IV. ÚS 1151/08

16. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci stěžovatelky Matco, s. r. o., Opatovická 1659/4, Praha 1, právně zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, Kotlářská 51a, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2008 č. j. 15 Co 70/2008-57 co do výroku o nákladech řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 7. 5. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Brně.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Napadeným usnesením rozhodl krajský soud o změně rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 18. 12. 2007 sp. zn. 8 C 156/2007, a to tak, že ve výroku č. I se napadený rozsudek mění co do lhůty k plnění a výrok II. citovaného rozsudku byl změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 6.012,- Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 500,- Kč splatných vždy k 25. dni měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.

Stěžovatelka je toho názoru, že výše uvedeným výrokem II., tedy rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení soudu první instance, došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces. Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvoinstančního, který přiznal náklady řízení ve výši dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, a toto odůvodnil tím, že je mu z úřední povinnosti známo, že žalobce vede řadu podobných sporů a je zastoupen týmž advokátem. Soud prvního stupně se odvolává na skutečnost, že převzetí věci a sepsání "vzorové žaloby" není plnohodnotným úkonem v případě, kdy jde o velké množství zcela obdobných případů.

Odvolací soud přiznal náklady soudu první instance ve výši dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, nicméně pouze ve výši jedné poloviny nákladů, jež by žalobci náležely. Své rozhodnutí zdůvodnil osobními a majetkovými poměry žalované, tyto však ve skutečnosti nezkoumal. Porušení základního práva spatřuje navrhovatel v rozhodnutí odvolacího soudu o snížení náhrady nákladů řízení na jednu polovinu ve spojení s nepřiznáním nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud rozhodl o snížení náhrady nákladů řízení na základě aplikace ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Z odůvodnění soudu druhého stupně přitom vyplývá, že tento nijak nezkoumal majetkové poměry žalované. Ta sice tvrdila svou tíživou finanční situaci u jednání před soudem prvního stupně, ale ani prvoinstanční soud, ani soud odvolací se prokazováním finančních poměrů žalované nezabýval, neboť toto neplyne z odůvodnění jejich rozhodnutí.

Navrhovatel ve svém návrhu poukazuje na skutečnost, že rozhodnutí obou obecných soudů nebylo řádně odůvodněno. Odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího, ani soudu první instance, na něž odvolací soud odkazuje, neobsahuje žádný odkaz na provedené důkazy, které by dokazovaly, že žalovaná doložila své příjmy a své výdaje spojené s bydlením a taktéž tvrzenou nemajetnost. Z rozhodnutí soudu první instance lze pouze vyčíst, že soud zjistil ze spisů vedených u jejich soudu, že žalovaná splácí dluhy i vůči jiným věřitelům než žalobci. Jelikož žalobce do těchto spisů nemá přístup, může pouze dovozovat, že v rozsudku soudu prvního stupně uvádění věřitelé jsou žalobci v citovaných kauzách. Z uvedeného důvodu pak odůvodnění napadeného rozsudku v části týkající se náhrady nákladů řízení nelze dle stěžovatelky označit za přesvědčivé. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Ze strany odvolacího soudu došlo k porušení zásady kontradiktornosti. V řízení před soudem prvního stupně žalovaná nárok žalobce uznala s tím, že nikterak nežádala snížení nákladů řízení. V tomto smyslu zůstala nečinná i v řízení odvolacím. Rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení je tak tedy zcela nepředvídatelné a neočekávané. Tím, že odvolací soud pouze přejal skutková zjištění soudu první instance, která však neměla oporu v provedeném dokazování, a použil ustanovení § 150 o. s. ř. bez návrhu žalované, rozhodl dle své libovůle a žalobce tak zásadně poškodil. Stěžovatelka se domnívá, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jejich základních práv, neboť v řízení nebylo dáno rovné postavení všem účastníkům, a to vzhledem ke skutečnosti, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu první instance, nikoliv pouze co do výše přiznaných nákladů, ale i co do právního posouzení. V souvislosti s předmětnou ústavní stížností stěžovatelka odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 727/2000.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně poukazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že i otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což může nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Dle náhledu Ústavního soudu však taková situace v předmětném případě nenastala.

Za účelem posouzení předmětného případu si Ústavní soud vyžádal dotčený soudní spis Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, z něhož vyplývá, že po vydání platebního rozkazu vedlejší účastnice podala proti němu odpor, a to i přes to, že svůj závazek vůči oprávněné nerozporovala. Důvodem byla pak především ta skutečnost, že povinná nebyla se svým předčasným důchodem ve výši 7.416,- Kč schopna splnit uloženou povinnost v jedné splátce. Pro účely splácení tak navrhla částku 300,- Kč. V protokolu o jednání ze dne 18. 12. 2007 povinná uvádí, že ze svého soužití s druhem měla společné dluhy, které musela po jeho smrti splácet. Od roku 2005 byla povinná evidována u úřadu práce s podporou asi 4000,- Kč měsíčně a k tomu si přivydělala přibližně 2000,- Kč měsíčně. Vedlejší účastnice v době rozhodování obecného soudu tvrdila, že měsíčně splácí inkaso ve výši 2700,- Kč, dluh vůči ČSOB ve výši 530,- Kč, vůči Profidebt ve výši 530,- Kč a společnosti Provident ve výši 400,- Kč, současně navrhla výši splátek ve výši 300,- Kč. Své tvrzení doložila žalovaná rozhodnutím o důchodu, poštovními poukázkami o placení dluhu uvedeným společnostem a dokladem o placení inkasa. Uvedenými doklady vzal soud tvrzení žalované za prokázané, současně uvedl, že tvrzení se opírají o věci vedené u tamního soudu pod konkretizovanými spisovými značkami.

Namítá-li tedy stěžovatelka, že se soudy dostatečně nezabývaly majetkovými poměry vedlejší účastnice, nelze se s ní zcela ztotožnit. Je sice pravdou, že stěžovatelka si nemůže dle konkrétních spisových značek ověřit obsah jednotlivých spisů, které by měly dostatečně dokazovat tíživou finanční situaci stěžovatelky, nicméně důkazy jsou ze strany soudu hodnoceny podle vnitřního přesvědčení soudce. Toto hodnocení pochopitelně nemůže být založeno na jeho libovůli, jak zcela správně upozornila stěžovatelka, ale na řádném a logickém zdůvodnění. Soud vyšel ze skutečností, které jsou mu známy; měla-li stěžovatelka jakékoli pochybnosti o takto provedeném důkazu, mohla tuto skutečnost namítat již během jednání před soudem prvního stupně, kterého se však nezúčastnila. V následně podaném odvolání pak stěžovatelka brojila jednak proti možnosti úhrady dluhu formou splátek a proti výši nákladů řízení. Proces dokazování se tak stěžovatelka snaží zpochybnit teprve v řízení před Ústavním soudem. V souvislosti s uvedeným nelze odhlédnout též od skutečnosti, že vedlejší účastnice při soudním řízení předložila za účelem prokázání své sociální situace rozhodnutí o důchodu a poštovní poukázky, jimiž splácí ostatní dluhy.

Ústavní soud se dále zabýval námitkou, zda rozhodnutí odvolacího soudu z ústavněprávního hlediska obstojí stran hodnocení nákladů řízení. Nalézací soud vyšel z té skutečnosti, že se jedná v podstatě o typovou žalobu a z toho důvodu přiřknul stěžovatelce náhradu nákladů řízení toliko ve výši 4.527,- Kč. Jelikož odvolací soud se s tímto závěrem neztotožnil a podanou žalobu nepovažoval za vzorovou, vypočetl náklady soudního řízení ve výši 12.024,- Kč, které po aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. snížil na polovinu, tj. 6.012,- Kč. Dle náhledu Ústavního soudu je z odůvodnění odvolacího soudu zcela zřejmé, z jakých důvodů přistoupil k aplikaci citovaného ustanovení § 150 o. s. ř. Soud se snažil odstranit nepřiměřenou tvrdost zákona, neboť vedlejší účastnice by na nákladech soudního řízení zaplatila v prokazatelně tíživé sociální situaci více, než kolik činí samotná jistina. Navíc přehodnocením závěru obvodního soudu o tzv. vzorové žalobě a od toho odvíjejících se nákladů řízení byla vedlejší účastnici povinnost k úhradě nákladů řízení nemálo zvýšena.

Namítá-li stěžovatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro ni nepředvídatelné a neočekávané, lze jí dát zapravdu jen částečně. Pochybení odvolacího soudu lze spatřovat snad jen ve skutečnosti, že účastníci soudního řízení nebyli před změnou právního názoru na způsob výpočtu nákladů řízení předem upozorněni na aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Vzhledem k tomu však, že, viděno čistě z finančního úhlu pohledu, se postavení stěžovatelky rozhodnutím odvolacího soudu fakticky zlepšilo, nelze konstatovat, že by se v předmětném případě jednalo o tak intenzivní zásah do jejich práv, jež by vyžadoval kasaci napadeného rozhodnutí. Závěrem lze tak jen poukázat na skutečnost, že Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky upravovat řízení, která proběhla před obecnými soudy a dohledávat jakákoliv pochybení či nezákonnosti napadených rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody, což se však dle mínění Ústavního soudu v předmětném případě nestalo.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. července 2009


Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1151/08, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies