II. ÚS 1712/09

16. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 16. července 2009 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. M. H. a Mgr. O. H., zastoupených Mgr. Petrem Mikešem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2009 č. j. 26 Cdo 1323/2007-132, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2006 č. j. 12 Co 283/2006-112 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. února 2006 č. j. 26 C 283/2005-92, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), stěžovatelé brojí proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čímž mělo dojít k zásahu do vlastnického práva zaručeného čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Obvodní soud pro Prahu 8 svým v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelů o zaplacení rozdílu mezi výší nájmu stanovenou vyhláškou Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., která byla zrušena nálezem sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 s účinností ke dni 31. prosince 2001, a výší nájmu jednostranně určenou stěžovateli. Soud také rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí Obvodní soud pro Prahu 8 prohlásil za neplatné ustanovení dohody o užívání bytu umožňující alternativní určení nájemného dohodou a konstatoval, že v případě neexistence zvláštní právní normy předpokládané ustanovením § 696 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů není soud oprávněn zasáhnout do obsahu nájemního vztahu.

Soud druhé instance (Městský soud v Praze) potvrdil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8, uznal tak jeho věcnou správnost a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve svém odůvodnění se však neztotožnil s právním názorem vyjádřeným v odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 a zohlednil v mezidobí přijatý nález Ústavní soudu sp. zn. I. ÚS 489/05, jenž pronajímateli umožnil v případě neexistence relevantního právního předpisu, aby se domáhal zvýšení nájemného s účinností od podání žaloby. Stěžovatelé poté podali proti rozhodnutím obecných soudů dovolání, které Nejvyšší soud odmítl výše citovaným usnesením pro nepřípustnost dle § 237 odst. 1 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítané porušení svého práva na spravedlivý proces dokládají tím, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nepodrobil rozhodnutí soudu první instance náležitému přezkumu a své zamítavé rozhodnutí odůvodnil odlišně. Městský soud v Praze se tak dle stěžovatelů dopustil porušení principu právní jistoty, neboť jeho rozhodnutí bylo pro účastníky sporu nepředvídatelné. Stěžovatelé také argumentují ve prospěch porušení svého práva na spravedlivý proces ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, jenž se odmítl zabývat podáním stěžovatelů, které kvalifikoval jako pokus o změnu dovolacích důvodů a rozsahu dovolání v rozporu s § 242 odst. 4 o. s. ř. V důsledku výše zmíněného stěžovatelé dále namítají nepřiměřený zásah do svého práva vlastnit majetek. Tento zásah spatřují v údajně chybné aplikaci stávající judikatury Ústavního soudu na svůj případ, neboť ten se dle názoru stěžovatelů vyznačuje skutkovými odlišnostmi.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv „běžné“ zákonnosti (čl. 83 zák. č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace „jednoduchého“ práva, stejně tak mu nepřísluší přehodnocování dokazování provedeného před obecnými soudy. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se mj. o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03).

S výše předestřeným tvrzením o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces se Ústavní soud neztotožňuje, neboť takový zásah neshledal. Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace „jednoduchého“ práva. S tím souvisí i nepříslušnost Ústavního soudu k přezkumu platnosti dotčených ustanovení dohody o užívání bytu. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit opodstatněnost ústavní stížnosti.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí je zjevné, že se stěžovatelé svou stížností snaží získat zvýšené nájemné i za dobu před podáním své žaloby. To je však v rozporu se závěry Ústavního soudu, k nimž dospěl ve svém sjednocujícím stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09. Ústavní soud je toho názoru, že pronajímatel se může po soudu dožadovat zvýšení nájemného pouze ode dne podání žaloby (tedy pro futuro) do 31. prosince 2006 (od 1. ledna 2007 jednostranné zvyšování nájemného připouští zák. č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Takový postup vyplývá z konstitutivní povahy rozhodnutí soudu o zvýšení nájemného, která je dána situací, v níž soud konkrétní nájemní vztah dotváří a nahrazuje tak právní vakuum vzniklé absencí adekvátní zákonné úpravy v důsledku dlouhodobé nečinnosti zákonodárce. Pokud by soud dostatečně nedocenil konstitutivní povahu tohoto rozhodnutí, jednalo by se podle stanoviska Ústavního soudu o „nepřípustnou pravou retroaktivitu, neboť soud by zpětně do minulosti přetvářel obsah právního vztahu mezi pronajímatelem a nájemcem a ukládal by nájemci povinnost platit vyšší nájemné i za období, v němž nájemce žádnou takovou povinnost neměl.“

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. července 2009


Jiří Nykodým
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1712/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies