II. ÚS 3013/07

17. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Přívozská 6, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2007 č. j. 21 Cdo 2687/2006-117 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 2. 2006 č. j. 16 Co 328/2005-89, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 11. 2007, která i v ostatním splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení jeho ústavně zaručených práv plynoucího z čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 1, 3, 28 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu ve Frýdku - Místku sp. zn. 17 C 26/2004, z něhož zjistil následující:

Stěžovatel se žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 50.320,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 6,5% od 1. 4. 2002 do zaplacení s odůvodněním, že od 1. 1 2001 je u žalované zaměstnán jako mistr údržby a že dne 27. 3. 2001 uzavřel se žalovanou smlouvu o mzdě na částku 16.900,- Kč měsíčně (včetně veškerých příplatků), kterou mu žalovaná bezdůvodně snížila. Stěžovatel se proto domáhal doplacení mzdy za období od října 2001 do února 2002, jež v celkové částce činila 34.706,- Kč. Vzhledem k tomu, že byl stěžovatel žalovanou od 28. 2. 2002 z organizačních důvodů propuštěn, požadoval žalobou rovněž doplatek odstupného ve výši 15.614,- Kč, neboť žalovaná v důsledku protiprávního snížení mzdy stěžovatele nesprávně zjistila jeho průměrný výdělek.

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 2. 6. 2005 č. j. 17 C 26/2004-57 uložil žalované společnosti Beskydské pily a. s., se sídlem v Ostravici 292 (dále jen "žalovaná"), povinnost zaplatit stěžovateli částku 49.566,- Kč s úrokem z prodlení 6,5% od 1. 4. 2002 do zaplacení a co do částky 754,- Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že za situace ke dni vystavení mzdového výměru ze dne 1. 1. 2001 neexistoval u žalované mzdový předpis, je nutno ve smyslu § 4 odst. 3 zák. o mzdě projevy vůle účastníků ve vztahu k mzdovému výměru ze dne 1. 1. 2001 hodnotit jako návrh mzdy ze strany žalované, který stěžovatel svým podpisem dne 27. 3. 2001 akceptoval, čímž došlo k uzavření smlouvy o mzdě. Jestliže stěžovatel neodsouhlasil nový mzdový výměr ze dne 28. 6. 2001, pak mezi účastníky nedošlo k dohodě o mzdě, jak bylo žalovanou navrženo, a žalovaná tedy byla povinna nadále vyplácet stěžovateli smluvně stanovenou mzdu v částce 16.900,- Kč, kterou nebyla oprávněna jednostranně změnit.

K odvolání žalované změnil Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 2. 2006 č. j. 16 Co 328/2005-89 rozsudek soudu prvého stupně tak, že se žaloba o zaplacení částky 49.566,- Kč s příslušenstvím zamítá. Jak uvedl, nesjednají-li si účastníci pracovního poměru mzdu v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě nebo v kolektivní smlouvě, může ji ve výši, která nesmí být nižší než minimální mzda, stanovit a následně rovněž změnit zaměstnavatel svým jednostranným úkonem (§ 18 odst. zák. o mzdě), nikoli tedy pouze na základě vnitřního mzdového předpisu. Výkladem projevu vůle obsaženého ve mzdovém výměru ze dne 1. 1. 2001 dospěl k závěru, že za situace, kdy zákon o mzdě rozlišuje pojmy "sjednání" a "stanovení" mzdy a kdy žalovaná (stejně jako její právní předchůdce v předcházejících mzdových výměrech) výslovně uvedla, že stěžovateli se stanoví mzda, svědčí použité slovní vyjádření samo o sobě poměrně jednoznačně o tom, že skutečným záměrem žalované bylo změnit jednostranně stanovenou měsíční mzdu podle mzdového výměru ze dne 1. 4. 2000 ve výši 16.640,- Kč, a to s účinností od 1. 1. 2001 do budoucna ve výši 16.900,- Kč měsíčně, nikoliv navrhnout stěžovateli uzavření jiné smlouvy o mzdě ve smyslu § 4 odst. 3 zák. o mzdě. Samotné tvrzení stěžovatele, že mzdový výměr ze dne 1. 1. 2001 považoval za návrh dohody o mzdě, nebyl dle odvolacího soudu dostatečným důvodem k takovému výkladu projevu vůle, pokud je v rozporu s významem jasného slovního vyjádření, které žalovaná ve mzdovém výměru použila. Rovněž z písemné formulace u podpisu stěžovatele na mzdovém výměru, jež zněla "převzal dne", je zřejmé, že stěžovatel pouze ztvrzoval převzetí jednostranného písemného opatření stěžovatele. Výše uvedenému závěru dle odvolacího soudu rovněž nasvědčovala skutečnost, že žalovaná otázku výše mzdy neprojednávala s jednotlivými zaměstnanci, ale pouze s příslušným odborovým orgánem a zaměstnance s podmínkami poskytování mzdy seznámila tak, že jim mzdové výměry oproti podpisu předala.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 6. 9. 2007 č. j. 21 Cdo 2687/2006-117 tak, že dovolání zamítl poté, co dospěl k závěru, že posouzení věci odvolacím soudem je správné, neboť ve věci bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvodu cokoli měnit.

Stěžovatel napadl shora uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě projednávanou ústavní stížností, v níž v podstatě zopakoval svoji argumentaci z předchozího řízení. Dle jeho názoru z provedeného dokazování nelze učinit jiný závěr než ten, že měl se žalovanou sjednanou mzdu na základě mzdového výměru ze dne 1. 1. 2001, který byl návrhem mzdy ze strany zaměstnavatele a který akceptoval, čímž byla mzda sjednána ve smyslu § 4 odst. 3 zák. o mzdě. Takto smluvně sjednanou mzdu nebyla žalovaná oprávněna jednostranně změnit od 1. 7. 2001, neboť mzda byla již sjednána a za tohoto stavu nelze volit ze strany zaměstnavatele postup podle § 18 zák. o mzdě. Proto se stěžovatel domnívá, že právní závěr odvolacího a dovolacího soudu o oprávněnosti žalované jednostranně změnit (snížit) stěžovateli mzdu je v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, a proto v rozporu s právem na spravedlivý proces. Současně stěžovatel namítá, že tentýž odvolací soud rozhodl ve svém předcházejícím rozhodnutí o jeho další žalobě o doplatek mzdy za jiné období diametrálně odlišným způsobem, čímž nebylo naplněno jeho legitimní očekávání a porušen princip rovnosti v právech.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 321/03).

Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí obecných soudů a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené v zásadě opakují argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly. Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V reakci na námitky stěžovatele zvažoval Ústavní soud tedy pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal, a to ani v rozhodnutí dovolacího soudu, které stěžovatel napadá v podstatě ze stejných důvodů jako rozhodnutí soudu odvolacího. Krajský soud v Ostravě se povahou právního úkonu - v daném případě mzdovým výměrem ze dne 1. 1. 2001 - zabýval v odůvodnění svého rozsudku a vyčerpávajícím způsobem objasnil, proč se jedná o jednostranný právní úkon žalované, který byla oprávněna také následně jednostranně změnit. Právní názor, který ve věci odvolací soud zaujal a jehož správnost byla potvrzena dovolacím soudem, má oporu v podrobně zjištěném skutkovém stavu a argumentace stěžovatele při polemice s jeho právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva.

K poukazu stěžovatele na odlišné rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 7. 2003 čj. 16 Co 149/2003-109 je třeba na prvém místě podotknout, že ústavní stížností napadené právní závěry odvolacího soudu byly věcně projednány a s poukazem na "již ustálenou" judikaturu potvrzeny dovolacím soudem, jehož úkolem je sjednocování interpretace jednoduchého práva. Vzhledem k tomu, že se Ústavní soud s výkladem obecných soudů v projednávané věci ztotožnil, nemůže proto tato okolnost sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2009


Stanislav Balík
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 3013/07, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies