III. ÚS 1467/09

22. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. H., zastoupené JUDr. Tomášem Matouškem Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Senovážné náměstí 23, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2009 č. j. 22 Co 11/2009-52, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení obecného soudu vydané v její občanskoprávní věci (podle obsahu ve výroku o nákladech řízení) s tím, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i princip vázanosti soudce zákonem, zakotvený v článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 24. 4. 2008 č. j. 9 C 146/2007-22 zavázal žalovanou (R. B.) k vyklizení bytu ve lhůtě šesti měsíců od právní moci rozsudku a uložil jí povinnost zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení 9 211 Kč.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 3. 2009 č. j. 22 Co 11/2009-52 odvolací řízení o odvolání stěžovatelky do výroku o lhůtě k plnění a o odvolání žalované do výroku ve věci samé zastavil, neboť obě odvolatelky odvolání (s výjimkou odvolání žalované do nákladového výroku) vzaly zpět, jelikož žalovaná v mezidobí získala nájemní bydlení v bytě Městské části Praha 3 a předmětný byt vyklidila. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení odvolací soud změnil tak, že stěžovatelce právo na jejich náhradu (poukazuje na ustanovení § 150 o. s. ř.) nepřiznal, a z téhož důvodu nepřiznal stěžovatelce i právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. v její věci dány nebyly. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle jejího názoru vadně založeno na závěrech o příčině rozvratu manželství jejího syna a žalované, o němž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, a úsudek, že žalovaná by v případě bydlení v manželově domku měla nárok na zajištění bytové náhrady, považuje za zjednodušující a "v rozporu s převážnou částí judikatury". Dále stěžovatelka poukazuje na to, že rozhodnutí vydali vyloučení soudci, jelikož zástupkyně žalované je bývalou soudkyní téhož soudu. V řízení prý došlo k manipulaci se spisem, neboť byl evidován jako zaslaný odvolacímu soudu, fakticky tomu tak nebylo, a soud stěžovatelka podezírá též z účelových průtahů s cílem prodloužit žalované lhůtu k plnění.

V projednávané věci, s ohledem na odůvodnění ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. odvolacím soudem nezaložila nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména pak těmi, na které se výslovně odvolala.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z článku 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Ústavní soud ve své judikatuře dává současně najevo, že posouzení podmínek aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. v konkrétní věci je zásadně záležitostí obecného soudu, na němž je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku přiznání nákladů řízení je nejvhodněji (a v souladu se zákonem) v konkrétním případě použitelným. Pouhá skutečnost, že soud shledal na straně "úspěšného" účastníka řízení důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř., pak zpravidla způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo na soudní ochranu není (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 287/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz); povinností soudu je však své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit.

Této povinnosti odvolací soud v napadeném usnesení bezezbytku dostál. Jeho argumentace je přiléhavá, obšírná, jakož i věcně správná, a Ústavní soud nemá žádný důvod jí oponovat. Nic nebránilo odvolacímu soudu (oproti názoru stěžovatelky) přihlédnout k příčinám rozvratu manželství žalované, resp. je samostatně (bez ohledu na probíhající rozvodové řízení) pro účely užití § 150 o. s. ř. hodnotit. Ostatně rozhodujícími okolnostmi soud shledal ty, jež se váží k specifickému titulu užívání stěžovatelčina bytu žalovanou, významně slabšímu, než jaký by jinak, nebýt dohody se stěžovatelkou a jejím synem, získala. Odvolací soud si počínal prozíravě i procesně; s odvoláním žalované, obsahujícím odůvodnění návrhu k aplikaci § 150 o. s. ř. (včetně skutkových tvrzení), byla stěžovatelka seznámena, a co do rozhodného skutkového základu, odvolací soud výslovně odkázal na ten, který již zjistil soud prvního stupně. O existenci "kvalifikovaných vad" (viz výše) nemůže být tedy řeč, odvolací soud aplikoval zcela adekvátní interpreteční alternativu rozhodného procesního ustanovení, a na výstižné odůvodnění napadeného usnesení postačí jen odkázat.

Na tento závěr (o ústavní konformitě odvolacího řízení a z něj vzešlého rozhodnutí) nemá vliv ani údajná manipulace se spisovou evidencí, ani průtahy v předložení věci odvolacímu soudu; jednak nemohly být způsobeny jinak než soudem prvního stupně (proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost nesměřuje), jednak se jakkoli nepodává, že tyto okolnosti (i kdyby byly dány) mohly ovlivnit nákladové rozhodnutí soudu odvolacího.

Rovněž tvrzení podjatosti soudců odvolacího soudu, založené na okolnosti, že zástupkyně žalované (advokátka) je bývalou soudkyní tohoto soudu, není samo o sobě (již pro svoji paušální a hypotetickou povahu) způsobilé vyvolat pochybnosti o nestrannosti soudců, jež ve stěžovatelčině věci rozhodovali. Nepochybně neplatí, že ten, kdo dříve vykonával funkci soudce, je - bez dalšího (a jen proto) - vyloučen z pozdějšího advokátského (zástupčího) působení u téhož soudu.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.

Jako návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2009


Jan Musil v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 1467/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies