I. ÚS 1068/08

16. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. K., Ph.D., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Marténkem, advokátem se sídlem Brno, Slovákova 11, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008, čj. 1 Afs 92/2007 - 39, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým mělo být porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Jednalo se o rozhodnutí ve správním řízení, ve kterém se stěžovatel domáhal vyslovení absolutní neplatnosti označených rozhodnutí Finančního úřadu Brno IV. (dále jen "finanční úřad"). Devět z nich jsou výzvy podle § 43 zákona č. 337/1992 Sb., kterým byl stěžovatel vyzván ke splnění různých požadavků vůči finančnímu úřadu, jedno je předvolání stěžovatele k projednání závěrečné zprávy a poslední rozhodnutí je dodatečným platebním výměrem.

Stěžovatel uvedl, že již v průběhu daňové kontroly upozorňoval na zjevné vady všech dotčených výzev. Finanční úřad reagoval tím, že úkony stěžovatele odmítl, navržený termín k projednání závěrečné zprávy nerespektoval, zprávu projednal bez jeho účasti. Následně pak proti stěžovateli, který podle finančního úřadu nesplnil jeho výzvy, vydal dodatečný platební výměr. Stěžovatel poté vyzval finanční úřad, aby sám rozhodl o absolutní neplatnosti jím vydaných rozhodnutí, včetně výzev. Finanční úřad stěžovateli vyhověl pouze ohledně výzvy, týkající se úhrady správního poplatku, u ostatních rozhodnutí vady neshledal.

Na základě tohoto výsledku stěžovatel podal, proti jednotlivým rozhodnutím finančního úřadu, žaloby u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Ten je zamítl označenou řadou usnesení, proti nimž podal stěžovatel včasné kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu, který je zamítl výše uvedeným rozsudkem. Stěžovatelem tvrzené porušení jeho ústavního práva spočívá zejména v tom, že krajský soud, poté i Nejvyšší správní soud podání stěžovatele formálně zamítly, s poukazem na ustanovení § 70 písm. a) SŘS, podle něhož jsou ze soudního zkoumání vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími. Svá rozhodnutí opřely o judikát Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 10/2006 - 45. S takovým postupem stěžovatel nesouhlasil, označil ho za protiústavní, neboť má Ústavou ČR zaručené právo na soudní ochranu. Povinností obou soudů bylo umožnit mu řádné projednání jeho správních žalob za jeho aktivní účasti. Stěžovatel argumentoval i tím, že v ČR neexistuje systém precedentního rozhodování. Jakékoliv odkazy soudů na tzv. "judikáty" jej proto nemohou krátit na jeho ústavních právech a pro soudy nejsou ani závazné.

Na straně stěžovatele je i zákon č. 337/1992 Sb., který v § 48 odst. 2 stanoví, že proti rozhodnutím, zejména proti výzvám podle § 43, která předcházejí pravomocnému stanovení daňového základu a daně, se nelze samostatně odvolat. Z toho stěžovatel dovodil, že se jedná o kogentní znění zákona, které dává na roveň množinu "rozhodnutí" a množinu "výzva" podle § 43 zákona, takže "výzva" je zjevně podmnožinou "rozhodnutí". Stěžovatelem napadené výzvy finančního úřadu jsou proto rozhodnutími, a jako takové jsou přezkoumatelné soudem, takže ustanovení § 70 písm. a) SŘS se na ně nevztahuje.

Podle stěžovatele, správní soudy, na základě nerespektování kogentního ustanovení § 48 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., nezákonně aplikovaly zákon, dospěly k zavádějícímu a nezákonnému výkladu § 70 písm. a) SŘS. Na věc naroubovaly zcela nesouvisející judikaturu, kterou formou precedentního rozsudku prezentovaly jako jediné možné a závazné řešení, ačkoliv precedentní právo není v Ústavě ČR zakotveno.

Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že žaloby stěžovatele proti označeným výzvám a proti rozhodnutí o jeho předvolání na finanční úřad krajský soud odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) SŘS, protože je shledal nepřípustnými podle § 68 písm. e) SŘS. Žalobu proti dodatečnému platebnímu výměru odmítl podle § 46 odst. 1 písm. b) SŘS jako opožděnou. Krajský soud poukázal na to, že označenými výzvami byl stěžovatel pouze vyzván k součinnosti se správcem daně při správném stanovení a vybírání daně. Rozhodnutí o předvolání je pouze úkonem správce daně. Krajský soud uzavřel, že podle § 70 SŘS jsou ze soudního přezkumu vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2006, čj. 1 Afs 10/2006 - 45, obsahující závěr o nepřípustnosti správní žaloby proti výzvě správce daně, vydané podle § 31 odst. 9 daňového řádu.

Shora označeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, jehož zrušení stěžovatel navrhl, bylo výrokem I. spojeno ke společnému projednání celkem 11 kasačních stížností stěžovatele a výrokem II. byly všechny zamítnuty. V řízení nevyšly najevo žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud přezkoumal usnesení krajského soudu, vázán důvody uvedenými v kasačních stížnostech. V případě odmítnutí žaloby krajským soudem přichází v úvahu pouze kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) SŘS. V takových případech se Nejvyšší správní soud může zabývat pouze těmi kasačními důvody, které se vztahují k odmítnutí žaloby, nikoliv argumenty o tom, jak měla být věc rozhodnuta. Nejvyšší správní soud odkázal na ustanovení § 76 odst. 2 SŘS, který řeší vyslovení nicotnosti rozhodnutí. K tomu uvedl, že soudní řád správní nestanoví žádný zvláštní postup správních soudů ve věcech prohlašování či osvědčování správních rozhodnutí za nicotná. K vyslovení nicotnosti rozhodnutí správního orgánu rozsudkem může správní soud přistoupit pouze v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Je možné, aby se žalobce domáhal pouze vyslovení nicotnosti rozhodnutí, nikoli jeho zrušení. I v takovém případě však musí být splněny podmínky řízení, které soudní řád správní stanoví pro řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Mimo jiné jde i o podmínku, že úkon správního orgánu, jehož nicotnost má být soudem vyslovena, je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 SŘS.

Nejvyšší správní soud poté odkázal na své rozhodnutí ze dne 21. 4. 2005, čj. 4 As 31/2004 - 53, v němž dospěl k závěru, že možnost vyslovení nicotnosti právního aktu přichází v úvahu jen za splnění předpokladu, že žaloba proti takovému aktu směřující je sama způsobilá soudní přezkum vůbec vyvolat. Z výše uvedeného vyplývá, že k vyslovení nicotnosti rozhodnutí správního orgánu rozsudkem může správní soud přistoupit pouze v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Navíc, Nejvyšší správní soud zjistil ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 227/2006, že pod uvedenou spisovou značkou se vede řízení o žalobě podané k poštovní přepravě dne 17. 8. 2006, kterou stěžovatel napadl rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 5. 6. 2006, čj. 7385/06/FŘ 110-0107. Tímto rozhodnutím finanční ředitelství, jako odvolací orgán, zamítlo odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru, vyslovení jehož nicotnosti se stěžovatel domáhal i v této věci, kde svou žalobu podal u krajského soudu až dne 28. 2. 2007. Zahájením řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu druhého stupně je založena překážka litispendence, a to i pro případ následné žaloby, směřující výhradně proti rozhodnutí orgánu prvního stupně. Proto bylo primárně namístě odmítnout žalobu proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podle § 46 odst. 1 písm. a) SŘS, neboť jde o případ, kdy o téže věci již řízení u soudu probíhá. Podmínka totožnosti předmětu řízení i podmínka totožnosti účastníků byla v daném případě splněna.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Její podstatou je polemika stěžovatele s právními názory správních soudů obou stupňů a předložení vlastního výkladu ustanovení § 43 a § 48 zákona č. 337/1992 Sb. K této polemice je třeba uvést, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nevykonává přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Skutečnost, že správní soudy, jako orgány veřejné moci, rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k podání úspěšné ústavní stížnosti.

Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z hlediska jeho ústavnosti a dospěl k závěru, že zmíněný soud na základě dostatečných skutkových zjištění zhodnotil provedené důkazy a učinil právní závěry, které náležitě vyložil a přesvědčivě odůvodnil. Své rozhodnutí opřel o příslušná ustanovení soudního řádu správního. Vypořádal se přitom i se všemi relevantními argumenty stěžovatele. Na odůvodnění jeho pečlivě vypracovaného rozsudku nelze než odkázat. Ústavní soud nezjistil nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto byla ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. července 2009

František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 1068/08, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies