III. ÚS 613/08

22. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 22. července 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti I. K., zastoupené JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem Vrchovecká 74/2, Velké Meziříčí, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. prosince 2007 č. j. 21 Cdo 2858/2007-180, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. dubna 2006 č. j. 7 Co 579/2006-150, a proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 19. prosince 2005 č. j. 4 C 714/2004-116, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ve včas podané ústavní stížnosti [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2007 č. j. 21 Cdo 2858/2007-180, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 4. 2006 č. j. 7 Co 579/2006-150 a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 19. 12. 2005 č. j. 4 C 714/2004-116, kterými, podle názoru stěžovatelky, byl porušen článek 1, článek 3 odst. 1, článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i článek 1, článek 90 a článek 95 odst. 1 Ústavy ČR.

Stěžovatelka polemizuje se závěrem soudu prvního stupně, že ke změně druhu práce v rámci stěžovatelkou uzavřené pracovní smlouvy nedošlo, neboť druh práce, tak jak byl vymezen počínaje dnem 17. 2. 2000 - "zdravotní sestra se specializací" odpovídal stěžovatelce přidělované práci jen s tím rozdílem, že stěžovatelka vykonávala i další úkoly nad rámec povinností zdravotní sestry bez specializace. Tomuto závěru prý neodpovídá odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku; nelze totiž ověřit, jakými konkrétními úvahami byl soud prvního stupně při svém rozhodování veden, resp. o jaká skutková zjištění soud prvního stupně tento svůj závěr opřel. Poukaz na vyhlášku ministerstva zdravotnictví č. 77/1981 Sb., o zdravotních pracovnících a jiných odborných pracovnících ve zdravotnictví (účinnou do 30. 6. 2004), na kterou soud prvního stupně odkázal, podle stěžovatelky neřeší zásadní otázku, jaký konkrétní druh práce byl, či může být sjednán v pracovní smlouvě s místem výkonu práce v konkrétním zdravotnickém zařízení.

Stěžovatelka je přesvědčena, že v projednávané věci byl konkludentním způsobem změněn sjednaný druh práce ze "zdravotní sestry" na "zdravotní sestra se specializací", přičemž posledně uvedený druh práce jí byl také jejím zaměstnavatelem přidělován a byla za jeho výkon také odměňována. Soud prvního stupně prý nedostatečně zjistil skutkový stav věci, přičemž se zejména nevypořádal s některými z listinných důkazů - studijním průkazem stěžovatelky, s jejím výpisem z dosavadní zdravotnické praxe, což prý v souhrnu s dalšími procesními pochybeními činí rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelným.

Stěžovatelka uvádí, že výpovědí svědkyně D. B. bylo vyvráceno tvrzení žalované Nemocnice Jindřichův Hradec, a. s. (dále jen "žalovaná"), že v pracovních smlouvách uváděla jako sjednaný druh práce pouze označení "zdravotní sestra", neboť uvedená svědkyně uvedla, že v jejím případě byl sjednán druh práce "hlavní sestra", na který má od žalované i jmenovací dekret. Z výše uvedených skutečností stěžovatelka dovozuje, že nevykonávání "jiného druhu práce", na níž byla bez svého souhlasu žalovanou "protiprávně převedena", nemohlo být klasifikováno jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně.

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, aniž se prý vypořádal s odvolacími námitkami stěžovatelky, nezabýval se ani údajným procesním pochybením soudu prvního stupně, k němuž mělo dojít tím, že při jednání dne 26. 4. 2005 nebyla v protokole o jednání uvedena jména přísedících, přičemž jeden z přísedících kladl svědkyni H. S. nepřípustné návodné otázky, aniž byla námitka jejího právního zástupce v tomto směru zaprotokolována. Odvolací soud se nezabýval ani dalším údajným procesním pochybením soudu prvního stupně, totiž tím, že nebylo při jednání dne 26. 4. 2005 rozhodnuto i o přípustnosti či nepřípustnosti dalších otázek nesprávně formulovaných právní zástupkyní žalované, přičemž označený soud proti formulacím otázek nezaujal žádné stanovisko. Tento procesní postup soudu měl údajně ovlivnit průběh řízení a současně prý byl i odrazem podjatosti jak předsedkyně senátu, tak i jednoho z přísedících. Nové složení senátu na tomto jednání se mělo projevit v postupu soudu podle ustanovení § 119 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), což se prý nestalo.

Dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že se nezabýval jí formulovanými otázkami, které považovala v předmětné věci za zásadně právně významné, ale podstatnou část svého odůvodnění věnoval polemice s právním závěrem Ústavního soudu vyjádřeným v jeho nálezu sp. zn. IV. ÚS 319/2005, což prý v konečném důsledku vedlo ke stejnému výsledku, "jako kdyby její dovolání bylo pro opožděnost odmítnuto".

Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v ústavně nesouladné interpretaci právních předpisů obecnými soudy, v nesprávném procesním postupu obecných soudů vyloženým v bodě I. ústavní stížnosti, v nedostatečném odůvodnění, nerespektujícím ustanovení § 157 o. s. ř., a dále v postupu dovolacího soudu, který je podle názoru stěžovatelky výrazem přepjatého formalismu vedoucího k odepření spravedlnosti stěžovatelce a znamenajícího i porušení jejího práva na rovné zacházení.

II.

Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti námitek obsažených v ústavní stížnosti vyžádal zapůjčení spisu vedeného Okresním soudem v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 714/2004, z něhož zjistil následující skutečnosti.

Stěžovatelka se žalobou podanou u Okresního soudu v Jindřichově Hradci proti právní předchůdkyni žalované - Okresní nemocnici Jindřichův Hradec, domáhala vyslovení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, náhrady mzdy a uložení povinnosti žalované, přidělovat jí práci v souladu se sjednaným druhem práce.

Z pracovní smlouvy uzavřené právní předchůdkyní žalované se stěžovatelkou dne 9. 7. 1985 (na č. l. 6) vyplývá, že byla na pracoviště - "spádové území NsP J. Hradec" zařazena do funkce "zdravotní sestra". Na č. l. 16 - 17 je založena pracovní náplň stěžovatelky ze dne 17. 1. 2000 s oborem všeobecná sestra se specializací pro úsek činnosti sestra na lůžkovém oddělení. Z obsahu protokolu na č. l. 83-85 o jednání před soudem prvního stupně dne 26. 4. 2005 se zjišťuje, že jmenovitě byli přítomni soudkyně JUDr. Jana Pošvářová a členové senátu J. O. a J. N., že se na toto jednání zahájené v 9:00 hod. nedostavila stěžovatelka a její právní zástupce, že proto bylo vyhlášeno usnesení s tím, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti a že po té byly zopakovány výsledky dosavadního řízení. V 9:30 hod. se dostavila stěžovatelka a její právní zástupce. Ze strany právního zástupce stěžovatelky byla k otázce, jestli se svědkyně S. scházela se stěžovatelkou pravidelně, vznesena námitka, že jde o otázku sugestivní. Zástupce stěžovatelky požádal o doslovnou protokolaci dotazu přísedícího na svědkyni s tím, že mu bylo sděleno, že "soudce není schopen tento dotaz (zpětně) doslovně protokolovat". V závěru jednání vznesl zástupce stěžovatelky námitku podjatosti přísedícího a předsedkyně senátu.

Dne 6. 5. 2005 obdržel výše označený soud námitku podjatosti (č. l. 87-89). O námitce podjatosti rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 7. 9. 2005 č. j. 5 Nc 585/2005-94 tak, že předsedkyně senátu Okresního soudu v Jindřichově Hradci JUDr. Jana Pošvářová a přísedící J. N. nejsou vyloučeni z projednání a rozhodování věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 4 C 714/2004, neboť výtky proti způsobu vedení řízení nemohou být důvodem pro jejich vyloučení.

Rozsudkem ze dne 19. 12. 2005 č. j. 4 C 714/2004-116 Okresní soud v Jindřichově Hradci zamítl žalobu stěžovatelky o uložení povinnosti žalované přidělovat jí práci v souladu s druhem práce "zdravotní sestra se specializací" (výrok I.), zamítl žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru stěžovatelky (výrok II.) a zamítl i žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 30 980,- Kč z titulu náhrady mzdy (výrok III.).

Z provedených listinných důkazů, jejichž věrohodnost, jak zdůraznil soud prvního stupně, nebyla účastníky řízení zpochybněna, soud prvního stupně zjistil, že stěžovatelka pracovala u žalované od roku 1985, kdy nastoupila nejprve jako zdravotní sestra na různých odděleních, od 17. 2. 2000 do 7. 12. 2004 pak pracovala na jejích specializovaných pracovištích. Rozdíl mezi zařazením stěžovatelky od roku 2000 a jejím dřívějším působením spočíval podle názoru soudu prvního stupně v tom, že stěžovatelka od roku 2000 vykonávala práci, při níž uplatnila nově získanou kvalifikaci - absolvování pomaturitního studia ARIP. Z důvodu psychické lability stěžovatelky požádali primář oddělení ARO, vedoucí lékař a staniční sestra o přeložení stěžovatelky na jiné oddělení, proto s účinností od 1. 12. 2004 hlavní sestra přeložila stěžovatelku na oddělení LDN žalované. S tímto postupem stěžovatelka písemně nesouhlasila, protože podle jejího názoru jde o jiný druh práce, než je ta, která byla sjednána v pracovní smlouvě a požádala proto o možnost nastoupit po vyčerpání své dovolené zpět na původní pracoviště - ARO. Dopisem ze dne 7. 12. 2004 žalovaná se stěžovatelkou okamžitě zrušila pracovní poměr pro hrubé porušení pracovní kázně s tím, že stěžovatelka bez omluvy přestala docházet do práce. Dopisem ze dne 9. 12. 2004 oznámila stěžovatelka žalované, že trvá na dalším zaměstnávání.

Podstatou problému při posouzení předmětné věci bylo podle názoru soudu prvního stupně posouzení právní otázky, zda zdravotní sestra je jiným druhem práce než zdravotní sestra se specializací a zda v tomto směru došlo konkludentním způsobem ke změně druhu práce sjednané v pracovní smlouvě. Ve všech těchto otázkách dospěl soud prvního stupně k negativním odpovědím. Důsledkem těchto úvah byl jeho závěr, že stěžovatelka porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, takže pracovní poměr s ní byl žalovanou zrušen důvodně [§ 53 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/1965 Sb. zákoník práce, v tehdy platném znění].

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. 4. 2006 č. j. 7 Co 579/2006-150 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. V odůvodnění rozsudku se odvolací soud rovněž zabýval námitkou podjatosti předsedkyně senátu a přísedícího, přičemž konstatoval, že tato námitka je založena na stejných důvodech, o nichž již dříve rozhodl odvolací soud. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně úplně a správně zjistil skutkový stav věci, proto neshledal důvod provedené dokazování doplňovat.

Správný je závěr soudu prvního stupně v zásadní otázce, tj. zda u stěžovatelky po jejím absolvování pomaturitního studia došlo ke změně sjednaného druhu práce "zdravotní sestra". Skutečnost, že k takové změně dohodou obou smluvních stran nedošlo, byla podle názoru odvolacího soudu prokázána rovněž z celé řady předložených pracovních smluv včetně dohod o jejich změně, které žalovaná uzavřela se zdravotními sestrami, z nichž některé rovněž získaly rozšířením svého vzdělání shodnou specializaci, aniž by současně došlo ke změně dosavadního druhu sjednané práce - zdravotní sestra. Stěžovatelka proto, pokud nenastoupila práci dle pokynu žalované na LDN, dopustila se zvlášť závažného porušení pracovní kázně a zrušení jejího pracovního poměru bylo proto důvodné.

Usnesením ze dne 6. 11. 2007 č. j. 21 Cdo 2858/2007-176 Nejvyšší soud ČR rozhodl, že v řízení o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bude na místě žalované Okresní nemocnice Jindřichův Hradec, příspěvkové organizace nadále pokračováno v řízení s Nemocnicí Jindřichův Hradec, a. s.

O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 11. 12. 2007 č. j. 21 Cdo 2858/2007-180 tak, že je odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.] jako nepřípustné. Ve vztahu k otázce druhu práce, tedy jedné z podstatných náležitostí pracovní smlouvy, dovolací soud připomněl, že jeho bližší vymezení zákoník práce neobsahuje. Je tedy věcí účastníků pracovní smlouvy, jakým způsobem bude druh práce v pracovní smlouvě sjednán (ve vztahu k určitému okruhu pracovních činností); neplatnost takového ujednání by spočívala v příliš širokém (obecném) vymezení, které by umožňovalo zaměstnavateli přidělovat zaměstnanci jakoukoli práci. Proto v pracovní smlouvě sjednaný druh práce obvykle vyžaduje bližší popis pracovních úkolů v pracovní náplni zaměstnance. Tu však nelze zaměňovat za změnu pracovní smlouvy v případě sjednaného druhu práce.

Tento právní závěr akceptovaný oběma soudy nižších stupňů byl důvodem pro zamítnutí žaloby stěžovatelky. Tento právní závěr však stěžovatelka v dovolání nezpochybnila, neboť podstatou dovolání je nesouhlas se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně potvrzeného soudem odvolacím a dále nesouhlas s postupem odvolacího soudu, který se v rámci odvolacího řízení nezabýval tvrzeným procesním pochybením soudu prvního stupně.

Protože stěžovatelkou uplatněné námitky podle jejich obsahu nepředstavovaly dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., bylo dovolání nepřípustné a dovolací soud se nemohl zabývat dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř.

III.

Ústavní soud po zvážení obsahu připojeného spisu a námitek stěžovatelky dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud již v celé řadě svých rozhodnutí zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej článek 81, článek 90 Ústavy ČR). Pokud však soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (článek 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení hlavy páté Listiny v projednávané věci Ústavní soud neshledal.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v uvedeném zákonném ustanovení, nepřísluší Ústavnímu soudu znovu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené již obecnými soudy. Toto pravidlo se uplatní i v projednávané věci.

Nelze si nepovšimnout, že stěžovatelka podstatou své ústavní stížnosti učinila polemiku s hodnocením důkazů, jak je provedl soud prvního stupně a soud odvolací. Z jejich rozhodnutí je přitom zřejmé, že ve věci bylo provedeno poměrně obsáhlé a podrobné dokazování. Ve věci bylo předloženo množství listinných důkazů, byli slyšeni svědkové navržení oběma stranami sporu. Byla vyvrácena tvrzení stěžovatelky, že zvýšením kvalifikace zdravotních sester absolvováním "pomaturitního specializačního studia ARIP" došlo ke změně sjednaného druhu práce "zdravotní sestra" na "zdravotní sestra se specializací". V tomto směru nebyla rozporná ani výpověď D. B., která byla do své funkce "hlavní sestry" jmenována. Tato skutečnost ostatně byla akcentována v celé řadě vyjádření žalované, aniž byla stěžovatelkou v průběhu řízení jakkoli zpochybněna.

Obdobně stěžovatelka i v ústavní stížnosti opakuje i celou řadu dalších námitek (např. podjatost soudkyně Okresního soudu v Jindřichově Hradci JUDr. Jany Pošvářové), které byly jako nedůvodné vyvráceny již v řízení před obecnými soudy.

K problematice druhu sjednané práce lze uvést, že zpravidla by měl být druh práce sjednáván tak, aby se omezil na určitou profesi, protože v takovém případě může zaměstnavatel zaměstnanci přidělovat práci odpovídající sjednanému druhu práce (funkce) s tím, že je takovým způsobem vymezen i celkový rámec pracovní náplně. Zaměstnavatel poté může měnit jednostranným opatřením pracovní náplň zaměstnance v rámci pracovní smlouvy, aniž by k tomu potřeboval souhlas zaměstnance.

Dodatečným získáním určité kvalifikace či rozšířením stávajícího vzdělání, jemuž odpovídá přidělování a výkon odpovědnější práce se speciálním zaměřením u konkrétních pracovních činností, nedochází ke změně sjednaného druhu práce.

Námitky stěžovatelky proti údajným pochybením soudu prvního stupně procesního charakteru (chybná protokolace, nerozhodnutí předsedkyně senátu o přípustnosti otázek, atd.) vesměs nedosahují ústavněprávní úrovně. V jednotlivostech k těmto námitkám lze uvést, že protokol o jednání před soudem prvního stupně dne 26. 4. 2005, založený na č. l. 83-85 spisu, obsahuje jména členů senátu J. O. a J. N. Podle ustanovení § 40 odst. 1 o. s. ř. se v protokole o jednání mimo jiných skutečností uvede obsah přednesů, vylíčí se průběh dokazování. Nevyžaduje se tedy v obecné rovině doslovné zachycení otázek a odpovědí účastníků řízení a slyšených svědků, případně členů senátu, pokud to není podstatné pro rozhodnutí ve věci samé. Zmíněný protokol neobsahuje návrhy na jeho doplnění či námitky proti jeho znění (ve smyslu ustanovení § 40 odst. 3 o. s. ř.). Protože protokol o jednání, který obsahuje zákonné náležitosti, je veřejnou listinou (ve smyslu ustanovení § 134 o. s. ř.), bylo věcí stěžovatelky prokázat pravdivost svých tvrzení o nesprávnosti údajů v něm uvedených. Stěžovatelka žádné důkazy nejenže v tomto směru nepředložila, ale ani se písemně nedomáhala možné nápravy.

K námitce stěžovatelky, týkající se údajného pochybení v postupu soudu prvního stupně při jednání dne 26. 4. 2005 ve smyslu ustanovení § 119 odst. 3 o. s. ř. (viz protokol na č. l. 83-85), je namístě připomenout, že tvrzení, že soud nemohl za dvacet minut od zahájení jednání dostát své povinnosti sdělit obsah přednesů a provedených důkazů, se opírá jen o hypotetický předpoklad, neboť z obsahu protokolu vyplývá, že se stěžovatelka se svým právním zástupcem do jednací síně dostavila až asi po půl hodině od zahájení jednání, tedy pozdě a neměla tedy možnost svoji domněnku objektivně posoudit.

Část námitek stěžovatelky směřuje proti usnesení dovolacího soudu, jímž bylo odmítnuto její dovolání jako nepřípustné proto, že vylíčením důvodů dovolání stěžovatelka sledovala ve skutečnosti nesouhlas se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jejichž správnost a úplnost byla potvrzena soudem odvolacím a již výše zmiňované údajně nesprávné hodnocení důkazů, které podle jejího názoru vyústily i v nesprávný právní názor. I když tedy stěžovatelka formálně označila jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], skutečným dovolacím důvodem byl důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož uplatněním se však prostor pro posouzení správnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu otevřít nemohl. Stejně nemohla být předmětem přezkumu ze strany dovolacího soudu stěžovatelkou namítaná údajná procesní pochybení soudu prvního stupně. Těmto závěrům dovolacího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Ústavní soud nezjistil, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky, proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2009


Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 613/08, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies