IV. ÚS 280/09

27. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 27. července 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti F. J., zastoupeného Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, AK nám. Republiky 28, 301 00 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008 č. j. 25 Cdo 3212/2006-211 a rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2006 č. j. 11 Co 192/2006-178 a Okresního soudu Plzeň - město ze dne 2. 12. 2005 č. j. 28 C 208/2005-156 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jeho civilní věci s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na náhradu škody vůči státu za nesprávný úřední postup ve smyslu dle článku 36 odst. 3 Listiny a právo na vlastnictví dle článku 11 odst. 1 Listiny.

Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 28 C 208/2005 zjistil Ústavní soud, že se stěžovatel žalobou podanou vůči České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem správních orgánů v řízení o odstranění zdi, kterou sousedé stěžovatele postavili na jeho pozemku a která měla být na základě rozhodnutí Městského úřadu v Nýrsku zbořena, avšak k odvolání sousedů bylo řízení o odstranění stavby přerušeno do pravomocného skončení soudních sporů vedených stěžovatelem, v nichž se stěžovatel domáhal náhrady škody za znemožnění využívání svých pozemků. Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 2. 12. 2005 č. j. 28 C 208/2005-156 řízení částečně zastavil pro litispendenci a ve zbytku žalobu zamítl, neboť sice došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, protože nebylo třeba řízení o odstranění stavby přerušovat, avšak stěžovatel nedoložil, že mu liknavým úředním postupem škoda vznikla. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 6. 2006 č. j. 11 Co 192/2006-178 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 11. 2008 č. j. 25 Cdo 3212/2006-211 stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatel je názoru, že jeho žalobě mělo být vyhověno, neboť soudy konstatovaly, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a proto měly zkoumat toliko výši škody. Pokud soudy uváděly, že nezákonné rozhodnutí správního orgánu nebylo zrušeno, je tato argumentace nesprávná, jelikož není možné zrušit něco, co neexistuje. Stěžovatel je přesvědčen, že uvedl skutková tvrzení o tom, na základě čeho se domáhá právě požadované výše škody, přičemž především vycházel z částek dle podkladů Městského úřadu v Nýrsku o záboru pozemků. Uvedená škoda pak spočívala v tom, že mu byl zamezen přístup na jeho pozemek a nemohl s pozemkem nakládat dle vlastního uvážení.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález Pl. ÚS 85/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Žádné z výše uvedených pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Soud prvého i druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovateli srozumitelně vysvětlil, že k přiznání náhrady škody bylo třeba, aby jakožto žalobce uvedl konkrétní situaci, na základě které došlo ke zmenšení jeho majetku, nebo k situaci, kdy se jeho majetek na základě škodné události nezvětšil. Vzhledem k tomu, že stěžovatel svou žalobu postavil pouze na hypotetické škodě nemající vztah ke konkrétní události, v důsledku které mu měla vzniknout škoda, obecné soudy stěžovatelově žalobě nevyhověly. Uvedený závěr považuje Ústavní soud za přiléhavý a plně ústavně konformní, pročež odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, která tak nelze kvalifikovat jako porušující ústavně zaručená práva stěžovatele.

Nejvyššímu soudu je možno vytknout, že stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné pro absenci konkretizace, v čem spatřuje zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po stránce právní, ačkoli v dovolání lze - byť implicitně - formulaci otázky zásadního právního významu shledat ve stěžovatelově názoru, zda je nezbytné a přípustné přerušit správní řízení až do okamžiku ukončení řízení soudních. Ústavní soud však nepřistoupil ke kasaci rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť rozhodnutí soudu nalézacího i odvolacího jsou správná, v důsledku čehož by ingerence do rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu neměla žádný reálný dopad do právního postavení stěžovatele.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. odst. 2 písm. a)zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2009


Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 280/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies