II. ÚS 1178/09

28. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Odborové organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkového ústavu, IČ: 269 919 34, se sídlem v Bouzově 8, zastoupené Mgr. Vladislavou Jabůrkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Lidická 57, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. října 2008 sp. zn. 15 C 149/2008 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2009 sp. zn. 29 Co 545/2008, spolu s návrhem na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. května 2009, splňující formální podmínky stanovené pro její věcné projednání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Těmito rozhodnutími byla v řízení o zaplacení náhrady nemajetkové újmy způsobené stěžovatelce nesprávným úředním postupem a nezákonnými rozhodnutími odňato osvobození od soudních poplatků a zrušeno ustanovení právního zástupce, aniž by pro to byly splněny zákonné předpoklady.

Stěžovatelka tvrdila, stručně řečeno, že soud prvního stupně předpoklady pro její osvobození zhodnotil špatně a řádně usnesení neodůvodnil, když k jejímu návrhu zrušil ustanovení právního zástupce, avšak již bez návrhu zrušil osvobození od soudních poplatků a zároveň stěžovatelce neustanovil nového právního zástupce. Odvolací soud nenapravil chyby soudu prvního stupně, neprojednal odvolání stěžovatelky v tom rozsahu, jak bylo podáno, nevedl stěžovatelku k nápravě vad, neupozornil ji na rozpor v podáních stěžovatelky a rozhodl nesprávně.

Ústavní stížností stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů pro porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotvenou v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), i stěžovatelčina práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny a současně došlo k porušení čl. 1 Listiny, a to porušení základní právní zásady rovnosti subjektů. Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu, ze které vyplývá, že obecný soud musí řádně odůvodnit odepření ustanovení právního zástupce a poukázala na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 684/05.

II.

Z ústavní stížnosti, připojených listin a spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 15 C 149/2008 vyplývají následující skutečnosti:

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. října 2008 sp. zn. 15 C 149/2008 soud prvního stupně rozhodl tak, že ve výroku I. ustanovení Mgr. J. K., advokáta, zástupcem stěžovatelky (15 C 149/2008-20) se zrušuje. Výrokem II. stěžovatelce se odnímá se zpětnou účinností osvobození od soudních poplatků přiznané usnesením ze dne 3. července 2008 (15 C 149/2008-20) a výrokem III. se stěžovatelce neustanovuje zástupce.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání stěžovatelky přezkoumal usnesení soudu nalézacího do výroku I. a II. a rozhodl usnesením ze dne 24. února 2009 (29 Co 545/2008-64), odvolání do výroku I. se odmítá z důvodu nedostatku subjektivní legitimace stěžovatelky a dále se usnesení do napadeného výroku II. potvrzuje jako věcně správné. Výrok III. nebyl předmětem odvolacího řízení, a proto výrok III. nabyl samostatně právní moci.

III.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374 - 375).

Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti formálně namítala porušení svých základních práv, avšak argumentace obsažená v ústavní stížnosti se ve věci samé pohybuje na úrovni aplikace podústavního práva a vyjadřuje nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím obecných soudů. Aplikace právní normy (§ 138 odst. 2 o. s. ř.), provedená obecnými soudy ve věci stěžovatelky, je z hlediska ústavního přijatelná a Ústavní soud proto nemá důvod k zásahu, neboť obecné soudy si zjistily skutečnosti související s posouzením majetkových poměrů stěžovatelky, tyto ústavně přijatelně zformulovaly do skutkových závěrů, na které aplikovaly právní normu tak, že nelze v jejich postupu spatřovat výkon zakázané libovůle. Postup a závěry obecných soudů z hlediska ústavněprávního nevybočily z rámce možného posouzení věci.

Odvolací soud k odvolání stěžovatelky přezkoumal usnesení soudu nalézacího do výroku I. a II. a rozhodl usnesením. Stěžovatelka i soudem ustanovený zástupce Mgr. K. požádali, aby jeho jmenování zástupcem stěžovatelky bylo zrušeno pro vzájemné rozpory a narušení důvěry. Soud prvního stupně jejich návrhu vyhověl, proto stěžovatelka neměla subjektivní legitimaci k podání odvolání tohoto výroku I. a odvolací soud v této části odvolání odmítl v souladu s ustanovením § 218 písm. b) o. s. ř.

Dále byl usnesením odvolacího soudu potvrzen výrok II., a to s ohledem na předmět řízení, neboť stěžovatelka se domáhá náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (osvobozeno od soudních poplatků dle § 11 odst. 1 písm. g) zák. č. 549/1991 Sb.). Tímto výrokem bylo napraveno pochybení soudu I. stupně, kdy v předchozím řízení bylo stěžovatelce přiznáno osvobození od soudních poplatků, aniž by stěžovatelka o to požádala (§ 138 odst. 1 o. s. ř.), proto následně bylo osvobození od soudních poplatků odejmuto. Výrok III. nebyl předmětem odvolacího řízení a nabyl samostatně právní moci.

Pokud jde o namítaná porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod, ze kterých vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 90, čl. 95 či čl. 96 Ústavy, přímo negarantuje základní práva a svobody, neboť v podstatě upravuje jen principy činnosti soudů, byť s právem na spravedlivý proces významně souvisí (ve smyslu čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 Listiny), jejich porušení však nebylo shledáno. Argumentace stěžovatelky judikaturou Ústavního soudu nebyla v posuzovaném případě shledána případnou.

Ústavní soud proto neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 28. července 2009


Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1178/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies