IV. ÚS 1114/09

27. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů M. K., M. M., a P. M., zastoupených Mgr. Davidem Strupkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1382/2008 ze dne 12. listopadu 2008 a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 4 To 505/2007 ze dne 9. ledna 2008 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé s odkazem na porušení jejích práva na spravedlivý proces a práva na rozhodnutí jejich věci v přiměřené lhůtě domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. .

Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 2 T 31/2006 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé byli rozsudkem Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 2 T 31/2006 ze dne 4. října 2006 uznáni vinnými trestným činem kuplířství podle § 204 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona, za což byly stěžovatelky K. a M. odsouzeny podle § 204 odst. 3 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a podle § 39a odst. 2 písm. b) trestního řádu pro výkon trestu zařazeny do věznice s dozorem a stěžovatel M. byl podle § 204 odst. 3 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání tří let a podle § 39a odst. 2 písm. c) trestního řádu pro výkon trestu zařazeny do věznice s ostrahou. Odvolání všech stěžovatelů Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením sp. zn. 4 To 505/2007 ze dne 9. ledna 2008 podle § 256 trestního řádu zamítl. Dovolání všech stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 7 Tdo 1382/2008 ze dne 12. listopadu 2008 podle § 265i odst. 1 písm. e) odmítl.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně rekapitulují průběh trestního řízení. Porušení ústavních práv spatřují stěžovatelé zejména v tom, že měla být porušena presumpce neviny a zásada in dubio pro reo, rozhodující soudy měly opomíjet důkazy ve prospěch stěžovatelů a provedené důkazy nehodnotit řádně ve vzájemné souvislosti. Řízení podle stěžovatelů trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu (déle než 5 let) a jako celek nesplňovalo náležitosti spravedlivého procesu.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení, nemůže ani tyto orgány nahrazovat a není ani není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 6 Úmluvy na ochranu Lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Výše zmíněná porušení však z napadených rozsudků obecných soudů nevyplývají. V trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů - ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů mimo jiné znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů, potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí. Dle ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu mají obecné soudy postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jak však vyplývá z nauky i obecně dostupné judikatury Ústavního soudu, obecné soudy jako orgány činné v trestním řízení nejsou v zásadě povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu. Jsou však povinny každým důkazním návrhem se zabývat, a ze zjištěných skutkových závěrů vyvodit odpovídající právní hodnocení

Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy v trestní věci stěžovatele jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám, jde-li o prováděné dokazování, hodnocení důkazů či odůvodnění skutkových zjištění. Soud prvního stupně i soud odvolací podrobně a logicky vysvětlily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování znaleckým posudkem a výslechem mnoha svědků (všech, kteří byli dostupní) a znalce. V odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl, které důkazy stěžovatele ze spáchání přisouzeného trestného činu usvědčily. Odvolací soud pak reagoval na výhrady, které stěžovatel uplatnil ve svém řádném opravném prostředku, a zdůvodnil zamítnutí návrhu obhajoby na doplnění dokazování (zejména výslechem v řízení před soudem prvního stupně nedostupné svědkyně Robovské).

Ústavní soud zdůrazňuje, že z ústavního principu presumpce neviny, garantovaného čl. 40 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 2 Úmluvy, včetně z ní plynoucí zásady "v pochybnostech ve prospěch obviněného" (in dubio pro reo), které jsou promítnuty v příslušných ustanoveních trestního řádu (§ 2 odst. 2, 5 a 6), vyplývá, že jsou-li možné dva či více výkladů provedených důkazů, nelze učinit zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného, a to právě s ohledem na princip presumpce neviny, která vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno a tam, kde existují jakékoliv pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného. Důvod k zásahu Ústavního soudu do závěrů obecných soudů, které se týkají provádění a hodnocení důkazů, však je dán jen tehdy, "přehlédne-li obecný soud ústavně-právní význam práva na osobní svobodu a zákaz libovůle, pod jejichž zorným úhlem je třeba postupovat při výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem (trestní řád), především pak principu in dubio pro reo" (srov. nález sp. zn. I. ÚS 429/03 in http://nalus.usoud.cz). Pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení zásady "in dubio pro reo", konstatuje Ústavní soud, že existence rozporů mezi důkazy (výpověďmi svědků) sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění citované zásady. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, že existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů ve věci provedených, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů (viz usnesení Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 330/04 in http://nalus.usoud.cz). Pravidlo "in dubio pro reo" je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti důvodné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o vině nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy soudem hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jako tomu bylo i v posuzovaném případě, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy zjistily správně všechny relevantní okolnosti, které na konkrétní trestný čin měly vliv a na základě důkazních prostředků v řízení provedených dospěly k jednoznačnému závěru, že v daném případě se stěžovatelé trestného činu dopustili.

K jednotlivým námitkám, stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněným, Ústavní soud uvádí, že jsou především opakováním námitek vznesených stěžovateli v rámci jejich obhajoby v průběhu trestního řízení, a to zejména v opravných prostředcích, tj. v odvolání a dovolání. Ve věci rozhodující soudy se těmito námitkami ve svých rozhodnutích dostatečně zabývaly a řádně se s nimi vypořádaly, včetně přihlédnutí ke značnému odstupu od spáchání přisouzeného trestného činu a délky trestního řízení při výměře délky trestu. K tomu Ústavní soud uvádí, že průtahy v řízení před obecnými soudy (byť by i existovaly a byly neodůvodněné) samy o sobě nemohou vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 628/03 in http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud dále odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999 apod.). Podle již ustálené judikatury Evropského soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (srov. Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994, Higginsová a další proti Francii, 1998). Zásada rovnosti zbraní vyžaduje, aby byla každé straně poskytnuta možnost předložit její argumenty v podmínkách, které ji nestaví do nevýhodné situace ve srovnání s protistranou (srov. Coeme a další proti Belgii, 2000. Evropský soud pak ponechává na národních soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov. Novák proti České republice, 2003). Ve světle uvedené judikatury (dostupné na internetových stránkách http://www.echr.coe.int) Ústavní soud uzavírá, že porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces garantované Listinou a Úmluvou v předmětném trestním řízení nebylo shledáno. Stěžovatelům nebylo v průběhu řízení bráněno v uplatňování jeho procesních práv, přičemž soudy zjistily relevantní okolnosti k vydání svých rozhodnutí. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu (§ 125 odst. 1, 134 odst. 2) a argumentace v nich uvedená je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné argumentaci obecných soudů opakovat a na tuto odkazuje.

Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou či Úmluvou chráněného základního práva. Za této situace nemohl Ústavní soud přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2009


Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1114/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies