II. ÚS 488/09

17. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. Františkem Severinem, advokátem, se sídlem v Brně, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomoucí č. j. 14 Cmo 90/2008-138 ze dne 17. prosince 2008 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 42 Cm 94/2004-68 ze dne 8. ledna 2008, za účasti 1) Vrchního soudu v Olomouci a 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti SUPRA, a. s. v likvidaci, se sídlem Revoluční 1082/8, Praha, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 3. března 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž byl rozsudkem soudu prvého stupně vůči stěžovateli ponechán v celém rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz vydaný Krajským soudem v Brně dne 27. února 2004 pod č. j. 42 Sm 660/2003-31, jímž bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejší účastnici řízení směnečný peníz 370.813 Kč s příslušenstvím, a rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání stěžovatele potvrzen rozsudek soudu prvého stupně. Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozsudky obecných soudů byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.

2. V ústavní stížnosti je obsáhle rekapitulována geneze zajištění závazku ze smlouvy o úvěru, kterou uzavřela dne 28. března 1995 obchodní společnost CAMA, spol. s r. o., (jejímž byl stěžovatel jednatelem a společníkem) s Agrobankou Praha, a. s., až k vystavení vlastní blankosměnky stěžovatelem dne 10. února 1998. K ní byla téhož dne uzavřena dohoda o způsobu vyplnění blankosměnky, v níž se obchodní společnost CAMA, spol. s r. o., zavázala uhradit zbytek dluhu první splátkou 40.000 Kč do 31. března 1998, a druhou splátkou zahrnující eventuální zbytek dluhu do 30. června 1998. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla následně 26. března 2002 postoupena vedlejší účastnici řízení.

3. Stěžovatel soudům obou stupňů vytýká, že se nevypořádaly s jeho argumenty. Nevzaly v potaz skutečnost, že blankosměnka nebyla vyplněna vedlejší účastnicí, nýbrž obchodní společností EC Group, a. s., kterou vedlejší účastnice řízení nezmocnila výslovně k vyplnění blankosměnky. Nedošlo tedy k vyplnění blankosměnky, ale k neoprávněné změně jejího textu, v důsledku čehož vyplňovací oprávnění zaniklo. Soudy také nevzaly v potaz okolnosti vyplnění blankosměnky, ani vůli stran jednoznačně projevenou v dohodě o způsobu vyplnění blankosměnky. Z ní je nepochybné, že předmětná blankosměnka sloužila výlučně pouze jako zajišťovací instrument, nutně tedy musí souviset s nadřazeným primárním závazkovým vztahem, který zajišťuje. Jestliže tedy nebyl směnkou zajišťovaný dluh uhrazen ve lhůtě splatnosti, mohl kdykoliv dnem následujícím věřitel (eventuálně postupník) blankosměnku vyplnit s právními následky. Z hlediska právní jistoty nelze přisvědčit názoru soudů obou stupňů, že mohl vedlejší účastník lege artis blankosměnku vyplnit v říjnu 2003 a tím znovu resuscitovat již promlčenou pohledávku. Zajišťovací instrument nemůže ani cum grano salis „přežít“ o 5,5 roku pohledávku samotnou. S ohledem na neurčitost údaje v článku II. odst. (3) bod 2. dohody o způsobu vyplněni blankosměnky je také jakákoliv vyplňovaná částka převyšující 40.000 Kč absolutně neplatná, což dopadá zcela na vrub remitenta, který dohodu vypracoval. Vyplněním neexistující sumy byla blankosměnka znehodnocena a pozbyla eventuální právní relevanci. Soudům tedy vytýká, že nerespektovaly dostatečně autonomii vůle smluvních stran, neboť připouští-li text smlouvy dvojí výklad, je třeba ji v pochybnostech vykládat k tíži strany, která rozporných výrazů použila v jednání jako první, nikoliv tedy stěžovatele. Odvolává se přitom na právní názory obsažené v nálezech sp. zn. I. ÚS 167/04 (N 70/33 SbNU 197) a sp. zn. I. ÚS 437/02 (N 110/31 SbNU 3), s tím, že předmětnými rozhodnutími byl vytvářen dvojí právní řád - směnečný a obecný, pro což nelze nalézt oporu. Byla tedy narušena důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, a tím tedy zasaženo do fungování materiálního právního státu.

4. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv, chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod, chráněných ústavním pořádkem (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Ústavní soud přitom již v minulosti vymezil podmínky, kdy nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Jedná se o případy konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva. (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69) Co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, byly vyčleněny případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). V posuzovaném případě se o exces v žádném případě nejedná.

5. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že se obecné soudy obou stupňů nevypořádaly meritorně s jeho námitkou neurčitosti dohody o způsobu vyplnění blankosměnky v části, která se týkala výše směnečné sumy, a dále s námitkou, že blankosměnku vyplnila namísto vedlejší účastnice řízení obchodní společnost EC Group, a. s., tedy neoprávněná osoba. S oběma námitkami se totiž vypořádal jen odvolací soud a to procesně. Vyšel z toho, že obě tyto námitky byly vzneseny zcela nově až v odvolání, a proto k nim v souladu s principem koncentrace řízení (§ 175 odst. 4 občanského soudního řádu) vůbec nemohl přihlížet (str. 4 rozsudku). V ústavní stížnosti stěžovatel vůbec nebrojí proti východisku odvolacího soudu, tedy že uvedené námitky byly vzneseny opožděně. Soud prvého stupně v narativní části rozsudku uvedené námitky vůbec neuvedl. Lze proto vycházet z toho, že východisko odvolacího soudu odpovídá skutečnosti, a proto byl jeho postup ústavně souladný, neboť se jednalo o předvídatelný postup v souladu s procesním předpisem. Z toho také plyne, že ve vztahu k těmto námitkám stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“)], a proto jsou s ohledem na princip subsidiarity v řízení o ústavní stížnosti nepřípustné.

6. Naopak nelze souhlasit se stěžovatelem, pokud tvrdí, že se obecné soudy nevypořádaly s námitkou, že předmětná směnka zajišťovala pohledávku, která byla v době vydání rozsudků obecných soudů již promlčena. S touto námitkou se totiž obecné soudy vypořádaly podrobně a přesvědčivě. Odkázaly na ustálenou rozhodovací činnost obecných soudů v této věci, reprezentovanou rozsudky Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 Cmo 274/2004 ze dne 18. října 2004 (SbNS 2005, 8: 392 – č. 71) a sp. zn. 12 Cmo 228/2005 (Obchodní právo 2007, 6: 27). Soud prvého stupně vyšel z toho, že v dohodě bylo uvedeno právo na vyplnění data splatnosti směnky bez dalšího a dospěl k závěru, že tedy bylo možné doplnit datum splatnosti na jakýkoliv den, který následoval po dni splatnosti kauzální pohledávky (str. 6 rozsudku). Odvolací soud vedle toho vyšel ze skutečnosti, že aktivní legitimace k uplatnění směnky u soudu v daném případě vyplývá z převodních účinků směnky, k nimž došlo indosamentem. Na to navázal argumentem, že předmětem sporu není zaplacení dluhu ze smlouvy o úvěru, nýbrž zaplacení směnky a nelze proto s úspěchem namítat promlčení dluhu z úvěrové smlouvy, neboť o tento dluh se nejedná. Směnka přitom není akcesorickým a subsidiárním zajišťovacím institutem, jako např. ručení nebo zástava, ale směnečný závazek je zcela samostatným závazkem, a proto se právo ze směnky též promlčuje samostatně. Směnečný dlužník může přitom vznášet jen takové kauzální námitky, které mu umožňuje vznést směnečná dohoda. Vznesená námitka však oporu v dohodě o způsobu vyplnění blankosměnky nemá. Uzavřel tedy, že případné promlčení kauzálního závazku nemá žádný vliv na platební povinnost ze směnky a nijak se nedotýká běhu promlčecí lhůty směnečného nároku (str. 5 rozsudku) .

7. Aplikace podústavního práva byla tedy s ohledem na předchozí ustálenou rozhodovací činnost obecných soudů předvídatelná a i jinak odpovídá argumentace obecných soudů podstatě institutu směnky, coby „přísného“ cenného papíru, na čemž nic nemohla změnit dohoda o způsobu vyplnění blankosměnky. Nad rámec toho je možné dodat, že promlčením závazek nezaniká, jak se mylně domnívá stěžovatel, a proto je možné jej nadále platně splnit, aniž by se jednalo o bezdůvodné obohacení. Promlčení způsobuje jen to, že pokud se jej dlužník dovolal, nelze právo věřiteli přiznat. V každém případě lze však považovat za ústavně souladný závěr obecných soudů, že se v daném případě nejednalo o pohledávku ze smlouvy o úvěru, ale o zcela samostatnou pohledávku ze směnky, která byla kauzálně uplatnitelná jen v souladu s dohodou o způsobu vyplnění blankosměnky. V žádném případě tedy nelze souhlasit s argumentem stěžovatele, že obecné soudy nerespektovaly autonomii vůle stran dohody o způsobu vyplnění blankosměnky, ani že podaly takový výklad podústavního práva, který by v konečném důsledku zasahoval do ústavně garantovaných základních práv a svobod.

8. Ze shora vyložených důvodů tedy Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona a zčásti jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2009

Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 488/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies