IV. ÚS 1109/09

28. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 28. července 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti obchodní společnosti Elektromont Brno, akciová společnost, se sídlem Františky Stránecké 10, 602 00 Brno, zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem, AK se sídlem Křížová 18, 603 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009 čj. 33 Odo 1423/2006-131 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2006 čj. 26 Co 441/2004-103 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 90 Ústavy domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

Po podrobné rekapitulaci průběhu a výsledků řízení, v němž byla žalována o zaplacení částky 946 660,55 Kč, stěžovatelka uvedla, že porušení svých práv spatřuje v nedostatečném odůvodnění napadených rozhodnutí. Krajskému soudu v Brně stěžovatelka vytkla, že v odůvodnění rozsudku nezmínil procesní manipulaci žalobkyně s předmětem žaloby a nezabýval se jejími důsledky, Nejvyšší soud se dle jejího názoru nedostatečně vyslovil ke všem aspektům, které souvisely s posouzením námitky promlčení.

Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 17. 6. 2009 podepsaném předsedou senátu 33 Cdo uvedl, že dispoziční zásada ovládající občanské soudní řízení umožňuje žalobci měnit během řízení svůj návrh také v tom, čeho se domáhá, tzv. může na základě stejného skutkového stavu se souhlasem soudu požadovat více, než původně žádal. Podle soudu není vyloučeno ani to, aby poté, co byla připuštěna požadovaná změna žaloby, ji žalobce znovu změnil tak, jak zněla původně. S odkazem na příslušná ustanovení občanského soudního řádu Nejvyšší soud odmítl, že by právní předchůdce žalobkyně nemohl rozšířit svůj návrh, dokud nedošlo k pravomocnému zastavení řízení v důsledku částečného zpětvzetí žaloby. Předseda senátu zopakoval, že rozhodnutí bylo opřeno o závěr, podle kterého ujednání v kupní smlouvě nemělo charakter odkládací podmínky a bylo možné je chápat pouze jen jako ujednání o době splnění dluhu. Z toho jednoznačně vyplynul závěr, že k promlčení práva na zaplacení doplatku kupní ceny nemohlo dojít, nastala-li v daném případě splatnost závazku doplatit kupní cenu až po podání žaloby. Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že napadeným rozsudkem neporušil ústavně zaručená práva stěžovatelky, navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, popřípadě zamítnuta jako nedůvodná a v závěru svého vyjádření souhlasil s upuštěním od ústního jednání. Vzhledem k tomu, že vyjádření neobsahovalo žádné nové argumenty či tvrzení způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebylo stěžovateli zasíláno k případné replice.

Krajský soud v Brně nevyužil svého práva a k ústavní stížnosti se nevyjádřil.

Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 47 C 60/2000, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že žalobkyně (původně obchodní společnost Masna Brno, a. s., poté FOS-HOLDING, a. s., nyní PNA FINANCIAL, a. s.) se domáhala vůči žalované stěžovatelce zaplacení částky 946 660,55 Kč na základě smlouvy o prodeji nemovitostí. Mezi stranami byl spor o to, zda splatnost části kupní ceny ve výši 1 000 000,- Kč (snížené jednostranným zápočtem žalobkyně na žalovanou částku) byla vázána splněním odkládací podmínky [do 10 dnů po vkladu práva věcného břemene vstupu a průjezdu ve prospěch kupujícího (žalované) k nemovitostech, jež byly předmětem smlouvy]. V průběhu řízení žalobkyně sdělila, že provedla kompenzaci vzájemných pohledávek ve výši 750 000,- Kč a o tuto částku vzala žalobu zpět. Městský soud v Brně usnesením ze dne 13. 9. 2002 řízení v rozsahu této částky zastavil, jeho rozhodnutí však bylo neúčinné, neboť před rozhodnutím soudu byl na majetek žalobkyně prohlášen konkurs. Správce konkurzní podstaty úpadce následně soudu sdělil, že žalovaná jednostranný zápočet neuznala, proto mění petit žaloby a žádá zaplacení částky v původně žalované výši (č. l. 23). Městský soud v Brně v průběhu jednání dne 14. 10. 2003 řízení co do částky 750 000,- Kč zastavil (usnesení čj. 47 C 60/2000-56) a připustil změnu žaloby tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni namísto částky 196 660,554 Kč částku 946 660,55 Kč. Po provedeném dokazování nalézací soud rozsudkem ze dne 24. 2. 2004 čj. 47 C 60/2000-78 žalobu zamítl s odůvodněním, že nárok žalobkyně byl promlčen. Nalézací soud považoval sjednanou odkládací podmínku za neurčitou a z tohoto důvodu neplatnou, a proto přihlédl k uplatněné námitce promlčení.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalovanou stěžovatelku zavázal povinností zaplatit žalobkyni částku 946 660,55 Kč (výrok I.) a nahradit jí na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 167 040,75 Kč (výrok II.). Krajský soud v Brně posoudil sporné ujednání v kupní smlouvě nikoliv jako odkládací podmínku ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, nýbrž jako dohodu o splatnosti části kupní ceny. Krajský soud konstatoval, že smlouvou z června 2000 bylo zřízeno ve prospěch žalované věcné břemeno k přechodu a přejezdu přes konkrétní pozemky Brněnských komunikací, a. s., v k. ú. Trnitá; vklad práva byl zapsán dne 4. 10. 2000. Pokud žalovaná měla zaplatit zbývající část kupní ceny do 14. 10. 2000, nelze uvažovat o promlčení práva, byla-li žaloba podána v březnu 2000. Vzhledem k tomu, že v řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že k zaplacení žalované částky došlo, odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil a žalobě vyhověl.

Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud zamítl. Postup odvolacího soudu potvrdil jako správný s tím, že předmětem řízení byla částka 946 660,55 Kč, neboť po omezení žaloby došlo k jejímu rozšíření. Odvolací soud tak přiznal žalobkyni pouze to, co podle konečného znění petitu žalobou požadovala. K posouzení otázky, zda právo bylo promlčeno či nikoliv, Nejvyšší soud odkázal na výkladová pravidla spojená s posouzením skutečností, za kterých nastanou podmínkou předpokládané účinky, a vyložil, proč nebylo možné považovat sporné ujednání v kupní smlouvě za odkládací podmínku. Nejvyšší soud shodně s Krajským soudem v Brně označil toto ujednání za ujednání o době splnění dluhu.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavněprávní argumentace stěžovatelky opřená o čl. 36 odst. 1 Listiny byla založena na tvrzení o nedostatečném odůvodnění napadených rozsudků. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi setrvale judikuje, že součástí práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, vylučujícího libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem zakotveným v procesním řádu. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. III.ÚS 84/94, Sb. n. u., sv. 3, str. 257).

Jak Ústavní soud zjistil, k pochybení, které by zakládalo důvod ke kasaci napadených rozhodnutí, v projednávané věci nedošlo. Ze spisu Městského soudu v Brně vyplynulo, že nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně popsal, jaké důkazy provedl, jak je hodnotil a jaká skutková zjištění z nich vyvodil. Krajský soud v Brně ze zjištěného skutkového stavu vycházel, na rozdíl od nalézacího soudu jej však odlišně právně kvalifikoval. Sporné ujednání žalobkyně a stěžovatelky v kupní smlouvě nepovažoval za odkládací podmínku, ale za ujednání o splatnosti zbytku kupní ceny. S přihlédnutím ke skutečnosti, že v průběhu řízení došlo ke zřízení věcného břemene a zbytek kupní ceny se stal splatným, soud vyloučil promlčení práva. Z odůvodnění rozsudku je zcela zřejmé, v jakém právním rámci se Krajský soud v Brně pohyboval a jakými úvahami byl při svém rozhodování veden. K rozhodování nalézacího soudu o procesních návrzích žalobkyně, kterými nejprve žalobu omezila a poté rozšířila, se krajský soud skutečně nevyjádřil, zabýval se jím však Nejvyšší soud v dovolacím řízení, který na námitky stěžovatelky učiněné v této souvislosti reagoval a přiměřeným a přezkoumatelným způsobem se s nimi vypořádal. Z uvedeného má Ústavní soud za to, že Krajský soud v Brně a Nejvyšší soud postupovaly v souladu s kautelami hlavy páté Listiny a dostály i požadavku transparentnosti svých rozhodnutí.

Z argumentace stěžovatelky je zřejmý její nesouhlas s aplikací a interpretací procesních ustanovení při rozhodování o změně žaloby. Ústavní soud však připomíná, že právo činit výklad podústavního práva a aplikovat jeho normy zásadně přísluší obecnému soudu. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva Ústavní soud hodnotí jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Pokud jde o otázku výkladu ustanovení občanského soudního řádu týkající se změny návrhu, žádné z výše uvedených pochybení nelze obecným soudům vytknout, neboť jimi podaná interpretace předmětného zákonného ustanovení plně odpovídá ustálené a dostupné judikatuře a nelze ji proto pokládat za překvapivou či extrémní. Rozhodnutí o návrhu na změnu žaloby předpokládá samostatnou úvahu obecného soudu, kterou Ústavní soud zásadně nepřezkoumává, pokud aplikace podústavního práva není svévolná či její interpretace není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, což se v projednávané věci nestalo.

K obsahu práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 Listiny lze jen připomenout, že právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ("právo na soud") je součástí širšího základního práva na spravedlivý proces zaručeného v hlavě páté Listiny. Toto základní právo, jehož součástí je mj. i záruka spravedlivého a veřejného projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a je realizováno tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zaručuje jednotlivci právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pojem spravedlivého soudního řízení je ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, po obsahové stránce vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné zacházení, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně znevýhodněna. Porušení těchto záruk Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy, Ústavní soud již nejednou konstatoval, že toto ustanovení samo o sobě nezakládá žádné subjektivní veřejná právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 28. července 2009


Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1109/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies