II. ÚS 1332/09

17. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. B., zastoupeného advokátem Mgr. Janem Aulickým, se sídlem Kaplická 327, 381 01 Český Krumlov, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2009, č. j. 25 Cdo 708/2007-238, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. října 2006, č. j. 22 Co 1372/2006-203, a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 15. listopadu 2005, č. j. 4 C 47/2004-154, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 15. listopadu 2005, č. j. 4 C 47/2004-154, v části v níž byla žaloba zamítnuta, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítá porušení základních práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 - 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen " Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel v řízení před obecnými soudy uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 100.000 Kč vůči vedlejšímu účastníkovi podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Nesprávnost úředního postupu a následné nezákonné rozhodnutí vedlejšího účastníka shledával v jednání Finančního úřadu v Českém Krumlově při daňové exekuci, jejímž předmětem byl dražební prodej pozemků v katastrálním území Rožmberk nad Vltavou. Namítal, že v dražební vyhlášce nebylo uvedeno žádné upozornění na to, že pozemky mají závady, konkrétně, že jsou na nich postaveny veřejně prospěšné stavby - vodohospodářské dílo ve vlastnictví Obce Rožmberk nad Vltavou. Stěžovatel tak koupil předmětné pozemky v dobré víře, že jsou bez závad. Částka, o kterou zažaloval vedlejšího účastníka, vyjadřovala výši škody, která mu měla vzniknout tím, že pozemky s uvedenými vadami měly podstatně nižší cenu, než jakou by měly, pokud by byly bez závad.

V řízení před soudem prvního stupně stěžovatel z části uspěl, a to do částky 32.960 Kč s příslušenstvím a do zbytku byla žaloba zamítnuta. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části změnil tak, že žalobu zamítl. Stěžovatel podal dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl tak, že dovolání proti výroku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, zamítl a do zbytku dovolání odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jeho shora uvedených ústavou chráněných práv, neboť se nesprávně vypořádaly se skutečností, že povinností vedlejšího účastníka bylo při provádění exekuce si opatřit správné a úplné podklady pro stanovení dražební ceny. Skutečnost, že si takové podklady neopatřil, neboť nezjistil, že předmět dražby je zatížen vadami, je podle jeho názoru nesprávným úředním postupem zakládajícím nárok na odškodnění. V ústavní stížnosti podrobně rozebírá pravidla, jakými se musí řídit finanční úřad při daňové exekuci prodejem nemovitosti a vysvětluje, proč podle jeho názoru jde ze strany vedlejšího účastníka o nesprávný úřední postup. Polemizuje s názorem dovolacího soudu, podle kterého odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládají vady řízení (např. při shromažďování podkladů pro rozhodnutí, hodnocení zjištěných skutečností a právním posouzení), jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí.

Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny a článku 1 Ústavy.

Zákon o Ústavním soudu, v § 43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud primárně zdůrazňuje tu skutečnost, že návrhové žádání, tj. petit, vytyčuje rámec řízení před Ústavním soudem (čeho se navrhovatel dovolává), tj. vymezuje práva a jim odpovídající povinnosti, o nichž má být rozhodnuto a současně též podmiňuje i způsob, jak o nich má být rozhodnuto; takto vymezeným žádáním je Ústavní soud vázán. Jsa vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá, je Ústavní soud oprávněn posuzovat pouze námitky stěžovatele uvedené v návrhu, které mají vztah k navrhovanému petitu (srov. obdobně I. ÚS 206/05, I. ÚS 256/05).

V tomto kontextu Ústavní soud konstatuje, že ve vztahu k napadeným rozhodnutím stěžovatel v podstatě obsahově neuplatňuje žádnou relevantní argumentaci, tím spíše potom ústavněprávní; omezil se v zásadě jen na formální deklaraci, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 - 4 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Obsahově je jeho ústavní stížnost polemikou s právními názory obecných soudů, především Nejvyššího soudu v otázce výkladu ustanovení zákona 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to v zásadě ve shodném smyslu a rozsahu jako před obecnými soudy, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však, s poukazem na čl. 83 Ústavy, zjevně nepřísluší. Ústavní soud není totiž soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) mu nepřísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů.

Ústavní soud ve vztahu k napadeným rozhodnutím žádné pochybení protiústavního charakteru neshledal. Podle dikce zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, přičemž rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Tomu odpovídá právní názor vyjádřený především v odůvodnění Nejvyššího soudu, podle kterého odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládají vady řízení, jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí. Je tomu tak proto, že teprve rozhodnutím a nikoli postupem, které k jeho vynesení vedlo, mohla vzniknout škoda.

Ústavní soud tudíž dospěl na základě výše uvedených skutečností k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2009


Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1332/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies