I. ÚS 2745/08

16. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. V., zastoupené JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem, se sídlem Sadová 1585/7, 702 00 Moravská Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 1 T 95/2006, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 12 To 252/2007, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2008, sp. zn. 11 Tdo 874/2008, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 11. 2008, stěžovatelka napadla rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 1 T 95/2006 (dále jen "rozsudek"), kterým byla shledána vinnou trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) a trestným činem poškozování cizích práv dle § 209 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") a byl jí za použití § 35 odst. 1 trestního zákona uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně, k jehož výkonu byla zařazena do věznice s dozorem, a dále jí byla uložena povinnost uhradit škodu poškozeným dle § 228 odst. l trestního zákona. Rovněž napadla usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 12 To 252/2007 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozsudku okresního soudu, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2008, sp. zn. 11 Tdo 874/2008 (dále jen "unesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto její dovolání proti usnesení krajského soudu.

Stěžovatelka především nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že její dovolání bylo podáno z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v § 265b písm. g) a h) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). V dovolání namítala, že soudy prvého i druhého stupně se nezabývaly přiměřeností uloženého trestu, kdy oba nesprávně vyhodnotily hmotněprávní kritéria uvedená v ustanovení § 23 odst. 1, § 31 a § 34 trestního zákona a dále nevzaly v potaz polehčující okolnosti, zejména pak ve smyslu ustanovení § 33 písm. g) trestního zákona. Poukázala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 8 Tdo 721/2006. Nejvyšší soud tehdy věcně projednal a rozhodl o podaném dovolání na základě námitky, že v úvahách o druhu a výměře trestu nebyla vzata v potaz měřítka dle § 23 odst. 1 trestního zákona, konkrétně nepřiměřená délka řízení nenalezla patřičný reflex ve výroku o trestu. Není možné akceptovat odůvodnění Nejvyššího soudu, že šlo o rozhodnutí založené na námitce nepřiměřenosti uloženého trestu s ohledem na nepřiměřenou délku řízení a proto se na nynější případ nepoužije. Není právně významným, zda-li je námitka nepřiměřeného trestu založena na skutečnosti nepřiměřené délky řízení nebo na skutečnosti jí tvrzené, tedy náhradě škody, spolupráce s orgány činnými v trestním řízení, doznání. Všechny tyto skutečnosti mají přímý vliv na naplnění účelu trestu vyjádřeného v § 23. Stěžovatelka odkazuje rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 603/606 (veškerá zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu viz http://www.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud vyslovil přesvědčení, že pokud lze dle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu namítat uložení takového druhu či výše trestu, které nejsou připuštěny zákonem, dle logického výkladu tím spíše (a minori ad maius) lze v jeho rámci namítat uložení takového druhu či výše trestu, které jsou v rozporu s jeho přiměřeností dle norem ústavních. V současném případě se jedná o uložení nepřiměřeného trestu s ohledem na ustanovení § 23 trestního zákona. Nepodmíněný trest odnětí svobody, který jí byl uložen, nesplňuje kritéria testu proporcionality tak, jak byl přijat Ústavním soudem (zejména rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 554/04, II. ÚS 535/03 a I. ÚS 603/06). Je právně irelevantní, jestli je uložený trest odnětí svobody neproporcionálním zásahem do její osobní svobody z důvodu délky řízení nebo nenaplnění účelu trestu dle § 23 trestního zákona. Vzhledem k uvedenému měl Nejvyšší soud podané dovolání věcně přezkoumat.

Stěžovatelka dále uvádí, že v její prospěch hovoří řada polehčujících skutečností. Soud druhé instance to i připustil, zejména pak, že nahradila 3/4 vzniklé škody, ale nijak je nereflektoval do výše trestu. Stěžovatelka poznamenává, že je jí známo nedávné rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2008, sp. zn. 29 T 7/2008, ve kterém byla obžalovaná H. S. za své jednání, kterým způsobila škodu ve výši 5.488.622 Kč, odsouzena za trestný čin zpronevěry dle § 248 odst. l, odst. 4 trestního zákona při použití § 40 odst. l trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 3 let podmíněně se zkušební dobou v trváni 5 let, za součastného vyslovení dohledu dle § 58 odst. 1 trestního zákona. Krajský soud v Ostravě dospěl v onom případě k závěru, že účelu trestu ve smyslu § 23 a 31 trestního zákona bude ještě dosaženo uložením trestu pouze výchovného charakteru, kdy vyhodnotil, že obžalovaná se doznala k jednání, byla nápomocna orgánům činným v trestním řízení a svého činu upřímně litovala, což lze dle soudu doložit zejména skutečností, že dobrovolně nahradila nezanedbatelnou část škody.

Stěžovatelka připomíná, že účelem trestu ve smyslu § 23 odst. 1 trestního zákona, jak již Ústavní soud mnohokrát judikoval (I. ÚS 554/04, I. ÚS 603/06), je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránil odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Závěry soudů obou stupňů de facto potvrzené Nejvyšším soudem nepřiměřeně akcentují represivní aspekty trestu. V rozporu s postoji Ústavního soudu soudy nezkoumaly vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které lze omezil jen zákonem, avšak dále pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Omezení osobní svobody v důsledku nepodmíněného trestu odnětí svobody musí odpovídat veřejnému zájmu na potrestání pachatele, kterýžto je vymezen účelem trestu v § 23 trestního zákona.

Stěžovatelka je přesvědčena, že byla porušena její základní práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces, tedy čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a dále také čl. 8 odst. 1, odst. 2 Listiny, dle kterého je osobní svoboda zaručena a nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Navrhuje, aby Ústavní soud toto porušení konstatoval a ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Okresní soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

Okresní státní zastupitelství v Hradci Králové nesouhlasí s tvrzením odsouzené, že uložený trest v daném případě neúměrně akcentuje složku trestní represe. Státní zástupce je toho názoru, že Okresní soud postupoval správně, když na jedné straně nepřehlédl dosavadní bezúhonnost odsouzené, na straně druhé však nemohl opomenout fakt, že v trestné činnosti pokračovala po dlouhou dobu s vidinou vlastního obohacení, bez ohledu na to, jak závažné důsledky to mělo pro poškozené. Ani v průběhu hlavního líčení neprojevila nad svým jednáním lítost. Soud pak v souladu s návrhem státního zástupce došel k závěru, že trest nespojený s odnětím svobody by za daných okolností neměl požadovaného výchovného účinku. Navíc při určování druhu trestu a jeho výměry bylo nutné přihlédnout i k vysokému stupni nebezpečnosti daného jednání pro společnost, který je mimo již zmiňované okolnosti dán zejména výší způsobené škody, která několikanásobně překročila hranici značné škody. Přesto, právě s přihlédnutím k osobě odsouzené, respektive jejímu dosavadnímu způsobu života, jí byl trest vyměřen na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Státní zastupitelství dále připomíná názor vyslovený již samotným Ústavním soudem, že při stanovení druhu a výše trestu v konkrétních případech je rozhodování obecných soudů zcela nezastupitelné, a Ústavnímu soudu by do této oblasti příslušelo zasahovat pouze za situace, kdy vyváženost mezi represí a prevencí trestu byla v rozhodování soudů zcela extrémním způsobem porušena. (sp. zn. II. ÚS/03). Jak shora uvedeno, v předmětné věci však k takové situaci nedošlo. Závěrem Okresní státní zastupitelství v Hradci Králové navrhlo, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Okresní soud a Okresní státní zastupitelství v Hradci Králové spolu se svými vyjádřeními Ústavnímu soudu sdělily, že pokud jde o napadený rozsudek, byl podle § 37a trestního zákona jím vyslovený výrok o vině, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly v uvedeném výroku o vině svůj podklad, zrušeny rozsudkem okresního soudu ze dne 28. 1. 2009, č. j. 1 T 59/2007-471.

Krajský soud vyjádřil přesvědčení, že jeho rozhodnutí vycházelo z řádně zjištěných skutkových okolností případ a bylo v souladu s běžnou právní teorií a praxí. Ústavní stížnost proto navrhuje odmítnou.

Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.

Nejvyšší soud v prvé řadě odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že na ně v plném rozsahu odkazuje. Dále uvedl, že nesouhlasí s názorem stěžovatelky, že by měl přiměřenost uloženého trestu posuzovat vždy bez ohledu na to, jaké důvody měly v konkrétním případě vést k nesprávnosti výroku. Jak Nejvyšší soud opakovaně vysvětluje, smyslem dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku není opětovné celkové přezkoumání předchozího řízení v jakési druhé odvolací instanci, ale náprava nejzávažnějších právních vad. To je patrné i z vymezení dovolacích důvodů. K přezkoumávání výroku o trestu je primárně určen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, ve kterém zákonodárce vyjádřil svůj úmysl omezit přezkum tohoto výroku pouze na případy, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest mimo trestní sazbu. Samozřejmě dovolací důvody podle trestního řádu je třeba vykládat v souladu s ústavními předpisy a mezinárodními smlouvami o základních lidských právech a svobodách, což je také případ citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 8 Tdo 721/2006, kdy Nejvyšší soud právě takovým výkladem dospěl k závěru, že nepřiměřená délka soudního řízení je citelným zásahem do práva obviněného na spravedlivý proces a takovéto porušení nelze v dovolacím řízení přehlédnout. Oproti situaci stěžovatelky v případě, že obviněný byl vystaven nepřiměřeně dlouhému trestnímu stíhání, jde o zásah do jeho základních práv ze strany státních orgánů. Takový zásah vyžaduje určitou kompenzaci, tedy zde nejde jen o to, že uložený trest by byl po dlouhé době od spáchání činu neúčelný ve smyslu § 23 trestního zákona. Je zřejmé, že trest odnětí svobody představuje vždy zásah do práva obviněného na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny. Je tomu tak i v případě, že výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu, neboť i zde hrozí, že za splnění dalších podmínek bude trest vykonán. Ovšem jedná se o zásah realizovaný "z důvodů a způsobem, které stanoví zákon". Nelze proto přistoupit na argumentaci stěžovatelky, že by v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. I písm. h) trestního řádu Nejvyšší soud s ohledem na vyšší sílu ústavně právních předpisů přezkoumávat výrok o trestu podle všech kritérií. Stejně tak nelze tento přezkum připustit v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Takové postupy by totiž zcela odporovaly záměru zákonodárce vyjádřenému jednoznačně v systému dovolacích důvodů - dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu týkající se jako jediný výroku o trestu by vlastně byl zcela zbytečný, neboť všechny problémy hmotně právní povahy by bylo možno přezkoumávat podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, respektive podle ústavně právních předpisů. V důsledku takového výkladu by se Nejvyšší soud stal plnou třetí instancí, která by znovu přehodnocovala již pravomocně uložený a zřejmě i z části vykonaný trest. Dovolací řízení by se od řízení odvolacího lišilo jen formálně tím, že rozhodnutí, které je přezkoumáváno, je pravomocné a vykonatelné. Jedině v tom by spočívala mimořádnost opravného prostředku dovolání. Vzhledem ke shora uvedeným názorům lze uzavřít, že Nejvyšší soud postupoval zcela ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu, přičemž v rámci řízení o dovolání nedošlo podle jeho názoru ani k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. Ústavní stížnost navrhuje zamítnout.

Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužilo.

Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovatelce k případné replice, ta však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužila.

III.
Ústavní stížnost není přípustná.

Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Nepřípustnou se přitom ústavní stížnost může stát i dodatečně, totiž poté, co bylo řízení o ní před Ústavním již zahájeno (srovnej např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 144/02, I. ÚS 417/05).

Jak sdělil okresní soud a též Okresní státní zastupitelství v Hradci Králové, napadený rozsudek byl již podle § 37a trestního zákona zrušen rozsudkem okresního soudu ze dne 28. 1. 2009, č. j. 1 T 59/2007-471. Kopie posledně uvedeného rozhodnutí, kterou Okresní státní zastupitelství v Hradci Králové ke svému sdělení přiložilo, tuto skutečnost potvrzuje.

Napadený rozsudek již neexistuje a není tedy splněna základní podmínka ústavní stížnosti, totiž existence pravomocného rozhodnutí, kterým mělo být podle tvrzení stěžovatelky porušeno její základní právo či svoboda zaručená ústavním pořádkem (§ 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že ústavní stížností bylo napadeno též usnesení krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu, jenž citovaným rozsudkem okresního soudu přímo zrušena nebyla. Vzhledem k jejich úzké provázanosti se zrušeným rozsudkem soudu prvého stupně lze totiž konstatovat, že jejich přezkoumání Ústavním soudem by postrádalo smysl a bylo by čistě formální (shodně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2067/07).

Odmítnutí ústavní stížnosti nemůže představovat denegatio iustitie vzhledem ke stěžovatelčině možnosti podání nové ústavní stížnost, a to proti rozsudku okresního soudu ze dne 28. 1. 2009, č. j. 1 T 59/2007-471, ve spojení s rozhodnutími na něj navazujícími (opět obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 2067/07).

Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k doktríně minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. července 2009

Ivana Janů,
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 2745/08, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies