II. ÚS 96/09 - K výkladu pokračování v trestné činnosti dle § 68 odst. 3 písm. e) trestního řádu

17. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Ustanovení § 68 odst. 2 a § 68 odst. 3 písm. e) tr. řádu nelze vykládat izolovaně bez přihlédnutí ke všem konkrétním okolnostem jednotlivého případu a smyslu těchto ustanovení i smyslu ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu a § 68 odst. 1 tr. řádu, a je třeba zvážit i obecné ustanovení právního předpisu, především § 1 odst. 1 tr. řádu, který stanoví účel tohoto procesního předpisu.

Není porušením práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, obstojí-li napadené rozhodnutí ve shora uvedeném smyslu priority teleologického výkladu v testu proporcionality potud, že sleduje legitimní cíl a není dán jiný přiměřeně šetrný prostředek, kterým bylo možno tohoto cíle dosáhnout. V tomto testu obstojí i rozhodnutí, které v naznačeném duchu není opřeno pouze o formální výklad § 68 odst. 3 písm. e) tr. řádu, za situace, kdy hrozilo, že by stěžovatel mohl uskutečnit výhrůžky na adresu svých blízkých a že by se jeho agresivní chování vůči nim mohlo stupňovat, a tím mohl v trestné činnosti "pokračovat".

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 29.07.2009 sp. zn. II. ÚS 96/09)

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 17. července 2009 sp. zn. II. ÚS 96/09 ve věci ústavní stížnosti B. D. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 11 To 545/2008 ze dne 16. prosince 2008 o zamítnutí stěžovatelovy stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně a proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 0 Nt 768/2008-8 ze dne 30. listopadu 2008, jímž byl stěžovatel vzat do vazby, za účasti 1. Krajského soudu v Hradci Králové a 2. Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení.

Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.


Odůvodnění


Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. ledna 2009, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové. Tvrdí, že soudy svým postupem a ústavně nekonformním výkladem běžného práva porušily jeho právo garantované čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel namítá, že soud nemohl rozhodnout o jeho vzetí do vazby s odkazem na ustanovení § 68 odst. 2 tr. ř. a výjimka uvedená v ustanovení § 68 odst. 3 písm. e) tr. ř. se na jeho případ nevztahuje. Z judikatury Ústavního soudu (nálezy sp. zn. II. ÚS 317/04, sp. zn. I. ÚS 783/04, sp. zn. I. ÚS 98/05, sp. zn. I. ÚS 695/06 a sp. zn. IV. ÚS 1770/07 - všechny viz níže) vyvozuje, že tato výjimka dopadá pouze na situace, kdy obviněný pokračoval v trestné činnosti po zahájení trestního stíhání, nikoli předtím. Poukazuje na to, že po zahájení trestního stíhání v trestné činnosti nepokračoval, neboť byl krátce po incidentu zadržen a následně vzat do vazby. Má za to, že na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1770/07, které deklaruje zásadu, že zákonná vazba podle § 68 odst. 3 písm. e) tr. ř. je i vazba uvalená za skutek, který bezprostředně navazuje na předchozí, zvláště pak po několikáté opakovanou trestnou činnost, která obstojí v testu proporcionality, nelze v jeho konkrétní věci poukazovat. Má za to, že i přes jeho předchozí odsouzení nebyly splněny podmínky pro jeho vzetí do vazby, neboť se jednalo o první odsouzení a nelze z něj dovozovat, že má sklony k páchání trestné činnosti. V jeho případě jsou důvodem páchání evidentně méně závažné a méně společensky nebezpečné trestné činnosti psychické problémy spojené s neuspokojivými vztahy s rodiči. Popírá, že by důvodem zákazu vstupu do společného obydlí bylo fyzické napadení matky. Za této situace se mu jeví vzetí do vazby jako neadekvátní zásah do ústavně zaručeného práva na osobní svobodu, neodpovídající ústavně konformnímu výkladu pojmu "pokračoval", užitého v ustanovení § 68 odst. 3 písm. e) tr. ř.

K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení. Krajský soud v Hradci Králové sdělil, že rozhodnutí vycházelo z řádně zjištěných podkladů přípravného řízení, a odkázal na své závěry obsažené v napadeném usnesení, které považuje za správné. Rovněž Okresní soud v Hradci Králové bez dalšího poukázal na své rozhodnutí.

Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové i Okresní státní zastupitelství v Hradci Králové se postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdala.

Z obsahu spisového materiálu Policie České republiky č. j. ORHK-3617-43/TČ-2008-70 a č. j. ORHK-15355-20/ČJ-2008-12 a spisů Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 5 T 188/2008 a sp. zn. 0 Nt 768/2008, které si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Okresní soud v Hradci Králové uznal trestním příkazem ze dne 5. listopadu 2008 č. j. 5 T 188/2008-150 stěžovatele vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. a odsoudil ho za to k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Trestní příkaz nabyl právní moci dne 5. listopadu 2008. Dle skutkové věty se stěžovatel uvedeného činu dopustil tím, že dne 4. září 2008 v době kolem 22.00 hod v obci Převýšov po předchozím požití alkoholických nápojů v místě trvalého bydliště v rodinném domě č. p. 60 nejprve hrubými výrazy a výhrůžkami zabitím napadl svoji matku J. D., přičemž ji opakovaně uchopil pod krkem za oděv a nejméně jedenkrát ji udeřil do hlavy a dále nejméně jedenkrát udeřil do obličeje svou sestru Z. D., a současně jim vyhrožoval zmasakrováním a zabitím rodinných příslušníků, a poté, co poškozené ze strachu před stupňujícím se fyzickým útokem utekly do koupelny, za nimi přiběhl se zapalovačem a toaletním sprejem, který vystříkl z bezprostřední vzdálenosti na obličej matky a poté směs zapálil, když následně se oběma podařilo před plamenem utéct, stěžovatel zapálil oděvy zavěšené v koupelně, opakovaně vyhrožoval podpálením domu a zabitím, a v dalším agresivním jednání mu zabránil otec B. D. a přivolaná policejní hlídka, přičemž tímto jednáním vzbudil důvodnou obavu poškozených o život a zdraví.

Stěžovatel byl ve shora uvedené věci stíhán vazebně. O jeho vazbě bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. září 2008 sp. zn. 0 Nt 753/2008 z důvodů uvedených v § 67 písm. b) a c) tr. ř. Soud shledal, že omezení dané § 68 odst. 2 tr. ř. je v dané věci prolomeno v souladu s § 68 odst. 3 písm. e) tr. ř. tím, že stěžovatel pokračoval v trestné činnosti, pro kterou je stíhán, poté, co již proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro skutek ze dne 10. 5. 2008, ve kterém je spatřován jednak trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. vůči poškozenému bratranci mladšímu 15 let a jednak trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. (který měl spáchat tím, že úmyslně poškodil vstupní dveře rodinného domku svých rodičů, když přitom současně napadl svou matku, kterou udeřil pěstí do ruky). Z vazby byl po vydání trestního příkazu dne 5. listopadu 2008 propuštěn na svobodu.

Rozhodnutím Policie České republiky, Obvodního oddělení Chlumec nad Cidlinou, ze dne 27. listopadu 2008 č. j. ORHK-15355-4/ČJ-2008-12 byl stěžovateli zakázán podle § 21a odst. 2 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, vstup do společného obydlí v Převýšově č. p. 60, jakož i do bezprostředního okolí, tj. do veškerých budov a prostorů souvisejících s obývanou částí rodinného domu a jeho pozemku ohraničeného plotem, na dobu 10 dnů. Stalo se tak poté, co bylo oznámeno, že stěžovatel dne 24. listopadu 2008 slovně vulgárním způsobem nadával své matce a poté ji fyzicky napadl úderem pěstí do stehna a způsobil jí drobnou podlitinu.

Usnesením Policie České republiky, Služby kriminální policie a vyšetřování Hradec Králové, ze dne 29. listopadu 2008 č. j. ORHK-3617-16/TČ-2008-70 bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. e) tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., kterých se měl dopustit tím, že dne 28. listopadu 2008 kolem 18.50 hod. nejprve přelezl uzavřená a uzamčená vrata vedoucí na oplocený pozemek u domu č. p. 60 v obci Převýšov a vstoupil na daný pozemek, ačkoli mu bylo rozhodnutím o zákazu vstupu vydaným Obvodním oddělením Policie České republiky v Chlumci nad Cidlinou dne 27. listopadu 2008 podle § 21a odst. 2 zákona č. 283/1991 Sb. pod č. j. ORHK-15355/ČJ-2008-12, které si stěžovatel převzal téhož dne, na tento pozemek po dobu 10 dnů zakázáno vstupovat, a následně na dvorku před domem slovně vyhrožoval svému otci, že ho zničí a rozmlátí jejich dům, čímž v něm vzbudil důvodnou obavu z uskutečnění těchto výhružek, a poté daný pozemek sám urychleně opustil.

Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 2008 napadeným ústavní stížností byl stěžovatel podle § 68 odst. 1 a odst. 3 písm. e) tr. ř. z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. ř. vzat do vazby. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel se útoků proti osobám blízkým dopouští opakovaně, a proto soud není vázán omezeními podle § 68 odst. 2 tr. ř. Vyšel ze zjištění, že v průběhu posledního měsíce byl za tyto své útoky odsouzen, následně mu byl zakázán vstup do společného obydlí pro další útoky a poté se jich opětovně dopustil. Dle jeho názoru dosud shromážděné skutečnosti a důkazy nasvědčující tomu, že se staly skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, tyto skutky mají všechny znaky uvedených trestných činů a je dáno důvodné podezření, že se jich dopustil stěžovatel.

Stížnost stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové druhým napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Konstatoval, že soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění, pokud jde o důvodnost trestního stíhání stěžovatele, a dospěl i ke správnému závěru stran důvodů vazby, neboť stěžovatel páchá závažnou trestnou činnost podobného charakteru opakovaně, a navíc krátce poté, co byl za takové protiprávní jednání již postižen. Z tohoto pohledu proto nelze ani důvodně vyloučit jeho případnou další recidivu.

Dotazem na Okresní soud v Hradci Králové Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl na základě příkazu ze dne 31. března 2009 propuštěn z vazby na svobodu.

Po přezkoumání obsahu vyžádaného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatel namítá, že u něj nebyly splněny podmínky pro vzetí do vazby podle ustanovení § 68 odst. 3 písm. e) tr. ř., neboť po zahájení trestního stíhání v trestné činnosti nepokračoval a k jeho předchozímu jednání nelze přihlížet. Dle něj obecné soudy provedly ústavně nekonformní výklad pojmu "pokračoval" užitého v uvedeném ustanovení.

Ústavní soud v reakci na námitky stěžovatele zvažoval, zda napadený výklad jednoduchého (podústavního) práva nevykazuje znaky protiústavnosti, tedy zda není natolik extrémní, že by vybočoval ze zásad zakotvených v hlavě páté Listiny.

Z pohledu jednoduchého práva na předmětnou věc dopadají ustanovení § 68 odst. 2 a § 68 odst. 3 písm. e) tr. ř.

Podle § 68 odst. 2 tr. ř. nelze vzít do vazby obviněného, který je stíhán pro úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje dva roky a v případě nedbalostních trestných činů tři roky. Výjimky z tohoto ustanovení jsou upraveny v § 68 odst. 3 písm. a) až e) tr. ř. U stěžovatele měl být dán důvod uvedený pod písm. e), tedy že by pokračoval v trestné činnosti, pro niž je stíhán.

Právní teorie označuje za sporné, zda lze pod pojem "pokračování v trestné činnosti, pro niž je obviněný stíhán" zahrnout i zpětnost v podobě recidivy. Převažuje výklad, podle něhož tento důvod je možno uplatnit jen v probíhajícím trestním řízení, a že nelze tento důvod vztahovat k případům recidivy, tedy k případům, kdy je zahájeno trestní stíhání proti obviněnému, který byl v minulosti odsouzen pro podobnou trestnou činnost, nicméně v rámci již probíhajícího nového trestního řízení se dopustil znovu jednání předpokládaného v tomto ustanovení.

Na druhé straně právní teorie v případě, kdy pachatel bezprostředně po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody navázal dalším trestným činem na předchozí trestnou činnost, byť za ni byl již odsouzen, zvláště když se tato situace již opakuje poněkolikáté, připouští, že z hlediska teologického výkladu jde také o případ pokračování v trestné činnosti, pro niž je stíhán (teleologický výklad zdůrazňuje smysl a funkci zákona, kterým je třeba proti takovýmto obviněným vazebně zasáhnout a tím jim zabránit v pokračování nebo v opakování trestné činnosti (srov. P. Šámal a kolektiv: Trestní řád, komentář - díl I., páté vydání, 2005, str. 481).

K interpretaci ustanovení § 68 odst. 2 a § 68 odst. 3 písm. e) tr. ř. se vyslovil rovněž Ústavní soud.

V nálezech sp. zn. I. ÚS 98/05 (N 229/39 SbNU 437) a sp. zn. I. ÚS 783/04 (N 140/42 SbNU 133) Ústavní soud vyšel ze zásady ústavně konformního výkladu a restriktivní, příp. doslovné interpretace trestního práva spolu s akceptací i výkladu rozšiřujícího, ale pouze nezmění-li se v "analogii k tíži pachatele". Vzhledem ke shora uvedenému, zejména s ohledem na nutnost restriktivního výkladu trestněprávních norem omezujících osobní svobodu, dospěl v daných nálezech k závěru, že pojem "pokračoval" užitý v ustanovení § 68 odst. 3 písm. e) tr. ř. je nutné interpretovat restriktivně, tzn., že dopadá pouze na situace, kdy obviněný pokračoval v trestné činnosti po zahájení trestního stíhání. Výklad opačný dle soudu zakládá porušení základního práva obviněného podle čl. 8 odst. 5 Listiny. Důvod vazby podle § 68 odst. 3 písm. e) tr. ř. dle Ústavního soudu nelze vztahovat ani na případy zahájení trestního stíhání proti obviněnému, který byl v minulosti odsouzen pro stejnou trestnou činnost [srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 317/04 (N 124/34 SbNU 275), sp. zn. I. ÚS 98/05 (viz výše)].

V nálezu sp. zn. I. ÚS 695/06 (N 63/45 SbNU 69) Ústavní soud shora uvedený závěr potvrdil a vyslovil názor, že z ustanovení § 68 odst. 3 písm. e) tr. ř. vyplývá nutnost brát v úvahu při rozhodování o vazbě jen takové pokračování trestné činnosti, které následuje po zahájení trestního stíhání, a z hlediska uvedených ústavněprávních zásad není možné tyto hranice překračovat. V konfrontaci s argumentací obecných soudů v dané věci Ústavní soud dále svoji úvodní tezi rozvinul a doplnil. Konstatoval, že obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily konkrétními okolnostmi případu a nutností zvažovat při výkladu trestněprávních norem nejen práva obviněného, ale též potřebu ochrany osob trestnou činností ohrožených a postižených. Ztotožnil se s jejich tvrzením, dle něhož nemohly zintenzivňující se hrozbě pouze nečinně přihlížet; připomenul ale požadavek proporcionality, který se prolíná celou ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Pro daný případ pak dospěl k závěru, že vazba uvalená na stěžovatele v testu proporcionality neobstojí, neboť, byť sledovala legitimní cíl, nepředstavovala přiměřeně šetrný prostředek, kterým bylo možno tohoto cíle dosáhnout.

Výše uvedené závěry shrnul Ústavní soud v nálezu ze dne 1. listopadu 2007 sp. zn. IV. ÚS 1770/07 (N 181/47 SbNU 391). Vyvodil z nich, že judikatura Ústavního soudu je při interpretaci a aplikaci ustanovení § 68 odst. 3 písm. e) tr. ř. ve vazbě na ustanovení § 68 odst. 2 tr. ř. vedena prioritou teleologického výkladu jednoduchého práva, zásadou restriktivního výkladu trestněprocesních norem omezujících základní práva a svobody a dále principem proporcionality. V tomto nálezu dospěl k závěru, že pojem "pokračoval" užitý zákonodárcem v § 68 odst. 3 písm. e) tr. ř. dopadá proto pouze na situace, kdy obviněný pokračoval v trestné činnosti po zahájení trestního stíhání, a nikoli před zahájením stíhání, ledaže vazba uvalená podle uvedeného zákonného ustanovení na obviněného za skutek bezprostředně navazující na předchozí, zvláště pak po několikáté opakovanou trestnou činnost, obstojí v testu proporcionality, neboť sleduje legitimní cíl, a není dán jiný přiměřeně šetrný prostředek, kterým bylo možno tohoto cíle dosáhnout. Pro daný případ uzavřel, že vazba uvalená na stěžovatele obviněného ze spáchání trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit ve lhůtě podmíněného odsouzení za stejnou trestnou činnost, s ohledem na zjištěné okolnosti (kriminální minulost stěžovatele - zvlášť nebezpečného recidivisty, který má výrazné sklony k páchání násilné trestné činnosti) v testu proporcionality obstála.

V souladu se závěry shora citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 1770/07 se tedy Ústavní soud dále zabýval tím, zda v nyní posuzované věci byly uvedené maximy aplikace ustanovení § 68 odst. 3 písm. e) tr. ř. dodrženy.

Jak vyplývá z obsahu vyžádaného spisového materiálu, stěžovatel se ataků vůči tělesné integritě svých blízkých dopustil opakovaně přinejmenším od počátku roku 2008, kdy objektem jeho útoků jsou zejména jeho rodiče (ale také sestra a bratranec). Nyní stíhané trestné činnosti se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení pro typově stejnou trestnou činnost, a to pouhé tři týdny poté, co první odsuzující rozhodnutí nabylo právní moci a co byl propuštěn z vazby na svobodu. Současně je stíhán pro další trestný čin spočívající v zásahu do tělesné integrity druhé osoby, a to trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit sexuálním zneužíváním svého bratrance. I v tomto případě není sporu o tom, že jde o trestnou činnost téže povahy (srov. P. Šámal a kolektiv: Trestní řád, Komentář - díl I., 5. vydání 2005, str. 459). Úkony trestního řízení byly zároveň zahájeny i pro trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., jehož součástí bylo též fyzické napadení stěžovatelovy matky, avšak vzhledem k tomu, že trestní stíhání pro tento trestný čin je možné jen se souhlasem poškozené a ten nebyl dán, není stěžovatel pro tento trestný čin stíhán. I bez přihlédnutí k posledně uvedenému činu lze konstatovat, že stěžovatelovy útoky nejsou ojedinělým excesem menší společenské nebezpečnosti, jak uvádí v ústavní stížnosti.

Z uvedeného je zřejmé, že uvalení vazby na stěžovatele bylo v dané chvíli jediným a zcela přiměřeným prostředkem pro to, aby mu bylo zabráněno v pokračování v trestné činnosti, pro kterou je stíhán, a nepochybně sledovalo i legitimní cíl - osobní bezpečnost poškozených, kteří již dříve byli opakovaně vystaveni typově stejnému protiprávnímu jednání stěžovatele. Uvedeného účelu vazby přitom nelze dosáhnout jinými mírnějšími opatřeními předpokládanými trestním řádem. Jednak nelze pominout, že stěžovatel již byl pro obdobné jednání v nedávné době vazebně stíhán, a přes své sliby se stejné trestné činnosti dopustil opětovně, a to ve velmi krátké době po svém propuštění na svobodu. Mírnější opatření se však rovněž minulo účinkem, neboť i po vydání zákazu vstupu stěžovatele do společného obydlí s poškozenými ve smyslu § 21a odst. 2 zákona č. 283/1991 Sb. (poté, co krátce po propuštění z vazby opětovně fyzicky napadl svou matku) stěžovatel tento zákaz porušil a v útocích na své blízké pokračoval. Orgánům činným v trestním řízení nelze ani vytýkat, že neprovedly zkrácené řízení ve smyslu § 179a tr. ř. a že zvolily formu přípravného řízení. Ta je potřebná mj. s ohledem na nutnost vyšetření jeho duševního stavu, neboť stěžovatel byl v minulosti hospitalizován na psychiatrické klinice a nyní se hájí tím, že důvodem páchání této trestné činnosti jsou jeho psychické problémy.

Ustanovení § 68 odst. 2 a § 68 odst. 3 písm. e) tr. ř. nelze vykládat izolovaně bez přihlédnutí ke všem konkrétním okolnostem jednotlivého případu a smyslu těchto ustanovení i smyslu ustanovení § 67 písm. c) tr. ř. a § 68 odst. 1 tr. ř., a je třeba vážit i obecná ustanovení právního předpisu, především § 1 odst. 1 tr. ř., který stanoví účel tohoto procesního předpisu. V daném případě by při formální aplikaci ustanovení § 68 odst. 3 písm. e) tr. ř. hrozilo, že by stěžovatel mohl uskutečnit výhružky, které adresoval svým blízkým, a že by se jeho agresivní jednání vůči nim stupňovalo.

Stížnostnímu soudu sice lze vytknout, že své rozhodnutí odůvodnil pouze obecně a odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil, toto rozhodnutí však nelze posuzovat izolovaně. S přihlédnutím k ústavně konformnímu odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně lze dojít k závěru, že obecné soudy uvedené maximy aplikace ustanovení § 68 odst. 3 písm. e) tr. ř. akceptovaly.

Ústavní soud tedy neshledal porušení ústavních záruk osobní svobody stěžovatele ani jeho práva na spravedlivý proces. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nedůvodnou zamítnout.


Odlišné stanovisko soudce Jiřího Nykodýma

S většinovým rozhodnutím senátu nesouhlasím z následujících důvodů.

Musím připomenout, že tentýž senát Ústavního soudu se ústavně souladnou interpretací § 68 odst. 3 písm. e) trestního řádu zabýval závazným způsobem jako první v nálezu sp. zn. II. ÚS 198/04 ze dne 20. května 2004 (N 73/33 SbNU 225), a tehdy dospěl k závěru: "Zákonné důvody, pro něž může být kdokoliv postupem orgánů státu omezen na osobní svobodě, je nutné vždy vykládat restriktivně. Pouze zákonem, a nikoliv jeho výkladem, lze rozšířit důvody pro omezení osobní svobody. To je odůvodněno jednak přednostní a nezastupitelnou hodnotou práva každého na osobní svobodu, a dále tím, že omezení osobní svobody vazbou v trestním řízení má vždy povahu předběžného opatření k umožnění provedení řádného a spravedlivého trestního řízení, a nikoliv převážně povahu preventivní a vůbec povahu satisfakční či represivní. Vzhledem k tomu, že ze zákonného ustanovení [§ 68 odst. 3 písm. e) trestního řádu] vyplývá nutnost brát v úvahu při rozhodování o vazbě jen takové pokračování trestné činnosti, které následuje po zahájení trestního stíhání, není z hlediska shora uvedených ústavněprávních zásad možné tyto hranice překračovat.". Tento nález nebyl v nyní posuzované věci ani vzpomenut, přestože v něm obsažený právní názor byl pak převzat v nálezech sp. zn. II. ÚS 317/04 (N 124/34 SbNU 275), sp. zn. I. ÚS 98/05 (N 229/39 SbNU 437), sp. zn. I. ÚS 783/04 (N 140/42 SbNU 133) a sp. zn. I. ÚS 695/06 (N 63/45 SbNU 69). Za podstatné považuji, že je v uvedených nálezech kladen důraz na nutnost restriktivního výkladu předmětného zákonného ustanovení, a to právě s ohledem na skutečnost, že se jedná o zásah do práva na osobní svobodu.

Nyní přijatý nález se od shora uvedené ustálené rozhodovací činnosti odchyluje a naopak se plně opírá o právní názor obsažený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1770/07 ze dne 1. listopadu 2007 (viz výše). Ten byl vydán, na rozdíl od nyní přijatého nálezu, v extrémním skutkovém případě, jak dále rozvedu. Ona extremní situace snad byla způsobilá odůvodnit postup a rozhodnutí, i když mám stále za to, že důvod k uvalení vazby je nutno shledávat vždy jen v zákoně, a nikoliv v jeho výkladu. Byl to tedy zákonodárce, a nikoliv Ústavní soud, kdo měl při přijetí zákona č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím, domyslet dopad § 68 odst. 3 písm. e) trestního řádu do dané problematiky a eventuálně jej upravit. To se ale nestalo a Ústavní soud není a nikdy nebyl v pozici "pozitivního zákonodárce", aby tuto nečinnost při trvajícím jasném úmyslu legislativy takřka bezprostředně doplnil.

V případě sp. zn. IV. ÚS 1770/07 "šlo o smutný případ jedné z extrémních forem domácího násilí, majícího charakter jednání ohrožujícího život, zdraví, jakož i v neposlední řadě (zejména a především) důstojnost jedinečné a svébytné lidské bytosti" (Hanuš, L.: K extremním případům domácího násilí in Trestněprávní revue 2007, 12: 355), neboť v něm byl obviněný stíhán, protože "v místě svého bydliště přiložil své manželce na krk nůž se slovy, že jí uřízne hlavu, poté ji vláčel po podlaze obývacího pokoje, a následně tři dny poté ji chytil za obě ruce a po zádech ji hodil do koupelny se slovy, že je škoda, že si nerozbila hlavu, že poté by ji hodil na hnůj ...", přičemž bylo obecnými soudy na základě údajů z trestního rejstříku zjištěno, že obviněný je osobou, která má výrazné sklony k páchání násilné trestné činnosti.

V nyní posuzovaném případě byl stěžovatel v minulosti odsouzen jen jednou. Pokud jde o trestný čin násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 trestního zákona, je stíhán pro skutek, jehož se po přeskočení plotu k domu vůči svému otci dopustil verbálně. V žádném případě proto nemohu souhlasit s tím, že jde nyní o extrémní případ domácího násilí, jako v případě řešeném v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1770/07. Přičemž když se srovná skutek, pro nějž byl odsouzen (str. 2 nálezu), skutek pro nějž byl vykázán z domu (str. 3 nálezu), a nyní posuzovaný skutek, tak je z toho evidentní určitý posun, jenž popírá, že by se předchozí odsouzení a následný zákaz vstupu do společného obydlí minulo účinkem, jak se nyní uvádí (str. 6 nálezu).

K argumentaci trestním stíháním pro trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 trestního zákona poznamenávám, že trestní řízení v této věci bylo zahájeno ještě před tím, než bylo zahájeno předchozí trestní stíhání pro trestný čin násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci, pro který byl stěžovatel v době uvalení vazby v nyní posuzovaném případě již pravomocně odsouzen. Přitom trestní řízení ohledně trestného činu podle § 242 odst. 1 trestního zákona v téže době ještě nebylo skončeno. Trestný čin pohlavního zneužívání je trestným činem proti lidské důstojnosti a již jen proto jej lze jen s velikým nadhledem označit za trestný čin téže povahy jako trestný čin násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci, který je trestným činem hrubě narušujícím občanské soužití. Obojího si byly patrně vědomy i oba obecné soudy. Soud prvního stupně totiž okolnost trestního stíhání stěžovatele pro trestný čin pohlavního zneužívání (uvedenou v návrhu na vzetí do vazby) do svých úvah o aplikaci § 68 odst. 3 písm. e) trestního řádu bez vysvětlení nezahrnul a stížnostní soud se konkrétně důvody aplikace tohoto zákonného ustanovení nezabýval.

Pro závěr, že v daném případě bylo nutné přistoupit k teleologickému výkladu trestního řádu, aby se zabránilo v opakování trestného činu násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci, nesvědčí ani argumentace, že nebylo možné provést zkrácené přípravné řízení pro potřebu znaleckého zkoumání duševního stavu stěžovatele. Byly totiž zcela pominuty skutečnosti, které vyplývají z vyžádaných spisů. Nyní vytýkaný skutek byl spáchán 28. listopadu 2008. Skutek, v němž byl shledán stejný trestný čin a pro nějž byl stěžovatel odsouzen dříve, byl spáchán 4. září 2008. V trestním stíhání, které bylo vedeno pro skutek spáchaný dne 4. září 2008, bylo provedeno znalecké zkoumání duševního stavu stěžovatele a dne 12. října 2008 byl znalkyní MUDr. J. V. vypracován znalecký posudek. S odstupem necelých dvou měsíců se zdravotní stav stěžovatele zcela jistě nezměnil natolik, aby to odůvodnilo provedení materiálně a časově náročného nového znaleckého zkoumání a tím současně vyloučilo možnost provést proti stěžovateli řízení ve zkráceném režimu.


Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 96/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies