IV. ÚS 813/07

27. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci Garančního fondu obchodníků s cennými papíry, Politických vězňů 912/10, Praha 1, právně zastoupeného advokátem JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., Jungmannova 24, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 1. 2007 sp. zn. 41 Cm 7/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 29. 3. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaného usnesení krajského soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl krajský soud tak, že nepřipustil změnu žaloby, resp. úpravu žaloby ze dne 22. 11. 2004. Zásadní pochybení citovaného pak spatřuje stěžovatel v tom, že rozhodnutí není řádně odůvodněno, resp. se omezuje toliko na konstatování, že dosavadní průběh řízení nemůže být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Ze strany soudu se tak jedná o bezdůvodné bránění realizaci stěžovatelových práv, zejména práva disponovat s předmětem řízení. I v případě nemeritorních usnesení je nutné trvat na uvedení základních důvodů, které vedly soud k přijetí rozhodnutí a které jsou způsobilé výrok usnesení srozumitelně a přezkoumatelným způsobem vysvětlit. Z usnesení není patrné, zda má jeho výrok oporu v okolnostech případu a zda se tudíž nejedná pouze o svévolné odepření práva ze strany krajského soudu. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že zcela neodůvodněný závěr krajského soudu, že dosavadní průběh řízení nemůže být podkladem pro řízení o změněném návrhu, nemůže obstát, neboť je v příkrém rozporu se současným stavem předmětného řízení. V dosavadním řízení před soudem prvního stupně byla toliko řešena otázka aktivní věcné legitimace stěžovatele s tím, že krajský soud žalobu zamítl, aniž by prováděl dokazování směřující k meritornímu posouzení daného případu. Nelze též pominout tu skutečnost, že stěžovatelův návrh neobsahuje žádná nová skutková tvrzení ani odlišnou právní kvalifikaci ve srovnání s žalobou původní. Dle náhledu stěžovatele se v předmětném případě jednalo spíše o upřesnění žalobního návrhu a z hlediska jeho obsahu tak ani ve skutečnosti nešlo o návrh ve smyslu ustanovení § 95 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Vydáním napadeného usnesení nutí krajský soud stěžovatele k podání nového návrhu, který by korespondoval se závěry aktuální soudní judikatury. Takový postup soudu je však v přímé kontrapozici s účelem sledovaným ustanovením § 95 o. s. ř., kterým je primárně hospodárnost, rychlost a efektivita občanského soudního řízení. Je zřejmé, že nový návrh mutatis mutandis v podstatě odpovídá návrhu původnímu, a to jak z hlediska skutkového stavu, tak i z hlediska právního posouzení. Nelze považovat za efektivní takový postup, kdy bude zahájeno zcela nové soudní řízení o návrhu, jehož obdobou se již stejný soud zabýval a o němž rozhodoval. Dále stěžovatel spatřuje v postupu obecného soudu faktické odmítnutí spravedlnosti, neboť postup soudu ve věci neodpovídá složitosti celé věci, kdy stěžovatel má v posuzovaném případě zákonnou povinnost vyplatit stovky milionů, ovšem v důsledku nesoučinnosti vedlejšího účastníka ve spojitosti s postupem krajského soudu tak učinit nemůže. V ústavní stížnosti odkázal stěžovatel na judikaturu Ústavního soudu reprezentovanou nálezem ze dne 6. 11. 1996 sp. zn. I. ÚS 289/95, nálezem ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. 455/03.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo---li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal. Z čl. 83 Ústavy vyplývá, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a proto není povolán k přezkumu správnosti výkladu a použití norem jednoduchého práva, neboť tato povinnost v zásadě svědčí obecným soudům.

Za účelem posouzení předmětného případu si Ústavní soud vyžádal dotčený soudní spis krajského soudu a z ústavní stížnosti napadeného usnesení seznal, že tvrzení stěžovatele stran nedostatečného odůvodnění se zakládají na pravdě. Odůvodnění napadeného usnesení je více než lakonické a z hlediska účastníka řízení je nepřezkoumatelné, neboť z něj nelze seznat důvody, pro které nelze změnu žaloby připustit.

Ze soudního spisu, konkrétně z č.l. 652 dále vyplývá, že po vydání ústavní stížností napadeného usnesení byl stěžovatel vyzván ke specifikaci žalobního návrhu s tím, že byl poučen o tom, jak musí být žalobní petit formulován, aby bylo lze jej považovat za dostatečně určitý. Z podání žalobce nacházející se na č.l. 843 a násl. je zřejmé, že se tento pokusil nově formulovat žalobní petit, o jehož připuštění rozhodl krajský soud dne 26. 9. 2008, viz. č.l. 913 a násl. dotčeného soudního spisu.

Vzhledem k výše uvedenému je tedy zřejmé, že za situace, kdy již došlo k opětovné změně žalobního návrhu, neměla by případná kasace napadeného rozhodnutí krajského soudu žádného vlivu na další průběh řízení.

Teorie a praxe ústavního soudnictví přitom vyžaduje, aby ústavní stížnost byla projednána ve stavu označovaném jako mootness (srov. Braveman, D., Banks, W., Smolla, R.: Constitutional Law. 3. vyd., New York 1991, s. 75-85, Barron, J., Dienes, C.: Constitutional Law. 4. vyd., St. Paul 1995, s. 83-85) nebo jako požadavek bezprostředního a přítomného zásahu (unmittelbare und gegenwärtige Betroffenheit - to v praxi Spolkového ústavního soudu - srov. např. Bundesverfassungsgerichtsgesetz. Mitarbeiterkommentar. Heidelberg 1992, s. 1174n., K. Schleich: Das Bundesverfassungsgericht. 3. vyd., München 1994, s. 142150), tj. ve stavu, kdy spor ještě neodezněl nebo nebyl vyřešen jinou cestou s ohledem na princip minimalizace zásahů do pravomocných rozhodnutí.

Z povahy institutu ústavní stížnosti vyplývá, že Ústavní soud je povolán zasáhnout pouze tehdy, byla-li rozhodnutím, popř. jiným zásahem orgánu veřejné moci, porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele. Poté, co došlo k odpadnutí tvrzeného zásahu do základních práv a svobod, by mohl Ústavní soud přistoupit nejvýše ke konstatování tzv. akademického výroku, což je však zcela výjimečné, např. v případech, kdy by přicházel v úvahu nárok na odškodnění za protizákonné rozhodnutí státního orgánu, k tomu srovnej např. Šimíček, V. Ústavní stížnost, 3. vydání, Linde, 2005, str. 102-103.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost v souladu se zákonem o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a)].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2009


Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 813/07, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies