I. ÚS 1739/09

16. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 16. července 2009 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti GALEX, a. s., se sídlem Československé armády 254, Hradec Králové, zastoupené JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou se sídlem Palackého 359, Hradec Králové, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2009 č. j. 21 Co 709/2008-68, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 6. 2008 č. j. 10 C 41/2008-32, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou faxem dne 3. 7. 2009 a doplněnou jejím originálem doručeným Ústavnímu soudu dne 7. 7. 2009, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a rovněž měly být porušeny čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil ve výroku I. napadený rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové, kterým uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci - Mgr. M. B. částku 4 290 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10,5 % z částky 4 290 Kč za v rozsudku stanovená období, vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku II. pak krajský soud změnil výrok II. rozsudku okresního soudu, který stanovil povinnost k náhradě nákladů řízení. Výrokem III. pak rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Žalobce se proti stěžovatelce domáhal zaplacení v rozsudku uvedené částky, která odpovídala kupní ceně kufříku, který žalobce od stěžovatelky koupil. Žalobce se vrácení kupní ceny domáhal poté, co od předmětné kupní smlouvy odstoupil, neboť dle jeho tvrzení nebyla v zákonné lhůtě podle ust. § 19 odst. 3 zák. č. 634/92 Sb., o ochraně spotřebitele, vyřízena reklamace podaná z důvodu vyskytnutí se vad na předmětném kufříku. Odstoupením od kupní smlouvy tak dle žalobce došlo k jejímu zániku, a smluvní strany jsou povinny navrátit si vše, co si podle smlouvy poskytly, což však stěžovatelka odmítla učinit.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti poté, co zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy, jako hlavní důvody podání ústavní stížnosti označila zejména skutečnost, že obecné soudy se v řízení nezabývaly tím, zda se na posuzovanou situaci vůbec vztahuje odpovědnost stěžovatelky za vady prodávané věci a tudíž režim zakotvený v ust. § 619 a násl. obč. zák. a ust. § 19 zákona o ochraně spotřebitele. Je tak toho názoru, že obecné soudy v napadených rozhodnutích nesprávně dovodily, že byť žalobci nesvědčil žádný z nároků z titulu odpovědnosti za vady v záruční době, neboť kufřík nevykazoval žádné vady, přesto byla sankcionována dle § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele z důvodu žalobcem tvrzeného prodlení při vyřízení reklamace. Proto navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil, neboť jimi bylo zasaženo do jejích základních práv.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.

Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti formálně namítala porušení svých procesních základních práv, avšak obsahově v ústavní stížnosti předestřela svou polemiku s právním názorem obecných soudů obsažených v napadených rozhodnutích, a to v rovině podústavního práva. Navzdory svému tvrzení v závěru ústavní stížnosti, že si je role Ústavního soudu vědoma, přesto stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší.

Předložené argumenty, o nichž měla stěžovatelka za to, že podporují její tvrzení o porušení jejího práva na spravedlivý proces jsou v podstatě opakováním námitek, které (jak sama v ústavní stížnosti tvrdí) již uplatnila v řízení před obecnými soudy a s jejichž právními závěry v rovině jednoduchého práva polemizuje i v ústavní stížnosti. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy, jejichž rozhodnutí byla napadena, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, a svá rozhodnutí podrobně odůvodnily. S námitkami stěžovatelky se jak okresní, tak i krajský soud dostatečně vypořádaly. Samu okolnost, že těmto námitkám odvolací soud nepřisvědčil, neboť se ztotožnil se závěry soudu I. stupně, nelze v žádném případě považovat za porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud proto neměl důvod se těmito námitkami jakkoli dále zabývat, natož k nim cokoli dodávat. Stejně tak nepřípadnými shledal Ústavní soud odkazy stěžovatelky na citovaná usnesení Ústavního soudu, jež měly podpořit její argumentaci, neboť se na posuzovanou problematiku z důvodu odlišného skutkového stavu věci buď vůbec nevztahují, anebo v žádném případě z nich nevyplývají takové závěry, které stěžovatelka uváděla v odvolání a následně i v ústavní stížnosti.

Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný a napadená rozhodnutí proto neporušila základní práva stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. července 2009

Vojen Güttler
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 1739/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies