II. ÚS 506/09

17. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky CLEAR FORCE PROJECTS s. r. o., se sídlem v Praze 2, nám. Míru 9/820, zastoupené JUDr. Jaroslavem Delongem, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 11, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2009 č. j. 39 Co 515/2008-522 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 10. 2008 č. j. 16 C 23/2008-482, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 3. 2009, která i v ostatním splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení jejích ústavně zaručených práv plynoucího z čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 16 C 23/2008, z něhož zjistil následující:

U Obvodního soudu pro Prahu 2 je pod sp. zn. 16 C 23/2008 vedeno řízení o žalobě, došlé soudu dne 22. 4. 2004, kterou se žalobkyně Komerční banka, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969 (dále jen "žalobkyně"), domáhá zaplacení částky 281.975.734,- Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaná částka je částkou zaplacenou žalobkyní stěžovatelce jako pronajímateli z titulu uzavřené nájemní smlouvy, zaplacené na celé období nájmu na 26 let. Žalobkyně byla však nucena z důvodu neplatnosti předmětné nájemní smlouvy nemovitosti předčasně vyklidit. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. 12. 2005 č. j. 16 C 23/2008-321 žalobu zamítl z důvodu promlčení. Rozhodnutí soudu prvého stupně bylo následně potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2006 č. j. 39 Co 148/2006-360. K dovolání žalobkyně byla rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008 č. j. 28 Cdo 2976/2007-400 rozhodnutí soudu odvolacího i soudu prvého stupně zrušena a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Jak uvedl dovolací soud na úvod odůvodnění svého rozhodnutí, zjevně by protiřečilo principu spravedlnosti, aby nebyla vrácena vysoká peněžní částka (její adekvátní díl), poskytnutá za celou dobu předpokládaného užívání nemovitosti předem, jestliže toto užívání nemůže být po zbylých přibližně 15 let realizováno. Dovolací soud proto označil jednání stěžovatelky (která se domohla vyklizení předmětných nemovitostí z důvodu absolutně neplatné nájemní smlouvy), spočívající ve vznesení námitky promlčení vůči nároku žalobkyně na vrácení předplaceného nájemného, za výkon práv v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zákoníku. Dovolací soud současně vyložil, proč je třeba v projednávané věci posuzovat promlčení nároku žalobkyně dle občanského zákoníku. Soudu prvého stupně pak uložil, aby se vypořádal s otázkou rozsahu oprávněnosti nároku žalobkyně.

Obvodní soud pro Prahu 2 ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 27. 10. 2008 č. j. 16 C 23/2008-482 částečně vyhověl návrhu žalobkyně ze dne 20. 10. 2008 na vydání předběžného opatření, když stěžovatelce zakázal zcizit blíže specifikované nemovitosti, zatížit je zástavním právem, právem odpovídajícím věcnému břemeni nebo právem předkupním jakožto právem věcným (výrok I.). Současně zamítl návrh žalobkyně na vydání předběžného opatření, kterým by stěžovatelce byla uložena povinnost složit na účet soudu částku ve výši 208.773.334,- Kč (výrok II.), a dále návrh, kterým by bylo stěžovatelce zakázáno sjednávat nájemní smlouvy na pronájem uvedených nemovitostí nebo jejich částí na dobu převyšující dva roky nebo v případě, že nájemní smlouvy budou sjednány na dobu neurčitou s výpovědní lhůtou převyšující tři měsíce (výrok III.). Vydání předběžného opatření zdůvodnil s odkazem na § 102 o. s. ř. tím, že žalobkyně podaným návrhem osvědčila obavu, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, přičemž podstata sporu mezi účastníky spočívá v posouzení výše bezdůvodného obohacení stěžovatelky na úkor žalobkyně. Jak soud prvého stupně zjistil, dle účetní uzávěrky stěžovatelky zpracované ke dne 31. 12. 2007 má stěžovatelka majetek hlavně v předmětných nemovitostech a tyto nemovitosti (které jsou jejím výlučným vlastnictvím) se pokusila v dobrovolné dražbě, jež měla být dle dražební vyhlášky konána dne 11. 6. 2008, prodat.

Rozhodnutí soudu prvého stupně napadla jak žalobkyně (v zamítavém výroku II.), tak stěžovatelka (ve vyhovujícím výroku I.) odvoláním, o kterém rozhodl Městský soudu v Praze usnesením ze dne 19. 1. 2009 č. j. 39 Co 515/2008-522 tak, že rozhodnutí soudu prvého stupně ve vyhovujícím i zamítavém výroku potvrdil. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvého stupně, že ve věci je dána obava, že by za předpokladu úspěchu žalobkyně v této věci, v případě převodu vlastnictví nemovitostí nebo jejich zatížení, mohlo být uspokojení pohledávky žalobkyně ztíženo nebo zmařeno, neboť se jedná o pohledávku značné výše. Žalobkyně dle odvolacího soudu probíhajícím řízením dostatečně osvědčila tvrzený nárok, když dosavadní zamítavá usnesení soudu byla vydána toliko pro promlčení, uplatněné stěžovatelkou. Shodně se soudem prvého stupně konstatoval, že považuje za prokázané jednání stěžovatelky, které by mohlo směřovat ke snížení jejích aktiv. Kompenzační námitkou stěžovatelky se odvolací soud nezabýval, neboť ji při posuzování návrhu na nařízení předběžného opatření považoval za bezpředmětnou, přičemž soud se jí bude zabývat až v řízení o věci samé. Uzavřel, že pokud stěžovatelka namítala, že neměla v úmyslu předmětné nemovitosti převést na jinou osobu, pak není vydaným předběžným opatřením nijak omezena, neboť uvedené předběžné opatření jí v užívání nemovitostí nikterak nebrání a také trvá pouze po dobu tohoto sporu.

Rozhodnutí obecných soudů o předběžném opatření napadla stěžovatelka projednávanou ústavní stížností, jejíž důvody jsou z větší části totožné s argumentací využitou již v jejím odvolání. Stěžovatelka především kategoricky popírá, že by její dosavadní činnost směřovala ke zbavování se svých aktiv. Nepopírá, že dne 25. 4. 2008 uzavřela smlouvu o provedení dobrovolné dražby, stalo se to však v době, kdy byla původní zamítavá rozhodnutí obecných soudů v právní moci a stěžovatelka byla v dobré víře, že se svými nemovitostmi může nakládat. Neprodleně poté, co s dozvěděla o zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu, požádala dražebníka o upuštění od dražby. Proto stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy nemohly v projednávané věci shledat, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být chováním stěžovatelky ohrožen. Stěžovatelka je přesvědčena, že i při rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření je třeba zohlednit jí vznesenou námitku započtení, kterou uplatnila s ohledem na rozsudek dovolacího soudu. Započitatelný nárok dosud soudní cestou neuplatnila "z obavy, že v řízení nebude úspěšná", avšak rovněž jde o vysokou peněžitou částku za řádně provedené dílo, která převyšuje žalobou uplatněný nárok žalobkyně. Dle stěžovatelky žalovaná jako první a jediná porušila vzájemnou dohodu, a to blíže popsaným jednáním, které dle jejího názoru rozhodně nelze podřadit pod zásady poctivého obchodního styku. Stěžovatelka chápe obsah napadených rozhodnutí obecných soudů jako vážnou újmu, a to jak do své obchodní pověsti, tak v podobě zásahu do jejího vlastnického práva.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně příslušného senátu Obvodní soud pro Prahu 2, která uvedla, že setrvává na závěrech obsažených v napadeném rozhodnutí tohoto soudu.

Městský soud v Praze, ač doloženě vyzván, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ústavní soud vyzval k vyjádření rovněž žalobkyni Komerční banku, a. s., jako vedlejší účastnici řízení. Dle jejího názoru není z ústavní stížnosti patrné, v čem stěžovatelka spařuje nerespektování rovnosti účastníků; stěžovatelce bylo usnesení o nařízení předběžného opatření řádně doručeno a měla možnost podat odvolání. Má za to, že se jí nedostalo v řízení žádné výhody, tím méně výhody, která by měla za následek nespravedlivé nebo nezákonné rozhodnutí. Pokud jde o intenzitu soudního zásahu do vlastnického práva stěžovatelky, žalobkyně namítla, že předběžným opatřením bylo zakázáno nemovitosti zcizit a věcněprávně zatížit. Stěžovatelka je tak oprávněna užívat nemovitosti všemi ostatními způsoby bez omezení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka vyvíjí jen minimální ekonomickou aktivitu, ve které není dle výnosů zjištěných na základě účetní závěrky pro rok 2007 úspěšná, je vydání daného předběžného opatření jedinou možnou obranou žalobkyně, jak zamezit ohrožení výkonu soudního rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadeného rozhodnutí, Ústavní soud k vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel a ani je stěžovatelce nezasílal k případné replice.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Ve shodě se svou ustálenou judikaturou Ústavní soud i v souvislosti s posuzovanou věcí zdůrazňuje, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž současně nelze případnou zjištěnou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především využitím procesních prostředků daných právním systémem České republiky. Ústavní soud tak v civilním řízení (ale nejen v něm) zpravidla posuzuje jeho soulad se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny, jehož se dovolává i stěžovatelka, v jeho celku, tj. v zásadě až po pravomocném skončení řízení. Jen výjimečně je předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, to však za podmínky, že současně je tímto rozhodnutím přímo a neodčinitelně zasahováno i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.

V posuzované ústavní stížnosti směřují námitky stěžovatelky proti rozhodnutí o předběžném opatření. Od této skutečnosti se pak odvíjí i další posuzování věci Ústavním soudem, přičemž obvykle podstatou takového přezkumu může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, spočívající nikoliv v posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, to je zásadně věcí obecných soudů, jak vyjadřuje Ústavní soud ve své ustálené judikatuře (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 158, str. 171), ale z pohledu toho, zda konkrétní rozhodnutí o nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole.

V souladu s § 74 a § 102 o. s. ř. lze nařídit předběžné opatření, je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. Fundamentálním smyslem předběžného opatření je ochrana toho, kdo o jeho vydání žádá, přičemž musí být respektována ústavní pravidla ochrany i toho, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy). Avšak ochrana toho, vůči komu předběžné opatření má směřovat, nemůže dosáhnout takové míry, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. Předběžná opatření jsou přitom opatřeními dočasnými, jejich trvání je omezeno a mohou být zrušena (§ 77 o. s. ř.).

Ve své praxi se Ústavní soud povahou předběžného opatření opakovaně zabýval a hodnotil jeho případný vliv na ústavně zaručená práva nebo svobody. Např. v nálezu ve věci sp. zn. I.ÚS 31/97 poukázal na to, že vlastnické právo požívá ochrany, jednou z jeho obsahových složek je nepochybně i možnost s věcí disponovat, avšak ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny nevylučuje omezení vlastnického práva tehdy, pokud by jeho výkon byl v rozporu s jinými hodnotami, jejichž ochranu čl. 11 Listiny garantuje.

Vzhledem k tomu, že výše citovaná ustanovení občanského soudního řádu obecně umožňují vydání předběžného opatření, má v takovém případě eventuální zásah do základních práv stěžovatelky zákonný poklad a - jak vyplývá z předložených rozhodnutí - byl vydán k tomu příslušným orgánem. Opačný výklad by vedl k závěru, že během řízení by nemohla být účastníku poskytnuta zaručená právní ochrana, kdyby se ukázala obava z ohrožení možného budoucího výkonu rozhodnutí. V tomto smyslu lze považovat interpretaci uvedených procesních pravidel obecnými soudy za ústavně konformní. Zákonná úprava postupu při vydávání zmíněného druhu předběžného opatření vyžaduje, aby navrhovatel soudu prokázal, že je zde obava z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí. Tato formulace nedokládá, že by navrhovatel musel prokázat, že skutečně výkon rozhodnutí ohrožen bude, nutno však osvědčit okolnosti, které svědčí o takové obavě.

V projednávané věci obecné soudy dospěly k závěru, aniž by vybočily z rámce výše vyložených názorů, že žalobkyně okolnosti svědčící o obavě, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, prokázala. Z obsahu napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy zvážily podmínky pro vydání předběžného rozhodnutí a uvedly důvody, na nichž je předběžné opatření založeno, nelze je tudíž označit za rozhodnutí svévolné. Z hlediska ústavněprávního přezkumu pak Ústavní soud připomíná, že se v projednávané věci mohl soustředit toliko k úsudku, zda nedošlo ze strany obecných soudů při hodnocení návrhu na vydání předběžného opatření ke zjevnému, resp. extrémnímu vybočení ze zákonných zásad, takové pochybení však v rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud neshledal. Za excesivní nelze považovat ani soudem odvolacím vyjádřený a stěžovatelkou kritizovaný názor, že stěžovatelčinou nově uplatněnou kompenzační námitkou se obecné soudy budou zabývat až v souvislosti s pokračujícím věcným projednáváním žaloby.

Namítané porušení práva na ochranu majetku a vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny pak v projednávaném případě nemůže obstát, neboť je zda stav, kdy k omezení vlastnického práva dochází ze zákonem stanovených podmínek.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2009


Stanislav Balík
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 506/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies