III. ÚS 938/09

22. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 22. července 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. Š., zastoupené JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem v Praze 2, Mikovcova 7, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2009 č. j. 22 Co 585/2008-58, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, a to ve výroku, kterým Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, rozhodl o nákladech řízení. Tímto výrokem mělo dle stěžovatelky dojít k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Obecný soud prvého stupně uznal vedlejšího účastníka (v řízení před obecnými soudy žalovaného) povinným přispívat na výživu stěžovatelky (v řízení před obecnými soudy žalobkyně) částku 5 000,- Kč měsíčně a rozhodl o dlužném výživném. Dále uznal vedlejšího účastníka povinným zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku 44 800,- Kč. Proti tomuto rozsudku podal vedlejší účastník odvolání do všech jeho výroků a následně je, co do výroku o běžném a dlužném výživném, vzal zpět s tím, že trval na odvolání podaném do výroku o nákladech řízení. Odvolací soud v napadených výrocích ve věci samé odvolací řízení zastavil. Ohledně napadeného výroku o nákladech řízení dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné, a rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 3 000,- Kč. Podle stěžovatelky odvolací soud tímto rozhodnutím porušil svou kompetenci, procesněprávní i hmotněprávní předpisy, a porušil tak stěžovatelčino právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem odvolacího soudu při rozhodování o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Stěžovatelka tvrdí, že odvolací soud nebyl oprávněn přezkoumávat výrok o náhradě nákladů řízení, neboť došlo ke zpětvzetí odvolání. Nesouhlasí také se stanovením výše nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, jak to učinil odvolací soud.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jak Ústavní soud rekapituloval svoji judikaturu ohledně přezkoumávání rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, "je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby ...rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti" (nález III. ÚS 607/04 ze dne 16. února 2006, citováno z http//nalus.usoud.cz).

O takovýto případ se zde ovšem nejedná. S ohledem na skutečnost, že odvolání bylo vzato zpět co do výroku ve věci samé o běžném a dlužném výživném, s tím, že odvolatel trval na odvolání podaném co do výroku o nákladech řízení, odvolací soud přezkoumal výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Při přezkoumávání výroku o nákladech řízení odvolací soud aplikoval ustanovení § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, a § 7 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění. Jak vyplývá z napadeného usnesení, odvolací soud své rozhodnutí dostatečně podrobně a přiléhavě odůvodnil a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat, zda jde či nejde o správný výklad citovaných ustanovení, k čemuž jej vybízí stěžovatelka svou argumentací, která ovšem zůstává zcela v rovině podústavního práva.

Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na požadavky, které Ústavní soud klade na rozhodování obecných soudů, tedy včetně rozhodnutí o nákladech řízení - soulad s principy spravedlnosti, řádné odůvodnění, absence libovůle, apod., lze konstatovat, že srozumitelně a logicky odůvodněné rozhodnutí odvolacího soudu všechny tyto požadavky splňuje. Ve zmíněném řízení tedy nedošlo k porušení žádného základního práva stěžovatelky a Ústavní soud nenachází žádný důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.

Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2009


Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 938/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies