IV. ÚS 968/09

28. 07. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 28. července 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. P., zastoupené Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, AK Nádražní 58/110, 150 00 Praha 5, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009 č. j. 33 Odo 1154/2006-134 a Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2005 č. j. 23 Co 417/2005-102 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její právo na ochranu a nedotknutelnost vlastnického práva dle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 28 C 70/2002 zjistil Ústavní soud následující. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7. 4. 2005 č. j. 28 C 70/2002-75 zavázal žalované, aby stěžovatelce jako žalobkyni zaplatili částku 450.000 Kč představující vypořádací podíl na majetku, který stěžovatelka a žalovaní nabyli v rámci hospodaření s nemovitostmi, jichž byli spoluvlastníky, a to ke dni uzavření kupní smlouvy, jíž stěžovatelka prodala svůj podíl na nemovitosti společnosti Interpharma Praha, a. s. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2005 č. j. 23 Co 417/2005-102 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá, neboť žalovanou částkou se stěžovatelka podílela na financování rekonstrukce budovy na základě smlouvy o dílo uzavřené spoluvlastníky s firmou Watrex před prodejem stěžovatelčina spoluvlastnického podílu, avšak realizované teprve po tomto prodeji. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2009 č. j. 33 Odo 1154/2006-134 stěžovatelčino dovolání zamítl. Konstatoval, že o využití výnosu z komerčního využití budovy rozhodli spoluvlastníci v době trvání spoluvlastnictví stěžovatelky, pročež stěžovatelka byla povinna se účastnit na úhradě ceny za dílo v rozsahu svého podílu na výnosu z využití budovy; budoucí zhodnocení budovy mohla stěžovatelka zohlednit při sjednávání výše kupní ceny při prodeji svého spoluvlastnického podílu.

Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení o neexistenci právního důvodu k tomu, aby se podílela svými prostředky na hrazení oprav uskutečňovaných až poté, kdy již nebyla spoluvlastnicí nemovitostí, a podotýká, že o poskytnutí zálohy na provedení stavebních prací nevěděla. Svůj právní názor odůvodňuje tvrzením, že rozhodující je faktický stav ke dni převodu nemovitostí, a proto nemohla být při prodeji jejího podílu zohledněna cena stavebních úprav, z nichž navíc stěžovatelka neměla žádný prospěch, a došlo tak k bezdůvodnému obohacení ostatních spoluvlastníků. Odvolacímu a dovolacímu soudu vytýká, že se nezabývaly jí vznesenou námitkou neplatnosti smlouvy o dílo z důvodu rozporu s dobrými mravy, neboť byla uzavřena za účelem zkrácení práv stěžovatelky; posouzení této otázky není irelevantní, poněvadž uvedený nemravný a protiprávní postup žalovaných nemůže požívat právní ochrany. Konečně stěžovatelka namítá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry, jelikož konstatování odvolacího soudu, že stěžovatelka byla srozuměna se skutečností, že částka získaná v souvislosti s hospodařením se společnou nemovitostí bude vynaložena na její opravu, je v příkrém rozporu s obsahem spisu, který dokládá nevědomost stěžovatelky o těchto skutečnostech a její nesouhlas poté, co se o nich dozvěděla.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a řádně zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález Pl. ÚS 85/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud považuje právní závěry odvolacího a dovolacího soudu stran absence bezdůvodného obohacení žalovaných za přiléhavé a na odůvodnění rozhodnutí těchto soudů odkazuje.

K námitce rozporu smlouvy o dílo s dobrými mravy Ústavní soud podotýká, že princip, na základě kterého o hospodaření se společnou věcí zásadně rozhodují spoluvlastníci, jejichž podíly představují většinu (majorizace), považuje v obecné rovině za přístup pružný a spravedlivý. Pokud by byl k hospodaření se společnou věcí bezpodmínečně nutný souhlas všech spoluvlastníků, mohlo by být hospodaření s věcí zcela znemožněno. Majorizaci je však možno respektovat pouze v případech, v nichž není výsledek v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti a neporušuje základní práva menšinových spoluvlastníků. Nelze proto připustit, aby hospodaření probíhalo způsobem, který vůbec nerespektuje oprávněné zájmy menšinového spoluvlastníka a který popírá samu podstatu a smysl jeho základního práva. Ochrana vlastnického práva totiž náleží všem spoluvlastníkům (srov. nález IV. ÚS 1735/07, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Rozpor s dobrými mravy a tudíž i dotčení vlastnického práva menšinového spoluvlastníka tak může nastat např. v situaci, kdy většinoví spoluvlastníci nakládají se společnou věcí takovým způsobem, že z něj mají prospěch pouze oni, zatímco menšinový spoluvlastník je z něj vyloučen, v důsledku čehož nastává markantní nerovnováha mezi právy a povinnostmi jednotlivých spoluvlastníků, a to i při zohlednění velikosti spoluvlastnických podílů. Jedná se kupř. o situaci, kdy většinový spoluvlastník společnou věc pronajme za extrémně nízké nájemné osobě s ním personálně a ekonomicky propojené (srov. výše citovaný nález).

V projednávané věci nic nenasvědčuje závěru, že většinoví spoluvlastníci zkrátili stěžovatelku na jejích právech tím, že by hospodařili se společnou věcí tak, aby z rekonstrukce měli prospěch pouze oni, protože v míře odpovídající spoluvlastnickému podílu z ní profitovala i stěžovatelka, resp. její právní nástupce. Spekulace o účelovém vyvedení výnosů plynoucích z hospodaření se společnou věcí ve prospěch firmy Watrex nejsou opodstatněné, neboť na těchto výnosech se podíleli i žalovaní a tudíž by je takové odčerpání finančních prostředků poškodilo stejnou měrou. Jak správně podotýká Nejvyšší soud, stěžovatelka měla zhodnocení budovy promítnout v kupní ceně při uzavírání kupní smlouvy.

V dané situaci pak pro právní posouzení stěžovatelčiny věci není relevantní výtka o nesprávnosti skutkových zjištění obecných soudů, dle kterých stěžovatelka byla srozuměna se skutečností, že výnosy z budovy budou použity na její opravy. Případná nevědomost stěžovatelky o této skutečnosti nemá vliv na povinnost hradit cenu rekonstrukce, došlo-li k uzavření smlouvy o dílo v době trvání stěžovatelčina spoluvlastnického práva k budově. Pokud by bylo prokázáno, že stěžovatelka nebyla bez vlastního zavinění informována o uzavření smlouvy o dílo a plánované rekonstrukci budovy, následkem čehož nemohla zohlednit budoucí zhodnocení budovy do kupní ceny, bylo by možno jít cestou náhrady škody.

Vzhledem k tomu, že se stěžovatelce nezdařilo doložit porušení jí ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2009


Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 968/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies