou ve výši 50.000,- Kč.

Usnesením ze dne 14. 1. 2008, čj. 11 Cm 186/2007 - 12, byla věc ve vztahu vůči J. O. vyloučena k samostatnému projednání. Dne 9. 9. 2008 vydal krajský soud, pod čj. 11 Cm 186/2007 - 22, platební rozkaz, jímž zavázal stěžovatele k plnění podle podané žaloby. Zároveň, v souladu s ustanovením § 114b odst. 1 OSŘ, vyzval usnesením stěžovatele, pro případ, že proti platebnímu rozkazu podá odpor, k vyjádření k žalobě. Uložil mu k tomu 30tidenní lhůtu od doručení usnesení s tím, že pokud se v určené lhůtě k žalobě nevyjádří a ani soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok uznává. Výzva byla stěžovateli doručena spolu s platebním rozkazem dne 7. 10. 2008. Stěžovatel podal proti platebnímu rozkazu dne 10. 10. 2008 odpor, který neodůvodnil, na výzvu soudu k vyjádření nereagoval ani nesdělil vážný důvod, který by mu ve vyjádření bránil. V souladu s ustanovením § 114b odst. 5 OSŘ tak uplynutím lhůty nastala zákonná fikce, že stěžovatel závazek uznal. Krajský soud proto vydal bez jednání rozsudek pro uznání, jímž žalobě v celém rozsahu vyhověl.

K odvolání stěžovatele odvolací soud rozsudek krajského soudu potvrdil. V odůvodnění napadeného rozsudku odkázal na ustanovení § 114b, § 153a a § 205b OSŘ, i na judikaturu - rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 390/2003 a konstatoval, že přezkoumání rozsudku pro uznání je možné jen z toho hlediska, zda došlo k naplnění zákonem stanovených předpokladů pro jeho vydání, ve smyslu § 153a OSŘ. Pokud jsou předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání splněny, právní posouzení věci se omezuje jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír nebo o věc uvedenou v § 120 odst. 2 OSŘ, popřípadě zda se nejedná o řízení, které je podle § 118b odst. 1 OSŘ koncentrováno ze zákona.

Odvolací soud uzavřel, že v konkrétní věci nejsou dány odvolací důvody ve smyslu § 205b OSŘ. Stěžovatel byl řádně soudem prvního stupně poučen v usnesení ze dne 9. 9. 2008, čj. 11 Cm 186/2007 - 23, jehož obsahem byla výzva k vyjádření ve věci s tím, že pokud se bez vážného důvodu nevyjádří, ani ve stanovené lhůtě nesdělí, jaký důvod mu v tom brání, nastane fikce uznání nároku a soud rozhodne rozsudkem pro uznání. Pokud se stěžovatel, přes tuto výzvu a poučení, k věci nevyjádřil, nastoupila fikce uznání závazku. Jedná se o věc, v níž jsou účastníci v typickém dvoustranném vztahu, jehož úprava je dána plně do dispozice účastníků těchto vztahů. Hmotněprávní úprava tedy nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Smyslem výzvy podle § 114b OSŘ je zjistit, které právně významné skutkové okolnosti jsou mezi účastníky sporné a budou předmětem dokazování, aby bylo možno věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. Soud může přistoupit k výzvě podle § 114b odst. 1 OSŘ za podmínky, že tento postup vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu. Ve zcela jednoduchých věcech je vydání usnesení podle § 114b vyloučeno.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti rozsudku pro uznání, zdůraznil, že proti platebnímu rozkazu podal odpor, který nezdůvodnil pro nedostatek času a složitost věci. Tvrdí, že ve věci mělo u soudu proběhnout řádné jednání. V postupu soudu spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces. Zcela však pominul skutečnost, že na výzvu soudu, vydanou podle § 114b odst. 1 OSŘ, nereagoval a k věci nepodal ve stanovené lhůtě vyjádření. Přitom právě okolnost, že se ve stanovené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřil, vedla ke splnění podmínky ustanovení § 114b odst. 5 OSŘ, a tedy i k vydání rozsudku pro uznání. Tím stěžovatel sám sebe dostal do situace, se kterou teď není spokojen. Svou ústavní stížností tedy staví Ústavní soud do univerzální přezkumné instance, po které požaduje, aby napravila jeho vlastní pochybení, kterých se dopustil v řízení před obecnými soudy.

Posláním Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Po přezkumu ústavnosti řízení před obecnými soudy obou stupňů Ústavní soud konstatuje, že k porušení žádného základního práva stěžovatele nedošlo. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy obou stupňů postupovaly zcela v souladu s ustanovením § 114b OSŘ. Odvolací soud se zabýval podrobně všemi argumenty stěžovatele, přesvědčivě se s nimi vypořádal a své rozhodnutí řádně zdůvodnil. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. července 2009

František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 1798/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies