III. ÚS 1527/09

22. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Bednaříka, Ostrava, Obránců míru 6, správce konkursní podstaty úpadce Moravia Banky, a. s. v likvidaci, se sídlem Frýdek-Místek, Palackého 133, zastoupeného Mgr. Denisou Belošovicovou, advokátkou se sídlem Ostrava-Slezská Ostrava, Bohumínská 788/61, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 3. 2009, č. j. 1 Cmo 133/2008-40, a "výroku II." rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2008, č. j. 14 Cm 73/2004-24, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů ve výrocích o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně výše uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce (Ing. J. P.) domáhal určení, že má za úpadcem pohledávku "první třídy" ve výši 600 000 Kč bez nároku na oddělené uspokojení, a (výrokem II.) mu uložil zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 6 200 Kč podle ustanovení § 8 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, a režijního paušálu ve výši 300 Kč podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 905/2003) jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že incidenční žaloba je "ve své podstatě žalobou na plnění", neboť oproti žalobě o určení podle § 80 písm. c) o. s. ř. nebo "speciální určovací žalobě" podle § 23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. nemá preventivní charakter a nesleduje vytvoření pevného základu pro právní vztahy účastníků sporu, nýbrž představuje titul pro zaplacení peněžité částky v konkursním řízení. Paušální odměnu bylo třeba určit, míní stěžovatel, podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., a nikoli podle jejího "subsidiárního" § 8 písm. b), aplikovatelného jen tehdy, pokud paušální odměnu za zastupování účastníka advokátem nelze stanovit podle předchozích ustanovení tohoto předpisu. Usnesení Nejvyššího soudu, na které se soud odvolával, byť bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (pod č. 38/2006) a v časopise Soudní judikatura (pod č. 193/2003), stěžovatel oponuje tvrzením, že aplikaci § 8 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. "neodůvodňuje přesvědčivě", a v důsledku toho je "nepřezkoumatelné".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelově ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi užitého podústavního (podzákonného) práva a sám nikterak nedává najevo, proč by spor o výklad (a aplikaci) ustanovení § 8 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. v jeho věci měl nabýt ústavněprávního rozměru. Proti závěrům obecných soudů toliko klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně neuvádí, proč by ta, které oponuje, měla být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud. Jinak řečeno, stěžovatel zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není.

Ústavní soud se tedy omezuje na sdělení, že v rozhodnutí obecných soudů nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.

Stojí za zaznamenání, že Ústavní soud se již v minulosti k otázce výše paušální odměny za zastupování advokátem v incidenčních sporech vyjádřil.

V řízeních o stěžovatelových ústavních stížností vedených u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 322/09, II. ÚS 323/09 a IV. ÚS 324/09 byly posuzovány skutkově i právně identické věci, a Ústavní soud v nich hodnotil též ústavněprávní relevanci právě těch námitek, které stěžovatel vznesl nyní opětovně, a konstatoval, že výklad provedený Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 905/2003, na nějž obecné soudy odkazovaly, z mezí ústavnosti nevybočuje. Jelikož byla rozhodnutí v těchto věcech vydána v řízení mezi týmiž účastníky, není překážek, aby se Ústavní soud odvolal na jejich odůvodnění, resp. na ně již jen odkázal (srov. též sp. zn. I. ÚS 2582/07).

Řečené pak vede logicky k závěru, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2009


Jan Musil
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 1527/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies