II. ÚS 1419/09

17. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky M. B., zastoupené JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 181, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2007 č. j. 13 Co 221/2007-153 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 31. 1. 2007 č. j. 6 C 204/2005-123, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 6. 2009, která a i v ostatním splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení jejích ústavně zaručených práv plynoucího z čl. 2 odst. 4 a čl. 90 Ústavy, a čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jak stěžovatelka uvedla ve své ústavní stížnosti, u Okresního soudu v Klatovech bez její účasti probíhá řízení podle části páté o. s. ř., jehož předmětem je změna vlastnického práva a zřízení věcných břemen k nemovitostem, jejichž je spoluvlastnicí a které má zapsány v katastru nemovitostí. Z tohoto důvodu proto stěžovatelka uplatnila ve smyslu § 91a o. s. ř. tzv. hlavní intervenci žalobou, v níž se domáhala, aby bylo vysloveno, že žalobce v původním řízení není oprávněn uplatňovat nárok na změnu vlastnického práva a na zřízení věcných břemen k předmětným nemovitostem a je povinen vzít zpět návrh k tomu směřující, a dále se domáhala určení povinnosti všech účastníků původního řízení strpět její práva jako vlastníka předmětných nemovitostí a zdržet se jakýchkoli rušivých zásahů do nich. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dovozuje, že pokud obecné soudy nezajistily ochranu jejího vlastnického práva a její žalobě nevyhověly, porušily její výše uvedená základní práva zaručená ústavním pořádkem.

Z připojených rozhodnutí Ústavní soud dále zjistil, že stěžovatelka dovozovala svůj nárok uplatněný uvedenou žalobou z toho, že na základě darovací smlouvy ze dne 6. 4. 2005 nabyla vlastnické právo k ideální polovině pozemků, které byly vydány jejímu manželovi O. B. na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu v Klatovech ze dne 29. 3. 2005 č. j. PÚ 3460/92 H2 135/2005 z titulu restitučního nároku. Toto rozhodnutí bylo napadeno společností Pragochem, spol. s r. o., v řízení vedeném u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 124/2005. Tato společnost se proti celkem čtyřem žalovaným - Ministerstvu zemědělství (Pozemkovému úřadu v Klatovech), O. B., společnosti Plzeňské dopravní podniky, a. s. a Pozemkovému fondu ČR - domáhala podle části páté hlavy I. až IV. o. s. ř. změny rozhodnutí tak, že restituční nárok O. B. na vydání označených pozemků se zamítá, případně aby bylo doplněno o zřízení věcného břemene stavby na předmětných pozemcích a o věcné břemeno přístupu a příjezdu.

Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 31. 1. 2007 č. j. 6 C 204/2005-123 shora uvedenou žalobu stěžovatelky zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že o hlavní intervenci jde tehdy, jestliže na právo nebo na věc, která je předmětem probíhajícího řízení, si činí zcela nebo z části nárok třetí osoba, která sice není účastníkem tohoto řízení, avšak se domnívá, že hmotné právo k předmětu tohoto řízení nehovoří pro žádného z účastníků, ale v její prospěch a současně třetí osoba svůj nárok k předmětu probíhajícího řízení uplatňuje samostatnou žalobou proti všem účastníkům. Nadto podotkl, že nárok hlavního interventa může být odvozován pouze z hmotného práva (nikoliv jen procesního) a petit takové žaloby by měl obsahovat také konečné řešení sporné otázky a měl by být stejný vůči všem žalovaným. Okresní soud proto dospěl k závěru, že pokud se stěžovatelka domáhá vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že žalovaný není oprávněn uplatňovat nárok na změnu vlastnického práva a zřízení věcných břemen, pak by takové rozhodnutí bylo v rozporu s právem na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny, jehož aplikace nemůže být soudem vyloučena. Ani návrh stěžovatelky, kterým se domáhala určení povinnosti všem žalovaným strpět její vlastnická práva a nezasahovat do nich, dle okresního soudu neřeší otázku projednávanou v probíhajícím řízení, ve kterém byla podána žaloba proti rozhodnutí správního orgánu. Navíc je zřejmé, že za zásah do vlastnického práva nelze považovat podání žaloby.

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2007 č. j. 13 Co 221/2007-153 byl k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvého stupně potvrzen. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvého stupně a dodal, že už formální důvody spočívající v tom, že žalobní petit musí být uplatněn stejně proti všem účastníkům řízení, pokud má být žaloba z hlavní intervence úspěšná, vylučuje úspěch stěžovatelky v rozsahu prvního žalobního návrhu, který směřovala pouze proti společnosti Pragochem, spol. s r. o. Rovněž se ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně ohledně druhého žalobního návrhu, když jím není řešen základ nároku intervenovaného sporu (tedy zda je dán restituční nárok O. B. na vydání označených pozemků, ani zda mají být ve smyslu restitučních zákonů zřízena věcná břemena), a nemůže mu být tedy vyhověno.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 3. 2009 č. j. 28 Cdo 1042/2008-184 tak, že jej z odkazem na svoji ustálenou judikaturu odmítl, neboť neshledal žádné důvody pro závěr o zásadním právním významu rozsudku odvolacího soudu.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví (srov. čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním zákonným ustanovením. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by jejich postup byl natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti (srov. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, nález č. 98).

Z ústavní stížnosti je na první pohled zřejmé, že argumentace stěžovatelky nepřináší do posuzované věci nic nového a zcela postrádá ústavně právní rozměr. Stěžovatelka od Ústavního soudu zřejmě očekává, že přehodnotí skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž obecné soudy dospěly, čímž však staví tento soud do role další soudní instance, která mu ovšem s ohledem na shora uvedené meze ústavněprávního přezkumu nepřísluší.

Ústavní soud sice ve své judikatuře výslovně zdůrazňuje, že při posuzování ústavnosti postupu orgánů veřejné moci je vázán pouze petitem návrhu a nikoliv již jeho odůvodněním, čímž se otevírá možnost ústavněprávního přezkumu i z jiných hledisek, než v ústavní stížnosti předestřených (kupř. sp. zn. I. ÚS 129/99, I. ÚS 424/2000, I. ÚS 603/2000, II. ÚS 242/98, II. ÚS 305/99, II. ÚS 182/01, IV. ÚS 525/01, IV. ÚS 98/03 a další), z uvedeného však neplyne závěr, dle něhož navrhovatele v řízení o ústavní stížnosti nezatěžuje břemeno tvrzení (srov. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 7/03 per analogiam, sp. zn. IV. ÚS 188/04, IV. ÚS 430/05). Brojí-li totiž stěžovatel proti výroku, resp. obsahu rozhodnutí či (procesnímu) postupu orgánů veřejné moci, je nezbytné přesně v ústavní stížnosti označit nejen napadené rozhodnutí, nýbrž, má-li být ústavní stížnost smysluplného projednání schopná, alespoň v nezbytném rozsahu předložit i z pohledu stěžovatele relevantní tvrzení, jimiž je namítaná protiústavnost založena (srov. IV. ÚS 563/06).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla výčet ustanovení Listiny a Ústavy, která měla být podle jejího mínění porušena ve vztahu k napadeným rozhodnutím, což však nelze považovat za ústavněprávní argumentaci (srov. II. ÚS 632/06, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 43, usn. č. 12).

Ústavní soud musí na tomto místě připomenout, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem přezkumným. Bylo především na stěžovatelce, aby Ústavnímu soudu nabídla konkretizovanou, ústavně podloženou argumentaci, z níž by vyplývalo, že právě ta která námitka či tvrzení byly pro výsledek řízení klíčovými a obecné soudy je ve svém rozhodnutí nezohlednily, případně, v čem spatřuje výklad a aplikaci ustanovení § 91a o. s. ř. provedenou obecnými soudy za vadnou. Stěžovatelka tak však neučinila. Nicméně ani po podrobném seznámení se s obsahem předložených rozhodnutí nelze obecným soudům z ústavněprávního hlediska cokoli vytknout.

Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávaném případě obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. O protiústavní výklad (a aplikaci) jde tehdy, je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. V dané věci však výklad podaný obecnými soudy není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základnu a právní závěry, k nimž obecné soudy dospěly přesvědčivě a řádně odůvodnily v souladu s ustanovením § 157 o. s. ř. Rovněž s námitkami stěžovatelky se řádně vypořádaly.

Ústavní soud na tomto místě podotýká, že právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jeho porušení ani porušení dalších namítaných ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky Ústavní soud neshledal.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2009


Stanislav Balík
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1419/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies