III. ÚS 939/09

17. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 17. července 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti MUDr. J. Z., právně zastoupeného JUDr. Petrem Kalenským, advokátem se sídlem v Praze 2, Hálkova 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 11. 2007 sp. zn. 9 T 220/2007, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2008 sp. zn. 6 To 74/2008 a proti postupu orgánů činných v trestním řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 220/2007, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 4. 2009 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví napadená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Postup orgánů činných v trestním řízení měl být v rozporu s článkem 2 odst. 4 Ústavy ČR a článkem 2 odst. 3 Listiny.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák, jehož se měl dopustit skutkem popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku vůči své bývalé manželce v rámci partnerského konfliktu. Za uvedený trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, přičemž výkon takto uloženého trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Bylo též rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.

Proti rozhodnutí soudu prvého stupně podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením sp. zn. 6 To 74/2008 ze dne 2. 7. 2008 tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že trestní řízení předcházející napadeným rozhodnutím probíhalo v rozporu se základními procesními zásadami. Policie ČR dle názoru stěžovatele manipulovala s listinnými důkazy, přičemž některé důležité dokumenty se ztratily z trestního spisu, ještě dříve než došlo k zahájení trestního stíhání. Důkazy, které soud považoval za rozhodující pro posouzení otázky viny, totiž znalecké posudky, byly dle mínění stěžovatele zajištěny a provedeny v rozporu s trestním řádem. Tato tvrzení stěžovatel dokládá obsáhlou argumentací skutkového rázu.

V trestní věci stěžovatele bylo rovněž podáno dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. ledna 2009 sp. zn. 3 Tdo 1532/2008 tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu o mimořádném opravném prostředku stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti toliko konstatuje a odvozuje od jeho doručení běh lhůty k podání ústavní stížnosti. V záhlaví ústavní stížnosti stěžovatel jako napadená rozhodnutí však výslovně označil toliko rozsudek soudu nalézacího a usnesení soudu odvolacího a dále paušálně brojil proti "postupu orgánů činných v trestním řízení", čímž má stěžovatel dle své argumentace na mysli především postup Policie ČR v přípravném řízení. V petitu (závěrečném návrhu) ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby doslova: "Ústavní soud výše uvedené rozsudky zrušil". Vzhledem k výslovnému označení napadených rozhodnutí i vzhledem k tomu, že odůvodnění ústavní stížnosti neobsahuje žádnou argumentaci či námitku vůči rozhodnutí dovolacího soudu, nezbývá než konstatovat, že stěžovatel rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání projednávaným návrhem nenapadl. Tato skutečnost má pro řízení o ústavní stížnosti zcela zásadní význam. Platí totiž, že Ústavní soud je vázán petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.

Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Dle ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Lhůtu k podání ústavní stížnosti nemůže Ústavní soud prodloužit ani prominout, neboť jde o lhůtu kogentní. Ústavní soud zároveň připomíná, že pokud jde o zachování lhůty proti rozhodnutí dovolacího soudu ve smyslu ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, toto ustanovení míří především na tzv. nenárokové dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, které je přípustné, jen pokud Nejvyšší soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce význam.

Ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu tak představuje výjimku z pravidla, plynoucího z podmínky vyčerpání všech procesních prostředků, podle nějž je povinností stěžovatele napadnout ústavní stížností vždy to rozhodnutí, jímž bylo o posledním procesním prostředku k ochraně práva rozhodnuto. Stěžovatel totiž již nemůže podat ústavní stížnost jen proti předchozímu rozhodnutí (když ne z jiného důvodu, tak proto, že mu mezitím uplynula lhůta) a ochrany svého práva se může dovolávat jen tím, že zpochybní závěr o nepřípustnosti mimořádného opravného prostředku, kterým bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumáváno věcně (tj. rozhodnutí, jímž byl mimořádný opravný prostředek zamítnut nebo odmítnut pro zjevnou neopodstatněnost nebo z jiných kvazimeritorních důvodů. Blíže viz Wagnerová, E.; Dostál, M.; Langášek, T.; Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI, 2007, str. 340 či usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06, III. ÚS 2461/07, III. ÚS 2601/07, dostupná v internetové databázi NALUS).

S ohledem na výše uvedené je v projednávané věci tudíž nutné zdůraznit, že dovolání v trestním řízení (§ 265a a násl. tr. ř.) není vždy posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Bylo-li dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, nestalo se tak pro nepřípustnost ,,z důvodů závisejících na uvážení" dovolacího soudu, nýbrž z jiných důvodů, které na uvážení nezávisejí. Proto v tomto případě neplatí (srov. znění výše citovaného ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího. Dobrodiní ustanovení § 74 odst. 4 tohoto zákona se zde neuplatní, neboť ,,mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje" nebyl ,,odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení".

S ohledem na výše uvedené musel Ústavní soud na projednávanou ústavní stížnost hledět jako na ,,návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem", neboť běh této lhůty se odvíjí od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, k němuž (dle vyžádaných fotokopií doručenek ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 9 T 220/2007) došlo dne 16. 9. 2008, zatímco projednávaná ústavní stížnost byla k poštovní přepravě podána dne 14. 4. 2009.

K uvedenému lze ještě poznamenat, že pokud by se stěžovatel domníval, že k porušení jeho ústavně chráněných práv nebo svobod došlo rozhodnutím dovolacího soudu, musel by v petitu ústavní stížnosti napadnout též rozhodnutí dovolacího soudu (což v tomto případě neučinil). Ústavní soud je zásadně vázán petitem ústavní stížnosti a nemůže podrobovat ústavněprávnímu přezkumu taková rozhodnutí, která nejsou stěžovatelem napadena. Naopak, pokud by se stěžovatel domníval, že rozhodnutím prvoinstančního a druhoinstančního soudu došlo k porušení jeho ústavně chráněných práv nebo svobod, avšak vytýkané vady nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. řádu, bylo jeho právem podat ústavní stížnost již proti rozhodnutí druhoinstančního soudu. V takovém případě totiž posledním procesním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), bylo již odvolání.

S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako opožděnou [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2009


Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 939/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies