IV. ÚS 617/09 #2

27. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. M., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem v Praze 2, Uruguayská 178/5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. října 2008 č. j. 7 As 12/2008-60 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2007 č. j. 11 Ca 328/2006-33, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. března 2009, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele byl napadenými rozhodnutími zkrácen na svých právech podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Ca 328/2006 (dále jen "soudní spis"), že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. listopadu 2007 č. j. 11 Ca 328/2006-33 zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 3. července 2006 č. j. 97/2006-NBÚ/07-OP, kterým byl zamítnut rozklad stěžovatele proti rozhodnutí o nevydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi pro stupeň utajení "Důvěrné". Podanou kasační stížnost proti rozhodnutí městského soudu pak Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 23. října 2008 č. j. 7 As 12/2008-60 jako nedůvodnou.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s rozhodnutími vydanými v jeho věci a tvrdil, že podle jeho názoru nebylo doloženo ani prokázáno, že při bezpečnostní prověrce uvedl nepravdivé informace nebo zamlčel informace rozhodné pro objektivní zjištění skutečného stavu věci, přičemž tato nepravda je brána jako podklad pro rozhodnutí. Postup a rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu pak považuje za šikanózní jednání, za selhání bezpečnostního systému státu.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Napadená rozhodnutí jsou dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a v tom rámci se adekvátně vypořádávají s námitkami stěžovatele, jež jsou opětovně ve shodné podobě uváděny v ústavní stížnosti, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Ve věci rozhodující soudy uvedly dostatečně jasně základní důvody, z nichž vycházely při interpretaci aplikovaných ustanovení zákona č. 412/2005, o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů a v jejich závěrech neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každému účastníkovi řízení dostat rozumnou příležitost prezentovat svůj názor na věc, a to za podmínek, které nejsou ve srovnání se situací jeho protistrany zjevně nevýhodné (srov. např. rozhodnutí ESLP ve věci Kressová proti Francii ze dne 7. 6. 2001 in ASPI) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků předkládat stanoviska a důkazy, které považují za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení (srov. např. rozhodnutí ESLP ve věci Blücher proti České republice ze dne 11. 1. 2005 in ASPI). Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlivého procesu, zakotvená v Listině a v Úmluvě, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zaručených práv nebo svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených ve věci rozhodujícími orgány ani toto hodnocení nahrazovat (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 66).

Jak plyne z obsahu soudního spisu, stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a byla mu zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva. Z ústavní stížnosti nelze pak dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou ani Úmluvou.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

K namítanému porušení čl. 90 Ústavy, který obecně soudům ukládá povinnost zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou judikoval, že citované ustanovení přímo negarantuje základní práva a svobody, neboť v podstatě upravuje jen principy činnosti soudů, byť s právem na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jehož porušení však nebylo shledáno, významně souvisí.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2009


Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 617/09 #2, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies