III. ÚS 499/09

22. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti M. D., zastoupené JUDr. Táňou Diršmidovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Rašínovo nábř. 383/58, proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 16. 4. 2008 ve věci sp. zn. 5 C 210/2007 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2008 ve věci sp. zn. 23 Co 433/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v její občanskoprávní věci, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že skutkový základ sporu se odvíjí od smlouvy o půjčce peněz, kterou stěžovatelka uzavřela dne 19. 4. 2000 ohledně částky 2 800 000 Kč, ve které se zavázala ji splatit do 30. 11. 2000 se smluvním úrokem ve výši 10% p. a.; svůj závazek stěžovatelka splnila až po době splatnosti, dne 16. 10. 2002. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně (jenž ve věci opětovně rozhodoval po kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007) stěžovatelce (žalované) uložil povinnost zaplatit žalobkyni (Larcos, a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, Rudolfská 99/208) částku 698 082 Kč, představující úrok ve smyslu § 658 odst. 1 obč. zák. z půjčené částky za dobu od 19. 4. 2000 až do jejího splacení dne 16. 10. 2002. V záhlaví označeným, a rovněž ústavní stížností napadeným rozsudkem, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Oba rozsudky považuje stěžovatelka v ústavní stížnosti za projev jejich "libovůle", neboť podle jejího názoru jsou v hrubém rozporu s normami hmotného práva a pro nepřesvědčivost, nedostatečnost a nelogičnost odůvodnění jsou i zcela nepřezkoumatelná, pročež zasahují její (výše specifikovaná) základní práva. Stěžovatelka - oproti obecným soudům - se domnívá, že smluvní ujednání o úrocích, resp. o době úročení půjčené částky, je pro neurčitost neplatné (§ 37 odst. 1 obč. zák.), a ku podpoře tohoto názoru odkazuje i na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2002, vydané ve věci sp. zn. 20 Co 40/2002. Znak neurčitosti soud prvního stupně nezkoumal v části dohody o úrocích "v celku", nýbrž se zvlášť zabýval výší úroku a zvlášť dobou, za niž měly být úroky placeny; podle názoru stěžovatelky se však tyto náležitosti dohody o úrocích vzájemně podmiňují a jen v případě řádného sjednání obou může být takové ujednání platné. Obecné soudy se nadto nezabývaly obsahem ujednání vyjádřeného úslovím "ke dni splatnosti půjčky", a z jejich rozhodnutí tak vyplývá "nesmyslný" závěr, že smluvené úroky "nabíhají i po datu účastníky smlouvy fixně stanové splatnosti". A konečně stěžovatelka namítá, že se soudy nedržely závazného právního názoru soudu dovolacího, neboť určitost - a tedy i platnost - ujednání o smluvních úrocích nadále (po jeho zrušujícím rozhodnutí) neposuzovaly.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud oproti tomu není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Stojí zde též za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

To je vyznané potud, že tak je tomu i v posuzované věci.

Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se v rovině právního posouzení věci (o což výlučně v daném případě jde) nemůže projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

Nic z řečeného posuzované ústavní stížnosti nesvědčí.

Její podstatou je otázka, zda obecné soudy správně vyložily obsah práv a povinností účastníky uzavřené smlouvy o půjčce peněz, a to v té její části, v níž byly sjednány smluvní úroky; zda bylo povinností stěžovatelky je plnit jen do doby smlouvou stanoveného data splatnosti, anebo až do doby, kdy stěžovatelka svůj dluh (vrátit jistinu) fakticky splnila.

Posuzovaná ústavní stížnost však tím de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry obecných soudů, a stěžovatelka - zcela nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozsudky dalšímu instančnímu přezkumu; jak bylo výše řečeno, "věcná správnost" není sama o sobě kriteriem ústavněprávního přezkumu.

Oproti tomu Ústavnímu soudu se přísluší omezit na zjištění, že se všemi stěžovatelčinými námitkami (v prvé řadě s námitkou neurčitosti dotčeného smluvního ujednání) se obecné soudy - a to způsobem, jemuž nelze vytýkat nedostatek ústavní konformity - vypořádaly, odůvodnění jimi vydaných rozhodnutí jsou racionální a srozumitelná, a stěžovatelkou namítaná "libovůle" tudíž zjevně absentuje; excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v občanskoprávním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zjistitelné nejsou.

Již jen nad tento - rozhodný - rámec je přiléhavé stěžovatelce připomenout, že napadená rozhodnutí zcela konvenují závěrům učiněným Nejvyšším soudem ve výše uvedeném rozsudku, v němž se mj. (na str. 6) uvádí: "Nelze tedy vyloučit, aby si smluvní strany při peněžité půjčce dohodly úroky i za dobu, po kterou bude jistina dlužníkem skutečně užívána (do jejího faktického vrácení věřiteli), tedy i za dobu, v níž se dlužník případně ocitne v prodlení se splněním svého závazku, neboť jistinu ve sjednané lhůtě splatnosti věřiteli nevrátí." Pouze na doplněnou se sluší poznamenat, že stěžovatelčin odkaz na závěry usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2002 ve věci sp. zn. 20 Co 40/2002 je nepřípadný již zcela, neboť toto rozhodnutí nezkoumalo určitost sporného smluvního ujednání, nýbrž jen vykonatelnost tam předmětného notářského zápisu.

Tím je výše předznačený závěr, že ústavní stížnost stěžovatelky je návrhem zjevně neopodstatněným, odůvodněn; jako takovou ji Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2009


Jan Musil
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 499/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies