IV. ÚS 1590/09 #2

27. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele T. D., právně zastoupeného Mgr. Ing. Josefem Cardou, advokátem se sídlem v Brně, Jakubské nám. 1, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. listopadu 2005 č. j. 49 C 170/2003-89, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. července 2007 č. j. 15 Co 126/2006-116 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2009 č. j. 21 Cdo 587/2008-196, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. června 2009, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená práva daná Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 49 C 170/2003 (dále jen "soudní spis"), zjistil že stěžovatel se žalobou podanou dne 2. června 2003 u Městského soudu v Brně domáhal určení, že rozvázání pracovního poměru výpovědí provedené dopisem žalované firmy České dráhy, a. s. ze dne 1. března 2002 je neplatné. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. listopadu 2005 č. j. 49 C 170/2003-89 žalobu zamítl. Na základě odvolání podaného stěžovatelem Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. července 2007 č. j. 15 Co 126/2006-116 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatele odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy zjistily skutkový stav neúplně a jednostranně, a to zejména tím, že zamítly provedení účastnické výpovědi stěžovatele a dalších důkazů stěžovatelem navržených v požadované lhůtě, což vedlo ve svých důsledcích k nesprávným skutkovým závěrům, vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů a současně k nesprávnému právnímu posouzení věci.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pokud se týká dokazování, podává se ze soudního spisu, že soud prvního stupně ukončil dokazování při jednání konaném dne 22. listopadu 2005 poté, kdy účastníci žádné další důkazy nenavrhovali (č. listu 84), přičemž jak vyplývá z protokolů při jednání ze dne 27. ledna 2005, 19. května 2005 a 22. listopadu 2005, stěžovatel se k celé věci opakovaně vyjadřoval (č. listu 52, 53, 71, 72 a 84), stejně jako k důvodu, proč nepřevzal výpověď z pracovního poměru (č. listu 53, 71 a 84) a k období června a července 2001, kdy mu byla nabízena práce dělníka (č. listu 71, 72 a 84). V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 13. února 2006, doplněném podáním ze dne 15. února 2006, stěžovatel žádné další návrhy na provedení důkazů neuvedl. Odvolací soud pak při jednání před odvolacím soudem dne 31. července 2007 k návrhu stěžovatele na doplnění dokazování svým výslechem, a to ke skutečnosti, že v období června a července 2001, tedy v době, kdy mu byla nabízena práce dělníka v dopravě, zvedal těžká břemena a pracoval v průvanu a v chladu a že neodmítl převzít výpověď z pracovního poměru, pouze vzhledem ke skutečnosti, že neměl v dané situaci brýle a odmítal uvedenou listinu podepsat, po tiché poradě senátu prohlásil usnesení, že další důkazy prováděny nebudou (č. listu 113). Dle přesvědčení Ústavního soudu nebyla zásada "rovnosti zbraní" v případě stěžovatele postupem obecných soudů porušena. Jak plyne z obsahu soudního spisu, obecné soudy při provádění důkazů příslušná ustanovení § 120 a násl. o. s. ř. plně respektovaly, stěžovateli byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Ústavní soud uzavírá, že ve věci samé se jedná o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují.

Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatele s rozhodovacími důvody obecných soudů. Stěžovatel uvádí námitky, které již uplatnil v provedeném soudním řízení a očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobou i podanými opravnými prostředky stěžovatele podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a argumentačně přesvědčivá a v závěrech ve věci rozhodujících soudů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Jak vyplývá z obecně dostupné judikatury Evropského soudu pro lidská práva, článek 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, neboť toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999 in ASPI). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v § 132 o. s. ř., tak i právo soudu rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede, upravené v § 120 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 56/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 80, str. 259). Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou ani Úmluvou.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2009


Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1590/09 #2, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies