IV. ÚS 1575/09

27. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele J. D. H., zastoupeného JUDr. Klárou A. Veselou Samkovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem Španělská 6, Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 4988/2007-221 ze dne 17. března 2009, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci sp. zn. 29 Co 229/2006-190 ze dne 23. listopadu 2006 a proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně č. j. 19 C 101/2002-164 ze dne 13. prosince 2005 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:


Podáním učiněným ve lhůtě a po odstranění vad splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení čl. 2 odst. 4 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Ze spisu Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 19 C 101/2002 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Děčíně v rozsudku č. j. 19 C 101/2002-164 ze dne 13. prosince 2005 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně M. B. (dále jen "žalobkyně") domáhala proti stěžovateli a M. H. (dále jen "druhá žalovaná") určení, že v tomto výroku blíže specifikovaný právní úkon nazvaný nájemní smlouva je neplaný, výrokem II. zamítl žalobu ve vztahu k druhé žalované v plném rozsahu, výroky III. až VIII. určil, že v těchto výrocích blíže určené články nájemní smlouvy jsou neplatné, výrokem IX. uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 5.522,- Kč a výrokem X. rozhodl, že mezi žalobkyní a druhou žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. K odvolaní stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci v rozsudku sp. zn. 29 Co 229/2006-190 ze dne 23. listopadu 2006 výrokem I. rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a stěžovatelem ve výrocích III. až IX. potvrdil, výrokem II. odvolání druhé žalované proti výrokům III. až IX. rozhodnutí soudu prvního stupně odmítl a výrokem III. uložil stěžovateli nahradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 4.522,- Kč a rozhodl, že druhá žalovaná a žalobkyně mezi sebou nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v usnesení 26 Cdo 4988/2007-221 ze dne 17. března 2009 výrokem I. odmítl a výrokem II. uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.142,- Kč.

Aniž by bylo zapotřebí podrobněji rekapitulovat celý rozsudek Okresního soudu v Děčíně č. j. 19 C 101/2002-164 ze dne 13. prosince 2005 a obsah ústavní stížnosti (neboť pro vyložení důvodů vedoucích k přijatému rozhodnutí Ústavního soudu toto opakování v projednávané věci nemá žádný význam), může Ústavní soud konstatovat, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v záhlaví citovanými rozhodnutími rozhodly zcela v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi. Námitky stěžovatele uváděné v ústavní stížnosti považuje Ústavní soud za neopodstatněné. Jsou především polemikou stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů a Ústavní soud staví do role další instance, která mu však, jak je uvedeno výše, nepřísluší. S ohledem na uvedené skutečnosti, nemaje potřebu ničeho dalšího dodávat, Ústavní soud pouze odkazuje na v záhlaví citovaná rozhodnutí.

Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí nezjistil nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručeným ústavními normami České republiky, a žádný předpoklad pro svůj kasační zásah tak neshledal.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2009


Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1575/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies