III. ÚS 2556/07 - Právo na soudní přezkum rozhodnutí o prominutí daně dle § 55a daňového řádu

22. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Rozhodnutí finančního úřadu, jímž nebylo vyhověno žádosti daňového subjektu o prominutí daňového příslušenství, vydané podle § 55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, je přezkoumatelné ve správním soudnictví, a naopak se neuplatní důvod nepřípustnosti podané žaloby ve smyslu § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Byla-li žaloba proti rozhodnutí správního orgánu přesto odmítnuta, a stalo se tak i v rozporu s již ustavenou soudní praxí, představuje takové rozhodnutí porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, a ve svém důsledku též dotčení v základním právu podle čl. 11 odst. 1 Listiny. To platí přesto, že ustanovení § 55a daňového řádu je právní normou, která zahrnuje kombinaci neurčitého právního pojmu a správního uvážení, a žádost, aby daň či daňové příslušenství byly prominuty, nemá nárokovou základnu.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 29.07.2009 sp. zn. III. ÚS 2556/07)

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy - ze dne 22. července 2009 sp. zn. III. ÚS 2556/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky REPOS - Montáže, s. r. o., se sídlem v Jablonci nad Nisou, Růžová 13, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2007 č. j. 7 Afs 15/2007-76, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu odmítajícímu stěžovatelčinu správní žalobu proti rozhodnutí finančního orgánu o prominutí daňového penále v nižší než požadované výši, za účasti vedlejšího účastníka Finančního úřadu v Jablonci nad Nisou, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Podhorská 2.

Výrok

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2007 č. j. 7 Afs 15/2007-76 se zrušuje.


Odůvodnění


Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušil v záhlaví označený rozsudek, jímž Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost podanou proti usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby proti rozhodnutí správního orgánu.

Rozhodnutím Finančního úřadu v Jablonci nad Nisou ze dne 6. 2. 2006 č. j. 14063/06/187910/6242 bylo k žádosti stěžovatelky o prominutí příslušenství daně (daňového penále) v celkové výši 134 622 Kč podle § 55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, prominuto daňové penále za prodlení s úhradou daně (jen) v částce 40 386 Kč.

Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí správního orgánu Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 25. 10. 2006 č. j. 59 Ca 55/2006-40 odmítl jako nepřípustnou [§ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. V odůvodnění uvedl, že rozhodnutí o prominutí příslušenství daně podle § 55a daňového řádu, založené na "absolutní volné úvaze" správního orgánu, není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., a nemůže být tudíž předmětem soudního přezkumu; žalobce (daňový subjekt) nemá na požadované prominutí příslušenství daně právní nárok, a není (proto) ani nositelem subjektivního veřejného práva, jemuž soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu.

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 7. 2007 č. j. 7 Afs 15/2007-76 kasační stížnost zamítl. Vycházel z úsudku, že napadené rozhodnutí správního orgánu se sice vyznačuje formálními znaky rozhodnutí, jímž bylo rozhodováno o právech a povinnostech stěžovatelky, avšak jedná se "pouze o úkon správního orgánu, jehož vydání je, v mezích zákonného zmocnění ..., výlučnou kompetencí ... správního orgánu", a stěžovatelce "nesvědčí nárok na vydání rozhodnutí ..., kterým by muselo být její žádosti vyhověno". Ku podpoře tohoto názoru kasační soud odkázal na právní závěry, podávající se zejména z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 49/04 ze dne 16. 3. 2006 (N 62/40 SbNU 607), usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 39/99 a též i usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Ca 96/2003 (publ. pod č. 95 ve Sbírce rozhodnutí NSS č. 2/2004).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti se závěry obecných soudů, zejména pak Nejvyššího správního soudu, nesouhlasí a poukazuje na jiná jeho rozhodnutí (zde sp. zn. 6 A 69/2000, sp. zn. 2 Afs 159/2005), v nichž soud k rozhodnutím o prominutí daně podle § 55a daňového řádu naopak vyslovil, že jejich soudní přezkum vyloučen není. Má za to, že judikatura, na niž bylo Nejvyšším správním soudem v napadeném rozhodnutí odkazováno, byla již "překonána" jeho vlastní rozhodovací praxí, a pakliže se (v jejím případě) hodlal od nyní obecně přijímaného právního názoru odchýlit, byl povinen věc v souladu s § 17 s. ř. s. postoupit k rozhodnutí rozšířenému senátu. Tím, že tak neučinil, zatížil podle stěžovatelky rozhodnutí procesní vadou, jež mohla mít za následek jeho nezákonnost, a současně porušil i její právo na zákonného soudce, neboť ve věci měl rozhodovat právě rozšířený senát (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 613/06 - viz níže). K nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 49/04, na který oba soudy ve svých rozhodnutích odkázaly, stěžovatelka připomíná, že závěr o "absolutním vyloučení" soudního přezkumu se z něj nepodává; z úvah, jež netvořily "tzv. nosnou část odůvodnění" a byly vysloveny jen obiter dictum, naopak dovozuje, že "se může soudní přezkum uplatnit, pokud by správní orgán při svém rozhodování překročil rámec, který mu pro jeho absolutní volnou úvahu dává ústavní pořádek".

Podle vyjádření, které k ústavní stížnosti podal Nejvyšší správní soud, svědčí jím uplatněnému právnímu názoru jednak sama dikce ustanovení § 55a daňového řádu, jakož i závěry, jež se podávají z odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 49/04. Oprávněnou neshledává ani námitku, že při rozhodování ve věci mělo být postupováno podle § 17 s. ř. s. a věc předložena k rozhodnutí rozšířenému senátu, neboť "právním názorem" ve smyslu tohoto ustanovení shledává pouze ten, jenž má zavazující účinek, resp. o nějž se přímo opírá výrok rozhodnutí (ratio decidendi), a nikoliv "právní mínění soudem jen mimochodem a nadbytečně (obiter) projevené", jak se prý stalo právě v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 69/2000; ke stejnému závěru pak lze dospět i ohledně obdobného právního závěru vysloveného v rozsudku tohoto soudu sp. zn. 2 Afs 159/2005, neboť i zde byl jiný názor vyjádřen "nad rámec stížnostní argumentace" rozhodné pro posouzení věci.

Vedlejší účastník (Finanční úřad v Jablonci nad Nisou) sdělil, že k ústavní stížnosti vyjádření podávat nemíní.

V replice podané k vyjádření Nejvyššího správního soudu stěžovatelka setrvává na dříve vyjádřených názorech o soudní přezkoumatelnosti rozhodnutí podle § 55a daňového řádu a oproti argumentaci Nejvyššího správního soudu právní úpravou § 55a odst. 4 tohoto zákona staví jeho vlastní interpretaci, opírající se o další (v replice citovaná) rozhodnutí téhož soudu. Obšírně též oponuje výkladu pojmu "právní názor" ve smyslu ustanovení § 17 s. ř. s., a uzavírá, že "pro určení, zda se jedná o právní názor, není relevantní vztah ke znění výroku rozhodnutí, nýbrž skutečnost, zda se jedná o jednoznačně vyjádřenou interpretaci právní normy" (usnesení rozšířeného senátu sp. zn. 9 Afs 86/2007), a tak tomu bylo právě v případě odkazovaného rozhodnutí sp. zn. 6 A 69/2000 či sp. zn. 2 Afs 159/2005 (resp. i sp. zn. 2 Afs 207/2005).

Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustil (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení (zde soudním řízení správním), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Posledně uvedené vystupuje do popředí, jestliže se rozhodná námitka stěžovatelky - hodnocená v ústavněprávní rovině - nemůže spojovat s ničím jiným než s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), což činí tvrzením, že obecné soudy v rozporu s procesními pravidly označily za nepřípustnou její žalobu proti rozhodnutí správního orgánu s tím, že rozhodnutí o prominutí příslušenství daně podle § 55a daňového řádu není (zásadně) rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., a nemůže být tudíž předmětem soudního přezkumu. V dané věci jde tak především o to, zda obecné soudy svým výkladem § 65 s. ř. s. ve spojení s § 55a daňového řádu nezaložily nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepřípustně nezasáhly do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména pak těmi, na které se stěžovatelka výslovně odvolala.

Podstatné přitom je, že posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska vymezení rozhodné materie, jakož i otevřeného zásadního výkladového sporu, zcela identifikuje se stížnostmi, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to jmenovitě rozhodnutími ze dne 22. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 103/06 (ve SbNU nepublikované usnesení), usnesením sp. zn. IV. ÚS 2323/07 ze dne 13. 11. 2007 (U 11/47 SbNU 1047), a ve SbNU nepublikovanými usneseními ze dne 17. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1136/08 a ze dne 17. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 398/09. To je totiž relevantní potud, že zde vyslovené právní závěry k otázce přípustnosti soudního přezkumu rozhodnutí o prominutí daně (jejího příslušenství) se uplatní i ve věci nyní posuzované, jelikož není důvodu se zde od nich jakkoliv odchýlit.

Ústavní soud - stejně jako v rozhodnutí III. ÚS 103/06 - tak předně připomíná, že zákonná úprava správního soudnictví účinná do 31. 12. 2002 vylučovala ze soudního přezkumu také "rozhodnutí o žádostech na plnění, na něž není nárok" [§ 248 odst. 2 písm. i) o. s. ř.], což se týkalo též rozhodnutí o žádosti o prominutí předepsané daně (§ 248 o. s. ř., přílohou A). Z této právní úpravy proto vycházel Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí sp. zn. 6 A 39/99, jež ke své argumentaci užil posléze (v napadeném rozhodnutí) i Nejvyšší správní soud. Soudní řád správní však úpravu obdobnou zmiňovanému ustanovení § 248 odst. 2 písm. i) o. s. ř. a jeho příloze A již nepřevzal a přezkum rozhodnutí správního orgánu založených na "správním uvážení" (srov. § 78 odst. 1 s. ř. s.) výslovně ze soudního přezkumu nevylučuje (srov. § 70 s. ř. s.).

Východiskem pro posouzení toho, jaké úkony mají povahu úkonů podřaditelných režimu ochrany ve správním soudnictví, jsou zejména ustanovení § 2, 4 a 65 s. ř. s.

Ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva a povinnosti, může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, eventuálně vyslovení jeho nicotnosti (§ 65 odst. 1 s. ř. s.). Žalobu proti rozhodnutí správního orgánu může podat i ten účastník řízení před správním orgánem, jemuž se nedostalo rozhodnutí podle § 65 odst. 1 s. ř. s., avšak tvrdí, že byl postupem správního orgánu krácen na právech, jež mu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí (§ 65 odst. 2 s. ř. s.).

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005 č. j. 6 A 69/2000-55 "kompetenční výluky - včetně určení, zda úkon je či není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s. [srov. § 70 písm. a) s. ř. s.] - představují meze subjektivního veřejného práva na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a při jejich používání musí být proto šetřeno jejich podstaty a smyslu a nesmějí být zneužívány k jiným účelům, než pro který byla stanovena (čl. 4 odst. 4 Listiny). Z toho vyplývá jednoznačný požadavek, podle něhož kompetenční výluky nelze interpretovat extenzivně, ale restriktivně, přičemž v pochybnostech o tom, zda určitý úkon může být předmětem přezkumu či nikoliv, je vždy zapotřebí se přiklonit k závěru, že jej přezkoumat lze. Procesní právo ostatně nemá klást účastníkům řízení překážky (nemá být formalistické), ale má poskytovat spravedlivou ochranu jejich subjektivním právům".

Povinnost zaplatit daň nebo její příslušenství, která za splnění zákonem předepsaných podmínek stíhá daňového dlužníka, představuje - a to bez jakýchkoliv pochybností - zásah do jeho majetkové sféry, neboť se tím jeho majetek snižuje o částku, kterou bude povinen zaplatit; jde tedy nejen o zásah do jeho vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, nýbrž současně i o zásah do práva na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Tato majetková újma může být odvrácena prominutím daně nebo jejího příslušenství podle § 55a daňového řádu (resp. i prominutím daňového nedoplatku podle § 65 téhož předpisu), z čehož lze dovodit, že se rozhodnutí o žádosti o prominutí daně nebo jejího příslušenství dotýká subjektivní povinnosti daňového dlužníka.

Vyhovění žádosti daňového dlužníka o prominutí daně (jejího příslušenství) spočívá zásadně na správním uvážení správního orgánu, jímž je Ministerstvo financí, a v případech vymezených vyhláškou č. 299/1993 Sb., kterou se zmocňují územní finanční orgány k promíjení příslušenství daně, ve znění pozdějších předpisů, i finanční úřady.

Dřívější soudní praxe, identifikující se závěrem, že rozhodnutí o prominutí daně, jež jsou založená na absolutní volné úvaze správního orgánu, a zákonem není založen nárok na poskytnutí této výhody (úlevy), soudnímu přezkumu nepodléhají (jelikož zde není veřejného subjektivního práva, na němž by mohl být účastník zamítavým rozhodnutím správního orgánu zkrácen), byla již dříve samotnými obecnými soudy překonána (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 159/2005 ze dne 22. 2. 2007). Kupříkladu v usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 3. 2005 sp. zn. 6 A 25/2002 - v souvislosti s posuzováním přípustnosti soudního přezkumu žádosti o udělení státního občanství - vyjádřil Nejvyšší správní soud názor, že "i rozhodnutí závisící pouze na volné úvaze správního orgánu lze přezkoumat ve správním soudnictví". Jinak by podle tohoto názoru nemohl soud přezkoumat, zda správní orgán nepřekročil meze správního uvážení (každá diskrece má své meze, neboť jinak by šlo o libovůli) či zda je nezneužil, a zda rozhodnutí předcházel řádný a spravedlivý proces; tím by byl zúžen rozsah přezkumu správního uvážení i oproti § 78 odst. 1 s. ř. s.

To pak logicky platí i o ustanovení § 55a daňového řádu, upravujícího prominutí daně či jejího příslušenství, jež je právní normou, která zahrnuje kombinaci neurčitého právního pojmu a správního uvážení; neurčitý právní pojem, zde představovaný "důvody nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů" a "důvodem odstranění tvrdosti" nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí na posouzení v každém jednotlivém případě. Zákonodárce tím vytváří prostor veřejné správě, aby zhodnotila, zda konkrétní situace je neurčitému právnímu pojmu podřaditelná či nikoli, přičemž s existencí určitého skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný možný právní následek; je pak právě na uvážení správního orgánu - ve stanovených mezích - takový následek určit, jmenovitě zda žádosti daňového dlužníka vyhovět a daň či její příslušenství prominout. Právě dodržení těchto mezí - správního uvážení či jejich zneužití - však ve správním soudnictví přezkoumatelné je, jak ostatně plyne výslovně z ustanovení § 78 odst. 1 s. ř. s.; je zde totiž oprávnění účastníka řízení požadovat, aby rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno v řádném řízení vymezeném normami hmotného i procesního ("daňového") práva a s vyloučením případné svévole. Právo na řádný proces je proto tím veřejným subjektivním procesním právem, jež by mohlo být dotčeno, resp. porušeno a jehož ochrany se lze u soudu dovolat, i když zde subjektivní právo na poskytnutí posuzované úlevy není.

Samy obecné soudy rozhodující ve správním soudnictví, potažmo Nejvyšší správní soud, jehož judikatura se rozhodným způsobem podílí na sjednocování rozhodování správních soudů (§ 12 s. ř. s.), přitom soudní přezkum i zde již reálně připustily; v rozhodnutí ze dne 27. 6. 2006 sp. zn. 2 Afs 207/2005 Nejvyšší správní soud dal najevo, že tato otázka je "v poslední době judikaturou řešena odlišným způsobem od minulosti, a to ve prospěch širších možností soudního přezkumu", a to se posléze - co do přípustnosti soudního přezkumu rozhodnutí jmenovitě podle § 55a daňového řádu - odrazilo v dalších rozhodnutích, kupříkladu ze dne 18. 10. 2006 sp. zn. 2 Afs 4/2006, ze dne 22. 2. 2007 sp. zn. 2 Afs 159/2005 či ze dne 31. 7. 2007 sp. zn. 8 Afs 127/2005 (jakož i v celé řadě dalších, dostupných na www.nssoud.cz).

Ve věci sp. zn. 2 Afs 4/2006 Nejvyšší správní soud uvedl:

"V prvé řadě je rozhodné, že soud odmítl žalobu proto, že jí bylo napadeno rozhodnutí vydané podle § 55a daňového řádu, které považuje za vyloučené ze soudního přezkumu.

Podle ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s. se může ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti. S ohledem na použitou legislativní zkratku lze dovodit, že za rozhodnutí ve smyslu citovaného ustanovení lze považovat pouze takové úkony správního orgánu, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti. Ustanovení § 70 písm. a) s. ř. s. stanoví, že ze soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony správního orgánu, jež nejsou rozhodnutími; na tom nic nemění skutečnost, že z formálního hlediska rozhodnutími nepochybně jsou, pouze však nejsou takovými rozhodnutími, která zakládají žalobní legitimaci podle § 65 odst. 1 s. ř. s.

Daňový řád upravuje možnost podat proti rozhodnutí správce daně řádné opravné prostředky (část čtvrtá, § 48 a násl.) a tzv. "mimořádné opravné prostředky" (část pátá, § 54 a násl.), mezi něž zákon zařadil i prominutí daně podle § 55a tohoto zákona. Není rozhodné, že prominutí daně není typickým mimořádným opravným prostředkem. V tomto řízení ministerstvo může daň zcela nebo částečně prominout z důvodů nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů nebo u příslušenství z důvodů odstranění tvrdosti. Předmětem tohoto řízení je tedy posouzení skutečností jiných, než které vedly k vyměření daně, a nelze tak říci, že by v něm opakovaně byla posuzována správnost vyměření daně, a že by tak byla otevřena cesta k opakovanému soudnímu přezkumu stejných skutečností, jako byly či mohly být zkoumány k žalobě proti rozhodnutí o vyměření daně. Současně pak jsou stanoveny určité nové podmínky, za nichž lze žádosti vyhovět. Nejedná se tedy o dobrodiní rozhodujícího orgánu, které by spočívalo na jeho ničím nelimitované úvaze. K tomu je třeba poukázat na právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 30. 11. 2005 č. j. 6 A 69/2000-55, že rozhodnutí závisející na diskreci správního orgánu (mj. i rozhodnutí o prominutí daně podle § 55a daňového řádu) je přezkoumatelné co do dodržení předepsaného procesního postupu a dodržení mezí správního uvážení (rozhodnutí je dostupné na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud ani v této věci nemá důvod se od tohoto názoru odchýlit. Již z tohoto hlediska usnesení městského soudu neobstojí.".

Je tedy namístě - oproti názoru, který Nejvyšší správní soud vyslovil v nyní posuzované věci - uzavřít, že stěžovatelkou napadené správní rozhodnutí je přezkoumatelné ve správním soudnictví, pročež se naopak důvod nepřípustnosti podané žaloby ve smyslu § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. neprosadí.

Zjevný výkladový a aplikační exces představuje porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny) a k takové situaci - jak bylo doloženo - v řízení před správními soudy vskutku došlo. Toto vybočení z očekávatelných standardů soudní praxe, již rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zahrnuje, ač situováno primárně do roviny zákonnosti, nabývá i očividný rozměr ústavněprávní, a to právě ve smyslu odepření přístupu k soudu.

K namítané povinnosti rozhodujícího senátu Nejvyššího správního soudu předložit věc k posouzení rozšířenému senátu tohoto soudu ve smyslu § 17 s. ř. s. se pak připomíná zejména právní závěr, jež se podává z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 613/06 ze dne 18. 4. 2007 (N 68/45 SbNU 107), podle něhož je "změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů ... jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána. Dokonce i kdyby takovéto procedury nebyly pro uvedené případy pozitivním právem zakotveny, nic by to neměnilo na povinnosti soudů přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí nezbytně by mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak.".

Řečené se zjevuje významně v nyní posuzované věci, kdy spornou právní otázkou, jež by měla být předmětem posouzení ve smyslu § 17 odst. 1 s. ř. s., je právě přípustnost soudního přezkumu správního rozhodnutí (zde podle § 55a daňového řádu), a tím i působnost správního soudnictví vůbec. Je přitom zřejmé, že právní názor vyslovený zejména v rozhodnutí sp. zn. 6 A 69/2000, byť na něm rozhodovací výrok přímo nespočíval (srov. Vopálka, Mikule, Šimůnková, Šolín : Soudní řád správní, komentář, C. H. Beck, 1. vydání 2004, str. 28-29), se stal determinujícím pro budoucí rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu ve věcech obdobných, v nichž bylo "ve hře" právě diskreční oprávnění správního orgánu, resp. možnosti jeho soudního přezkumu. Už tato okolnost činí ze závěru vysloveného v předmětné věci otázku zásadního významu, jež je podtržena tím, že ústavní stížností napadené "negativní" rozhodnutí založilo stav omezení (vyloučení) práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny.

Nedosti na tom; platí totiž, že již před vydáním nyní napadeného rozhodnutí se Nejvyšší správní soud vyslovil k přípustnosti žaloby proti rozhodnutí podle § 55a daňového řádu jednoznačně ("pozitivně") ve výše citovaném rozhodnutí ze dne 18. 10. 2006 sp. zn. 2 Afs 4/2005 a zde vyjádřený právní názor byl jedním z těch, na nichž tamní rozhodovací výrok spočíval již zcela zjevně.

Mínil-li tedy Nejvyšší správní soud v dané věci uplatnit právní názor odlišný od toho, jenž byl vysloven v jiných (předchozích) rozhodnutích téhož soudu, byl postup podle § 17 odst. 1 s. ř. s. zde nejen opodstatněným, nýbrž i postupem povinným.

Pakliže tak senát Nejvyššího správního soudu neučinil a ve věci sám rozhodl, uplatnil státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a zatížil řízení vadou nesprávně obsazeného soudu, jež v rovině ústavněprávní zakládá rovněž porušení ústavního práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny); podle rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 613/06 (viz výše) nerespektování zákona (zde soudního řádu správního) v tom, v jakém složení senátu má být věc rozhodována, představuje ve svých důsledcích i porušení čl. 90 a čl. 94 odst. 1 Ústavy.

Je tedy namístě shrnout, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu bylo porušeno stěžovatelčino ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny, jakož i právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, a na tomto základě Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 28. 6. 2007 č. j. 7 Afs 15/2007-76 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.


Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 2556/07, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies