III. ÚS 1089/09

22. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Bohumilem Sadílkem, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Sokolská 1268, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2009, č. j. 4 Ads 111/2008-96, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí vydané v řízení o kasační stížnosti.

Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 19 Cad 93/2006 se podává následující.

Rozsudkem ze dne 37. 11. 2007, č. j. 19 Cad 93/2006-52, Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze (dále jen "žalované") ze dne 27. 2. 2006, č. 531 227 306, jímž mu byl odňat dříve přiznaný plný invalidní důchod.

Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 1. 2009, č. j. 4 Ads 111/2008-96, jako nedůvodnou zamítl. Skutková zjištění krajského soudu shledal dostatečnými s tím, že vycházejí ze standardních důkazních pramenů, a ku stěžovatelovým námitkám dále konstatoval, že na rozhodné důsledky závěru posudkové komise (z 14. 2. 2006), že není ani částečně ani plně invalidní, zjištění posudkové komise MPSV ČR vtělené do posudku ze dne 11. 5. 2007, že "samotné přiznání plného invalidního důchodu bylo založeno na posudkovém omylu", vliv nemá. Kasační soud dále odůvodnil, proč je nedůvodnou stěžovatelova námitka, že dokazování před krajským soudem mělo být zaměřeno (konkrétně navrženým způsobem) i ku zjištění příčin tohoto "omylu"; z podrobně vyložených důvodů soud odmítl i tvrzení stěžovatele o "posudkové svévoli" a "zjevné nesprávnosti" posudku posudkové komise, jakož i o vadném postupu žalovaného při (opětovné) kontrole a zjišťování jeho zdravotního stavu. Krajský soud podle jeho názoru nepochybil, když posudkové hodnocení "akceptoval .... jako úplné, objektivní a přesvědčivé", a nevyhověl návrhu stěžovatele, aby byli vyslechnuti označení lékaři (MUDr. P. V. a posudkový lékař OSSZ ve Vsetíně), neboť i tak disponoval dostatkem jiných pramenů, aby si mohl učinit úsudek o "přesvědčivosti posouzení (nynějšího) zdravotního stavu stěžovatele".

V ústavní stížnosti stěžovatel především zpochybnil způsob, kterým se Nejvyšší správní soud vypořádal s procesními (důkazními) nedostatky, jež krajskému soudu ve správní žalobě vytýkal. Zdůrazňuje též, že ze subjektivního hlediska se jeho zdravotní stav od doby přiznání důchodu nijak nezlepšil, což jej vede k oprávněným pochybnostem o objektivitě pozdějších "lékařských posudků". Rozhodujícím podkladem pro odnětí invalidního důchodu se podle jeho názoru stala zdravotní dokumentace shromážděná MUDr. P. V., a "ke zlomu hodnocení jeho zdravotního stavu" došlo v souvislosti se stížností, kterou na tohoto lékaře podal; teprve poté (zprávou ze dne 8. 12. 2005) byl jeho zdravotní stav hodnocen "jako od roku 2001 se trvale zlepšující" a výsledek lékařského vyšetření z 6. 10. 1998 byl prohlášen za "posudkový omyl", přičemž krajský soud nepovažoval za nutné objasnit příčinu těchto "diametrálně odlišných lékařských zpráv". Shledal-li takový postup Nejvyšší správní soud adekvátním, zasáhl tak nejen do jeho práva na spravedlivý proces, nýbrž současně "exkulpoval lékaře podávající lékařské zprávy a posudky pro účely důchodového pojištění ze zodpovědnosti za jejich činnost".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

To je relevantní i v dané věci, jestliže se stěžovatelovy námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že krajský soud porušil zákonem stanovená procesní pravidla dokazování, jmenovitě že vadně aplikoval § 77 s. ř. s., a Nejvyšší správní soud přesto jeho rozhodnutí neodstranil.

Co do stížností otevřené skutkové roviny řízení platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočily ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu správních orgánů a obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

Předně je namístě uvést, že stěžovatel opětovně uplatnil námitky, jež adresoval již správním soudům, které se s nimi přiléhavě vypořádaly (jmenovitě Nejvyšší správní soud), a v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi, na úrovni jimi aplikovaného práva.

V rovině ústavněprávního přezkumu je především významné, že není důvod pochybovat, že krajský soud (proti jehož procesnímu postupu stížnost též obsahově směřuje) opřel své rozhodnutí o adekvátní důkazy, jež mu byly předloženy a ke stěžovatelovým návrhům v řízení znovu opatřeny (viz posudek o zdravotním stavu stěžovatele ze dne 11. 5. 2007, včetně jeho doplnění), jež umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který byl pro rozhodnutí potřebný. Úvahy, jimiž se řídil při jejich hodnocení, vyložil přitom zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Nejvyšší správní soud pak stěžovateli objasnil, proč při existenci specifických rysů posuzování zdravotního stavu a hodnocení důkazů v daném řízení, v němž dominují zejména důkazy listinné, resp. odborná vyjádření (lékařské posudky), není vadou, jestliže nebylo vyhověno jeho dalším důkazním návrhům, směřujícím k výslechu příslušných posudkových lékařů. O situaci tzv. opomenutých důkazů zde proto nejde, stejně jako o zjevné vybočení ze zákonných zásad při provádění dokazování a při hodnocení důkazů (viz výše), což jediné by mohlo být pro ústavněprávní přezkum významné.

Nejvyšší správní soud odkazem na vlastní ustálenou judikaturu též uspokojivě vysvětlil, že odnětí invalidního důvodu nepřekáží ani "posudkové nadhodnocení ... při dřívějším uznání plné invalidity" (rozsudek ze dne 29. 7. 2003, č. j. 4 Ads 19/2003-48), z čehož logicky plyne, že stěžejním je zjištění zdravotního stavu aktuálního, a pakliže ten přiznání invalidního důchodu neumožňuje, je prověřování příčin původního "posudkového omylu", podružné. Právě k tomu však procesní (důkazní) pozornost stěžovatele byla soustředěna.

Lze tedy uzavřít, že existence relevantních vad v procesu vytváření skutkového základu věci dovoditelná není.

Není-li zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je ústavní stížnost návrhem zjevně neopodstatněným; podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej proto Ústavní soud v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. července 2009

Jan Musil
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 1089/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies